Welcome! hlásí screen ve velkém sále hotelu Thermal za Markem Ebenem, který provází, už tradičně, slavnostním zahájením festivalu. Eben je ostatně takovým festivalovým „lucky-charm“, amuletem pro štěstí, bez kterého by se zřejmě úspěšně nezahájilo.
Specialitou a poznávacím znamením karlovarského festivalu je kromě silného vizuálu od Studia Najbrt také každoroční spot. A protože k letošnímu ročníku nevznikl nový, organizátoři se nám v rámci zahájení rozhodli pár těch historických z devadesátek a raných nultých let připomenout. Některé z nich nezestárly nejlépe – třeba ten voyeurský s nádechem retra s nahou ženou v lázních, kterou pronásleduje za zvuků humorného swingu filmový štáb, vypadá spíš jako košilatá reklama na pivní lázně ve stylu hanbatých scén z Postřižin.
Marek Eben nám během ceremoniálu nezapomněl připomenout, že devadesátky „byly doby, kdy tohle bylo považováno za krásné a estetické, ne jako dnes“. Škoda, že si ke svému „křičení na mrak“ vybral zrovna spot bratří Cabanů, představující novou festivalovou cenu a hrající si se silnou tradicí českých aktů (například Františka Drtikola). Marku, ne, není to tak, že bychom dnes nepovažovali ženská (a jiná těla) za estetická a krásná, ale zároveň se konečně víc mluví o zbytečné objektifikaci. Ženy nejsou jen krásné a není nejmenší důvod z nich neustále dělat lascivní kulisy pro mužské oko. Podobné „laskavé“ narážky celý festival strhávají ze světové úrovně zpátky na tu provinční.
Křičet na mrak (čili zbytečně, zato s gustem se nad něčím pohoršovat) má bulvár přímo v popisu práce. Letos stejně jako loni se zaměřil na róbu Jitky Čvančarové. Ty dokonce mrak i připomínaly. Ano, byly velké a opulentní, no a? Tleskáme každému red-carpet looku, který se nedrží při zemi. Už jen proto, že příležitostí, kde je předvést, je u nás pořád hodně málo.
Zahajovací Zátopek pro mě vítězem večera nebyl. Předběhla ho Martha Issová, která ve filmu ztvárnila Danu Zátopkovou. Dokonce jsem jí dokázala uvěřit moravský přízvuk! Film pro mě jinak zůstal v kategorii „povinnost, kterou jsem si odškrtla“, ale myslím, že se nebudu moc mýlit, když napíšu, že se Zátopek a David Ondříček stanou miláčky českého diváctva a pravděpodobně i Českých Lvů. Ostatně – technicky je Zátopek skvělý: dynamická kamera, skvělá hudba Beaty Hlavenkové, a dobře u srdce vám udělá i připomínka Zátopkových helsinských úspěchů. Jen kdyby filmové vyprávění neztratilo v cílové rovince dech…
Pátek jsem zakončila malajským hororem Prokletá vesnice, na který jsem šla s velkými očekáváními člověka, kterého klasické horory neděsí. Ani tentokrát jsem se nebála, ale dokoukat film až do konce se vyplatilo; stylistická hříčka divoké a skoro bláznivé katarze dvě hodiny v kině celkem ospravedlnily.
Vrcholem prvních dnů se stal Vortex francouzského provokatéra Gaspara Noé. Říkala jsem, že mě konvenční horory neděsí? Vortex je pro mě přesným znázorněním toho, co považuju za absolutně děsivé, a dává filmovou podobu všem nutkavým myšlenkám, které vás tíží, když nemůžete usnout. A to obzvlášť pokud řešíte stárnutí vašich nejbližších nebo své vlastní. Žánrově přitom o klasický horor vůbec nejde. Noé vás vtáhne do světa dvou starých manželů a dvě hodiny, pomalým tempem, které je typické pro vnímání času ve stáří, vás nechá prožívat emocionální horskou dráhu.
Film, formálně vyprávěný pomocí „splitscreenu“, je věnován všem, kterým „odešel mozek a srdce zůstalo“. Hlavní hrdinka (Francoise Lebrun), bývalá psychiatrička, totiž na stará kolena trpí nedefinovanou nemocí, která se den za dnem horší a z matky, manželky a babičky se postupně stává bytost odtržená od reality, blábolící nesmysly, hledící do prázdna a chvílemi více či méně ohrožující sebe a své okolí. Její muž (Dario Argento) sám prožívá poinfarktový stav a lpí na své práci. Coby stárnoucí filmař a spisovatel se snaží napsat knihu o snech a filmu. Nic tu není náhoda, film je plný referencí, z nichž časté jsou ty, které oslavují Argentovu hororovou tvorbu – červené a zelenkavé svícení jako ze Suspirie, které jednu z nejdrásavějších scén Vortexu promění doslova na real-time horor. Můžete si před ním sice zakrýt oči, ale banálnímu utrpení, které dřív nebo později v nějaké formě zažije každý z nás, neutečeme.
Noé by klidně mohl tlačit na pilu a šokovat ještě víc, dělával to ostatně rád. Tentokrát si však vystačil s málem, a to málo je civilní a právě proto silné. Sledujeme stárnutí a smrt v přímém přenosu, a zřejmě není větší téma, na které jsme tak málo obrnění. Po dvou hodinách a dvaadvaceti minutách jsem vyšla ze sálu s tíživým pocitem a slzami nasáklým respirátorem. Tenhle film už nechci nikdy vidět, ale vám to doporučuju. Budete si ho pamatovat ještě hodně dlouho.