Divadelní mafie, toxické prostředí. Jaké jsou důvody odchodu šéfa činohry ND Daniela Špinara?

Proč jste se rozhodl na konci sezony odejít z funkce šéfa Činohry Národního divadla?

V červnu se objevila studentská iniciativa Ne!musíš to vydržet a performancí upozornila na dlouhodobé příkoří, které se dějí na Divadelní akademii múzických umění. Když jsem si pustil její videozáznam na Instagramu, tak jsem se psychicky zhroutil. Ty příběhy jsem totiž důvěrně znal. Uvědomil jsem si, že jsem mnohé potlačil, abych přežil studia herectví pod Janem Burianem. A nyní se mi to jako bumerangem vrátilo. Došlo mi, že podobné věci zažívám i nyní v Národním divadle.

Druhý den jsem začal psát facebookové komentáře, kde jsem se svěřoval se svými studentskými zážitky i pocity, a tím jsem odpálil bombu. Samozřejmě šlo především o můj vztah k Burianovi, ale také jsem měl pocit, že by tato studentská iniciativa mohla vyšumět naprázdno, kdyby se nezačal někdo vyjadřovat k poměrům na DAMU. Prostě by se se studentkami zametlo, stejně jako už několikrát před tím.

Ještě bych chtěl k tomuto problému dodat, že se před několika měsíci vyhlásil konkurz na šéfa Katedry činoherního divadla na DAMU, a jediným člověkem, který se přihlásil, byl právě Jan Burian, který ji vede už dvacet let. Přiznávám, že jsem také přemýšlel, zda se tam nepřihlásit, ale pak mi došlo, že mám už jinou funkci a nezvládl bych obě skloubit. A mnoho lidí kolem mi říkalo, že do toho nepůjdou, protože systém je příliš zažraný a neměnný. Tehdy jsem se na to vykašlal, ale pak přišlo tohle. Byl to takový emocionální výbuch. A v takovém rozpoložení jsem prožil celé prázdniny.

Přemýšlel jste nad tím, že byste studentům pomohl i jinak?

Oni nechtějí – a dělají dobře. Navíc se rozhodli nechat stížnosti v obecné rovině, nechtějí nikoho jmenovat, nikoho žalovat, usilují o to, aby se změnila na škole atmosféra. Já ale nevím, jak jinak systém změnit, než být konkrétní. A musím začít u sebe, takže jsem se společně s dramaturgy a režisérem Janem Fričem domluvili, že odejdeme z Národního divadla na konci sezony, protože tak to je nejčistší.

Věděl Jan Burian v době vašich studií na Katedře činoherního divadla na DAMU, že jste gay?

Samozřejmě, protože jsem v té době chodil s Filipem Rajmontem. Možná jsem se mu ale jen nelíbil a nehodil se mu do ročníku, cítil jsem ovšem permanentní zkoumání mých gest, což se míchalo s jeho lhostejností k osudu studentů. Každopádně mě šikanoval, hned na první schůzce mě seřval, že mám kraťasy a oznámil mi, že mě stejně vyhodí. Já v té době trpěl například mentální anorexií. Naše studium byl obrovský dril, zpěv a tanec na hodně vysoké úrovni, ve škole jsme byli od osmi do šesti, ale nikdy nás třeba neučili chápat postavy, takže jsme stejně pak byli na jevišti v křeči. Snažil jsem se zapřít, makal jsem jako šílený, a nakonec mě tam nechali.

Když jste nastupoval jako šéf činohry, tak jste ale věděl, že vaším nadřízeným bude Jan Burian. To vám nevadilo?

Setkal jsem se s ním deset let po studiu herectví. A nezapomeňte, že jsem dítě osmdesátek, a to se starším moc neodporovalo. Asi jsem si myslel, že nějak budu chodit po vejcích, proplouvat, do ničeho se nenamočím. A je možné, že kdyby nebyla teď ta výzva a před tím pandemie a uzavření divadel, tak bych si dál jel kariéru a myslel si, že jsem mimo systém. Ale tak to není, stával jsem se pomalu někým, kým být nechci.

Měl jste s Janem Burianem v Národním divadle nějaké větší konflikty?

Měl. Přiznejme si, že jsem pro něj byl obtížný, ukazoval jsem třeba na nejrůznější systémové problémy a chyby. A Jan Burian rozhodně nemá rád, když se upozorňuje na chyby. On dává za příklad mé svobody v Národním divadle to, že mi povolil blokové hraní. On mi to sice povolil, ale nechtěl to propagovat. V takovém prostředí pak člověk musí přemýšlet, jestli ho šéf nepomlouvá za zády.

Když jste nastoupil do vedení činohry, tak jste udělal několik radikálních změn, třeba jste hodně obměnil a omladil herecký soubor. To vás nechal udělat bez větších debat?

Samozřejmě i on věděl, že v Národním divadle to už zahnívá a změny jsou potřeba. Přede mnou tam byl třináct let Michal Dočekal a někteří jeho herci například nezkoušeli dva tři roky novou roli. Mimochodem právě Michal Dočekal dostal od Buriana krásnou trafiku. Obsadil místo, které bylo samozřejmě nově vytvořené. Stal se ředitelem Činohry Národního divadla. Nikdo pořádně nevěděl, co to znamená, zda je ekonomický ředitel či správce budov. A taky bylo jasné, že ani jedno on dělat nebude. V divadle věčně nebyl, režíroval v zahraničí. Tak jsem mu po dvou letech řekl, že by bylo lepší, kdyby odešel. A co mu slouží ke cti, opravdu odešel.

Je stigma být homosexuálním režisérem?

Neříkám, že by někdo gay režisérům zakazoval se projevovat, nebo pracovat, ale jejich orientace je nevítaný znak. Jsem rád, že existuje Jakub Čermák, který se věnuje queer divadlu, i když já osobně mám s jeho energií trochu problém. Ale kvituji, že je a že něco v českém divadle prolomil. Taky jsem v poslední době přemýšlel, jestli bych se neměl věnovat spíš queer divadlu. Třeba jen na nějaký čas. S Divadlem Letí jsem těsně před pandemií inscenoval Homo 40 o homosexuálech ve středním věku. Inspiroval jsem se jedním článkem a také tam samozřejmě byly mé osobní zkušenosti, v rámci divadla jsem dělal výzkum, věřím, že takové divadlo má cenu.

HOMO 40 ale navazuje na inscenaci HOMO’06, kterou jste vytvořil na DAMU.

Ano, to bylo tehdy velice průlomové. Dostali jsme zadání, abychom vytvořili jako bakalářskou práci inscenaci o menšinách. Vlastně ani nevím, jak to bylo ve škole hodnoceno, my to hráli ještě několik let. Tehdy jsem cítil velkou euforií. Pochopil jsem, co to je dělat divadlo ze sebe, to žádný Shakespeare nenahradí. Ale v Národním divadle jsem se například bál režírovat hry s homosexuální tématikou. Aby se pak neříkalo, Špinar buzna dělá jen svoje experimenty. Když jsme se rozhodli uvést Jsme v pohodě, což je hra o jinakosti, je tam například homosexuál, je tam matka, jejíž syn miluje fetiš, tak jsem to zadal Braňovi Holičkovi. V tomto případě jsem se zablokoval sám.

Pro vás je divadlo asi hodně upřímné a emotivní.

Jinak to nejde. Ale vytvořil jsem také dost inscenací, ve kterých jsem se radši schoval za nějakou formálnost, spíš jsem si užil spektakulárnosti a nepustil si téma k tělu.

Co třeba?

Třeba Zimní pohádku v královehradeckém Klicperově divadle, nebo Zkrocení zlé ženy na Hradě, to asi nebylo mé téma, tu hru považuji až za antifeministickou, dost mě rozčilovala a dlouho jsem hledal, jak udělat závěrečný monolog, abych na to vůbec měl žaludek. Ale samozřejmě se velice těžko odmítají inscenace ve velkých divadlech. Taky jsem neodmítl režírovat Ze života hmyzu v Národním divadle, i když bych si to nevybral ani za milion let. Ale naopak Othello, moje další inscenace v Národním, mi je blízký! Drama o žárlivosti… 

A hýbe se kauza DAMU vůbec nějak? Řeší se něco, nebo se jen o tom diskutuje?

Na DAMU i v mnohých divadlech to vře, ale možná se ve skutečnosti nic neřeší a nevyřeší. Každý z nás potřebuje zaujmout zodpovědný postoj k sobě, ke své práci, ke svému životu. Jak říkala Jana Preissová, herci budou vždy rukojmí. Bylo to tak za totality a není to o moc lepší ani dnes. Fascinuje mě, když herci – třeba jen o pár let starší než já – říkají, že kruté divadelní prostředí je vybičovává k lepším výkonům. Jsou to oběti a mají Stockholmský syndrom. Na katedře bude Burian ještě celé volební období, ale už jim teče do bot! Mladí už to nedopustí.

Takže bude divadelní revoluce?

Ano. Protože mladá generace je jinde a třeba rozebírat s Janem Burianem téma Me Too je neuvěřitelně zábavné. Vždycky na to říká, tak to budeme muset být hyperkorektní, když to po nás teď požadují. Generace Jana Buriana má v sobě až moc zakořeněny bolševické praktiky, to znamená, že se neodporuje autoritám a vše se řeší zákulisně. A tohle jsou dvě věci, které jsou mi bytostně odporné. Neuznávám autority, a proto se neumím chovat, a vždycky jsem řešil všecko otevřeně. Přesto jsem nasál v tomto prostředí spousty toxicity a samozřejmě jsem i přejímal od těch lidí spoustu názorů a musím zpytovat své svědomí, jestli jsem neuklouzl. Ale myslím, že ještě mám šanci. Já jsem teď ve zvláštním životním období. Je mi dvaačtyřicet, půlku života jsem prožil bez sociálních sítí a půlku s nimi, nejsem ani mladý, ani starý. A věřím v obrodu, protože tak svět funguje.

Dokázal byste divadlo opustit?

Samozřejmě jsem si vždycky říkal, že to je jediný obor, kterému se chci věnovat, a že bych bez divadla zešílel! Ale teď je vše jinak. Hodně mě zajímá například psychologie a umím si představit, že bych se jí více věnoval. Dokonce ji šel třeba studovat. Snad bych divadlo dokázal úplně opustit.