Autor Essex County a Potápěče se v komiksu noří do hlubin paměti

Kanadský scenárista Jeff Lemire se na našem trhu během několika málo let etabloval coby jedna z nejzářivějších hvězd literárního žánru komiksu. Sebevědomě přitom střídá vlastní projekty a ryze komerční zakázky. A tak jsme si mohli přečíst jeho potměšilé variace na superhrdinský mýtus v Plutoně nebo Černé palici i osobní autorské příběhy jako Essex County nebo právě Potápěč (Plutonu vydalo nakladatelství Crew, Černou palici Comics Centrum a oba výpravnější komiksy, Essex County i Potápeče, pak nakladatelství Paseka).

Krom vzácně vyrovnané kvality přitom většinu jeho komiksů spojuje především téma rodiny. Dokonce i profesionálně odvedený příběh slavného marvelovského padoucha Thanose ve dvojici knih Thanos se vrací a Lom bohů je v jeho pojetí – jakkoliv se to na pozadí všech těch výbuchů, siláckých póz galaktických hrdinů a zanikajících impérií lehce ztrácí – především o střetu nedostižného otce svrženého z piedestalu synem, jenž touží po uznání, kterého se mu nemůže nikdy dostat. 

Jestřáb, pila a brusle

Lemirovy autorské komiksy od zbytku jeho tvorby odlišuje zvolená černobílá kresba na hraně prostoduchých dětských kreseb tužkou. Zdání ovšem klame. Každá čára a stín, slovo i zámlka v nich mají své jasně dané místo a význam. Lemire přitom nemapuje jen bolestivé rodinné vztahy a jejich až cattulovsky kruciální momenty, ale i strohou kanadskou zkušenost člověka vystaveného velkolepé přírodě, s níž se pomíjivá lidská existence nemůže sama měřit. A právě proto je pro Lemireho postavy rodina tak důležitá. To ona je totiž kotvou, která nás chrání před blizardem i běsy v našem nitru.

Zatím nejvýraznějším takovým Lemireho komiksem je Essex County, které získalo ocenění v soutěži Canada Read jako kniha desetiletí a dává vzpomenout na kultovní, i v českém překladu známá komiksová dramata Černá díra Charlese Burnse nebo Pod dekou Craiga Thompsona. Essex County sleduje několik generací rodin LeBeafů a Papineaů. Složitá témata a promyšlená kompozice, v níž se střídá několik časových rovin, je v ostrém kontrastu se zmíněnou zdánlivě jednoduchou kresbou. Postavy působí spíš jako figurky letmo načmárané na pomačkané stránce vytržené ze školního sešitu, příroda je plná jednoduchých tvarů a volných ploch... a jen sem tam mrkne na čtenáře opakující se detail, jímž může být třeba skobovitý nos Le Beaufů. Ovšem s přibývajícími stránkami komiksu se ukazuje, že zdánlivě primitivní styl podléhá přísné kontrole a dokonale souzní s vnitřním světem postav.

Především ale díky němu Lemire exceluje ve chvílích, kdy se jeho hrdinům třeba vlivem věku rozklíží rozdíl mezi teď a tehdy. Jeho kresba je totiž sice plná hran a předělů, ale také se snadno rozpíjí a rozbíhá do širokých perspektiv a neohraničených prostorů. A málokdo dokáže působivěji ztvárnit těmi nejminimalističtějšími prostředky únavu lidí, kteří celý život utíkali před odpovědností, hýčkali si své křivdy nebo odmítali pochopit, že stačí jen požádat o pomoc nebo naopak pomocnou ruku sami nabídnout. Postavy Essex County, především bratři Lou a Vinc, raději žijí pro vzpomínky na ony „slavné dny“, o kterých zpívá v jedné ze svých písní Bruce Springsteen a které nenávratně zmizely jedním mrknutím krásné dívky...

Hloub do vod vytěsnění

Právě neschopnost opustit to, co bylo, deformuje i život hrdiny Potápěče. Tím je třicátník Jack, který se živí jako podmořský svářeč na plošině nedaleko svého rodného městečka. Na celé měsíce opouští svou manželku a utíká se do tichého světa hlubin. Především v době Halloweenu – protože právě tehdy se před lety za záhadných okolností utopil Jackův otec. Jeho poslední plán na podobné přečkání nenáviděných svátků mu ovšem zkomplikují dvě věci. Zaprvé je jeho žena těsně před porodem. A zadruhé po prvním ponoru zažije něco, co nejde jen tak vysvětlit a co ho donutí vrátit se na pevninu a postavit se vzpomínkám na vlastní dětství.

V rovině zkoumání vztahů mezi otci a syny či muži a manželkami je Potápěč následníkem Essex County, ovšem svým půdorysem až duchařské historky má mnohem blíže například k předloni také česky vydanému Rváči. Na jednu stranu je tak komiks mnohem dynamičtější a obsahuje více atraktivních scén a motivů – třeba když se Jack probudí v opuštěném městě, ze kterého se nemůže nikdy dostat. Na stranu druhou je díky svým žánrovým mantinelům předvídatelnější, naivnější a některé temné proudy vztahu Jacka a jeho otce-alkoholika nečekaně romantizuje. Je to škoda, protože sebechytlavější scény nadpřirozených zážitků pod hladinou nebo průchod dávno odžitými halloweenskými svátky se nemohou vyrovnat temnotě skryté v okamžiku, kdy Jack v opuštěném bytě najde nesloženou dětskou postýlku z IKEA (kterou se posléze stejně jako svůj vztah pokusí dát dohromady).

Lemire přitom dokáže vyprávět obojí, jen tentokrát bohužel přímočařejší pojetí strhává jinak působivé osobní drama člověka, který nedokáže přijmout svou novou otcovskou roli, kamsi k zábavné báchorce. Naštěstí si ještě víc než v Essex County Lemire vypomáhá právě svou stylizovanou kresbou. Ta je tentokrát více detailnější, ale zároveň od začátku využívá všechny možnosti, jak zdůraznit rozklíženost Jackovy psychiky. 

Když se například potápí do neosvětlených hlubin, vytváří kontrast světla jeho svítilny a okolní vodní masy efekt, jako by jej polykala tlama jakéhosi neznámého netvora. Jindy se Lemire věnuje jediné kapce vody v napuštěném umyvadle při obřadu holení – aby v následující chvíli šikovně prohodil časové roviny. Voda pokrývající nejrůznější předměty a vyplňující prázdná místa je vůbec v potápěči často používaný motiv, včetně vody plodové. A nakonec dojde i na ty báchorky. Třeba když Jack vypráví manželce o své představě, že jsou zcela sami na hladině oceánu.

Zároveň Lemire klade větší důraz na nevzhlednost svých postav. Zatímco ve vztahu mezi Jackem a otcem občas probleskne nostalgický obraz „hodného starého táty“, ve vztahu k ženám v jeho životě tyto útěšné filtry chybí. Jeho manželka je proto od začátku až téměř do samotného konce ztrhaná a zpodobněná jako utahaná, vlastním manželem v klíčové chvíli opuštěná hrdinka sociálních dramat. Podobně neopěvovaně je zachycena i Jackova matka, kterou viní z otcova osudu.

Potápěč je tak jednoduchou duchařskou historkou, která komplexně vypráví o nástrahách oceánu. A to nejen toho skutečného, ale především toho, který tvoří naše vzpomínky a nebezpečné proudy vytěsněných zážitků a poznání. Je tak vlastně symbolické, že v knize obsažená galerie náčrtů a skic je nazvaná „Vzpomínání na Potápěče“. Z Lemireho česky vydaných autorských komiksů se nám tedy představil ten možná nejnaivnější a příběhově nejmělčí, ovšem čistě komiksově nejhlouběji zpracovaný.