Ke dni 28. října byla Kateřině Tučkové udělena Státní cena za literaturu. Připomínáme rozhovor, ve kterém česká spisovatelka, dramatička a kurátorka mluví o svém dětství. Do dospělosti jí vydržel zvyk tiše se vyjadřovat psaným slovem, dnes už ovšem neváhá ani zvednout hlas, když je třeba nahlédnout historii z nové perspektivy nebo oprášit opomíjený příběh místa. S Tučkovou jsme hovořily mimo jiné o Ronje, betonovém stropu církve a dluhu vůči ženám.
Katko, já tě znám jako disciplinovanou, pracovitou, zodpovědnou osobnost. Jaká jsi ale byla v dětství? Zasněný citlivý mimoň, nebo holka z divokých vajec?
Záleží na úhlu pohledu. Podle mě jsem byla přecitlivělé dítě, které těžko snášelo změny, rádo se zavíralo v pokoji a něco si kutilo, malovalo, četlo, psalo si deník, žilo bohatým vnitřním životem. Moje máma by ti ale zase určitě řekla, že se mnou bývaly potíže, protože jsem pořád cosi vymýšlela – zpovykala jsem ostatní děti, abychom vylezli na střechu chalupy, přeplavala jsem Brněnskou přehradu a málem se přitom utopila, a nakonec jsem si v sedmnácti sbalila batoh a s kamarádkou tajně projela stopem celou Evropu. Skoro bych řekla, že jsem byla taková introvertka z divokých vajec.
Paráda. Projevovala jsi jako zdivočelá introvertka z maloměsta nějaké umělecké ambice?
Naštěstí jsem se od dětství setkávala s lidmi, kteří měli k umění úctu – nebyli to praktikující umělci, ale konzumenti, kteří mě pro výtvarné umění a literaturu nadchli. V prvních letech života mě hlídávala sousedka, talentovaná malířka. Díky společnému malování jsem mohla utéct do příjemnějšího světa. Podobné to bylo později se čtením. Knížkami mě zásoboval dědeček, velký čtenář, a vybudoval mi v podstatě první knihovnu – po pohádkových knihách mi do ní pořídil kompletní foglarovky, posléze mayovky a verneovky.
Podpořte naši redakci a získejte přístup ke všem prémiovým článkům a řadu dalších výhod!