Olga Słowik: Nepotřebujeme vodit za ručičku. Naší generaci už jen v profesi nevyhovuje chaos a punk

Olgo, po zveřejnění tvého textu Jak jsem byla v Magnesia Liteře za poezii se strhla facebooková bouře. Čekala jsi takovou smršť?

Vůbec. Předpokládala jsem, že si text přečte několik desítek lidí z oboru, většina nad tím mávne rukou a zbytek nejspíš trochu naštvu. Nejvíce mě překvapila vlna podpory. Stovky lajků a desítky zpráv, které mi začaly chodit – nejen od mých známých, ale především od lidí, se kterými jsem nikdy nemluvila. Od autorek, které byly někdy na cenu nominovány, od lidí, kteří byli v minulosti v porotě, od lidí, kteří literaturu sledují…

Pak mě překvapily i osobní útoky a zesměšňování, což jsou reakce, které dost prožívám.

To je mi líto, protože věřím, že muselo stát hodně odvahy ten text zveřejnit a šlo ti spíš o konstruktivní diskusi o tom, jak organizaci práce porotců zlepšit. Napadá mě, že taková debata by měla probíhat především ve spolku Litera, v němž profesní organizace, a tedy i Asociace spisovatelů, jíž jsi členkou, mají své zástupce. Tvůj text rozhodně započetí takové debaty značně urychlí.

Upřímně řečeno, text jsem nejdřív psala z frustrace, což se snad odráží v tom, jak je expresivní a ironický, občas i autoironický. Pak mi došlo, že v něm chtě nechtě pojmenovávám problémy, které mají řešení, a tudíž mělo by se o nich mluvit. Když se na to zpětně dívám, když vidím, jaké vášně vyvolalo ono pojmenování problémů, uznávám, že začít je řešit interně by bylo možná lepší, méně konfliktní. Nicméně netušila jsem, s kým to můžu řešit – to je právě jeden z nedostatků Litery, který je pro mě zásadní: téměř nulová péče o porotkyně a porotce.