Hana Nguyen (27) vyrůstala v Sokolově jako dítě, které se učilo fungovat ve dvou jazycích a dvou světech: velmi tradičním vietnamském a mnohem liberálnějším českém. Rodina, kořeny a tradice jsou pro ni velmi důležité, ale se svými rodiči nakonec přetrhala kontakty. Nejenom o svých vnitřních konfliktech mluví ve svých textech slam poetry. Brzy jí také vyjde kniha básní.
Pseudonym Večerka jí pro vystoupení ve slam poetry vymyslel kamarád. Haně Nguyen sedí jako ulitý. Postupně se jí daří, že v něm lidé nevidí jen krámek na rohu s Vietnamcem, který nemluví dobře česky, ale spíš hvězdu na nočním nebi. „Myslím, že vystihuje mou identitu,“ říká.
Identita je vůbec pro Hanu Nguyen velkým tématem. „Považuju se za Češku a Vietnamku zároveň. S tím, že člověk nepatří ani do jedné kategorie a zároveň do obou. Je v tom hodně protichůdných emocí a myšlenek, které si člověk musí v sobě srovnat. Je to práce na celý život. Jsou momenty, kdy úplně nevím, kdo jsem. Skoro vždycky ale vím, kdo nejsem. V protichůdných identitách je totiž snazší se vymezovat než se definovat,“ vysvětluje.
Nikam nepatřit, nikde nebýt tak úplně doma. Není to vlastně smutné? „Nijak jsem se o to nezasloužila, ale dostala jsem nástroj, který je pro mě hrozně důležitý jak v životě, tak v umění. Pestrost identit, které v sobě člověk má, je velký pohon a inspirace. Je to i skvělá cesta k empatii, aby rozuměl druhým lidem,“ uvědomuje si Hana Nguyen.
Ze Sokolova po maturitě odešla do Prahy za studiem. Tak dlouho poslouchala, že umí skvěle odmlouvat a hádat se, až nakonec uvěřila, že by se měla stát právničkou. Školu ale nedokončila a nyní pracuje jako datová analytička. „V době mého stěhování jsme se s rodiči definitivně rozešli v názorech. Představa, že mi mají říkat, jak mám žít, mi není úplně blízká. Ve Vietnamu je to ale normální. Mám pro to pochopení, já tak ale žít nechci. Paradoxně mám dojem, že jsem v Praze nabyla mnohem větší úcty ke svým kořenům, protože jsem od nich měla odstup. Zároveň jsem došla k liberálnějšímu pohledu na svět, což bylo pro rodiče hodně těžké,“ popisuje.
Proč její rodiče nechtěli, aby si vzala Čecha? Jak reagují Češi, když je Hana upozorní, že by neměli Vietnamcům automaticky tykat? A mohla by ji s rodiči zase sblížit kniha básní, která jí brzy vychází pod názvem Co by tomu řekli doma? Přečtěte si rozhovor na webu Heroine.cz.