O ženských tématech můžou točit i muži, říká Karel Och. Festival připomene filmové klasiky

Přehlídka má podtitul Návraty filmových legend. Co nebo kdo je z dnešního pohledu legenda?

KVIFF Classics je festival, který se ohlíží do minulosti, a legenda je něco, co ve své době zanechalo výraznou estetickou, kulturní, sociální nebo politickou stopu. Protože společnost je překotná a přeplněná vším možným, je dobré vytvářet příležitosti, jak ty legendy připomínat. A jelikož se bavíme o legendách filmových, tak je vracíme na místo, pro které se zrodily – na filmové plátno. Setkávám se s mladými lidmi kolem dvaceti let, kteří se chtějí na klasické filmy dívat. Není to tak, že by sledovali jen krátká videa a neudrželi by pozornost na celovečerní film.

To je takový oblíbený mýtus o mladých lidech.

Jsou to lidé, kteří jsou lační po filmové klasice, zkoušejí ji sledovat přes různé VOD kanály, ale to je neuspokojí, protože ty filmy nevznikly pro to, aby byly promítány na menším než velkém plátně.

Je fakt, že vidět ty filmy v kině je něco jiného.

Je to tak. Přehlídku zahajujeme 16. ledna filmem Kalamita. V říjnu jsem byl na festivalu Lumière v Lyonu, to je takový předobraz KVIFF Classics. Už přes patnáct let se zaměřuje na klasické filmy a restaurovaná verze Kalamity tam měla světovou premiéru. Moc mě potěšilo, jak především francouzské publikum reagovalo na situační komiku Bolka Polívky. Byl to zážitek v mnoha směrech modernější než u leckterého současného filmu.

Těch stoletých výročí je v přehlídce víc.

Před sto lety se narodil Peter Sellers. Představíme Inspektora Clouseaua z Růžového pantera jiným způsobem – jako zahradníka Chance ve filmu Byl jsem při tom. Je to podivná postava, člověk, který nikdy nevyšel z domu, ve kterém žil a pracoval jako zahradník – až do okamžiku, kdy zemře člověk, který jej zaměstnával a staral se o něj. Opustí čtyři stěny, které jej chránily od světa, který znal pouze z televize, což je pro scénáristu a režiséra zdrojem úžasných hlubokých a vtipných nebo i trošku smutných situací. Peter Sellers podává nádherný výkon. Ale šancí vidět ten film moc nebylo. 

Stoleté výročí narození má i režisér Robert Altman. Vybrali jsme do programu jeho film McCabe a paní Millerová, protože mám rád westerny – ty komplikované, psychologické, až antiwesterny. Tenhle film jsme hráli na čtyřicátém třetím ročníku festivalu v jedné z našich poct Novému Hollywoodu. Projekci tenkrát uváděl kameraman Vilmos Zsigmond. Všichni jsme cítili určitou hořkost kvůli stavu kopie, kterou nám tehdy majitelé práv poslali. U takhle nádherně výtvarného filmu, kde plenér hraje velkou roli, to bylo velmi smutné. Takže tohle bude takové zadostiučinění a pocta tvůrcům – nejen režisérovi, ale i autorovi hudby Leonardu Cohenovi a hereckým osobnostem Warrenu Beattymu nebo Julie Christie.

Ten film už zjevně potřeboval zrestaurovat...

Naštěstí je dost osvícených lidí, kteří mají rádi filmy a věnují se tomu. Díky distribuci a projekcím na festivalech, jako je ten karlovarský nebo KVIFF Classics, dává Národní filmový archiv kinům možnost ty filmy promítat. Myslím, že třeba Kalamita se bude určitě promítat.

Kalamita je otvírací film festivalu a také jediný film z přehlídky, který režírovala žena.

To jsem si uvědomil, až když jsme program dali dohromady. Při přípravách minulého ročníku karlovarského festivalu jsme zase zjistili, že máme půlku filmů od režisérek. Díky tomu, že se o tom mluví – což je velmi správné –, genderové zastoupení vnímáme, ale filmy vybíráme podle uměleckých kritérií. Mnohem snazší je najít filmy režírované ženami ze současnosti. A když program přehlídky čítá sedm položek, tak vítězí ten cinefilský pohled. Kalamita je sice jediný film, který natočila žena, ale je tak výrazný, že bude myslím hodně vidět. Doufám, že diskuse o pohlaví režisérů nezastíní diskusi o tom, proč ty filmy hrajeme a jaké silné ženské elementy v těch filmech jsou zastoupeny třeba prostřednictvím toho, jak jsou některé postavy napsané nebo zahrané.

Spíš to vypovídá něco o té době, ve které filmy vznikaly, a o tom, jak se kinematografie posunula.

Jsou i festivaly, jako je třeba Lumière, který má v programu zhruba 200 filmů a uvádí například sekci zapomenuté režisérky. Díky tomu zjistíte, že třeba v zemích Pobaltí nebo Skandinávie tvořila z dnešního pohledu zajímavá režisérka.

Nebo v Československu.

Samozřejmě, ale to se vědělo. Filmy Věry Chytilové stále bodují v různých anketách a žebříčcích. Mně se líbí, když věci mají svoje tempo. Ta náprava by měla být poháněná tím, že objevíme něco, o co se na festivalu chceme podělit. Jako třeba před patnácti lety, kdy jsme zjistili, že v Rusku je silná generace mladých režisérek. O pár let později jsme představili mladé Mexičanky. Ne proto, že jsme chtěli v programu zohlednit gender, ale protože v tu chvíli byly zrovna režisérky z Ruska nebo z Mexika zajímavější než režiséři, tak ten prostor dostaly. Ale bylo to díky kvalitě jejich filmů. Jsem rád, že po té počáteční revoluční době, kdy se „kutálely hlavy“ – což je pochopitelné, když když probíhá revoluce, tak prostě hlavy padají – už se můžeme o těch věcech bavit konkrétněji, komplexněji a méně černobíle.

Nejste v zásadě nepřítelem podpory určitých skupin nebo kvót?

Nepřítelem kvót jsem, protože kvóta vzbuzuje dojem, že svou práci děláme z jiných důvodů, než se tváříme. Neříkám, že nový diskurz a témata, o kterých dříve nebyla řeč, nemáme na paměti, ale není to to primární. Přispíváme k tomu, aby šance byly co nejrovnější nehledě na pohlaví nebo původ, ale kvóta je něco, z čeho jsme vždycky měli trošku obavy. Náš festival měl od devadesátých let z poloviny ženské vedení. My se tím neoháníme, ale je fakt, že paní doktorka Eva Zaoralová přinesla velmi silný ženský pohled, který nás všechny výrazně ovlivnil. Byť zpočátku „neuměla dělat festival“ – což jsou její vlastní slova – a do vedení mohl být vybrán někdo z mnoha tehdejších filmových kritiků, tak ona měla tu sílu osobnosti, intelekt a zcestovalost, takže padla volba na ni. Já jsem u toho tehdy ještě nebyl, ale seděli jsme spolu tady v kanceláři deset let a ten její vliv byl výrazný.

Když už tady paní doktorka Zaoralová není, stále je ten ženský pohled významně zastoupený?

Tým, který vybírá filmy, je šestičlenný, jsou v něm čtyři ženy a dva muži. Hlavně jsme ale tým, který rozhoduje demokraticky, naše diskuse jsou dlouhé a velmi hluboké. Věkové rozložení se pohybuje mezi dvaceti pěti a padesáti lety a reprezentuje všechny dekády mezi tím.

Takže byste nějaké hypotetické kvóty nejspíš splnili.

Jakmile je to spíš matematika, tak to pak může být i trošku nespravedlivé. I některé režisérky mluví o tom, že nechtějí být posuzovány na základě pohlaví, ale podle svého umění.

Dostáváme se tedy do stavu, kdy i muži mají citlivost na „ženská“ nebo společenská témata?

Ano. A to je to, po čem se hlavně volalo. Nikdo snad nechce, aby filmy o mužích točili jen muži a filmy o ženách jen ženy. To by byla jakási divná segregace. Viděl jsem nedávno prezentaci nového filmu režiséra Ivana Ostrochovského. Odehrává se v osmdesátých letech a Aňa Geislerová v něm hraje lékařku, která je zapojená do sterilizace romských žen. Ivan Ostrochovský zmiňoval, že to téma bylo důležité pro jeho matku. Z té desetiminutové ukázky bylo patrné, že to nemůže nebýt výrazně ženský film. Někdo bude říkat, že takový film by měla natočit žena, ale já si to nemyslím. Znám jeho filmy a zajímá mě, jaký právě on má pohled na tohle strašně smutné téma. Je dobře, že se téma nezákonných sterilizací otevírá i na mezinárodním fóru.

Abych to shrnula – vy jste proti kvótám, ale nejste proti inkluzi a prohlubování citlivosti.

Kvóta je umělá, ale rozšiřování rovnocenných šancí je podle mě velmi přirozené. Festivaly jsou platformy, které by z podstaty měly dbát, aby výběr filmů odrážel stav současného světa. Nemůžou zavírat oči před tím, co se děje u nás nebo kdekoliv na světě. Ale měly by to dělat způsobem, který je citlivý vůči filmařům a jejich způsobu práce. Kvóta je takový „červený hadr“, ale myslím si, že ti, kteří jsou pro kvóty, a ti, kteří pro ně nejsou, ale přitom jsou citliví a otevření, dojdou víceméně k podobným výsledkům.

To je důležitá podmínka – pokud jsou citliví a otevření.

Ano.

Návraty filmových legend připomínají filmy, které vypovídají o světě ve své době. Máte pocit, že v té zkoušce časem obstály a že stojí za to je dneska vidět?

Je to tak. Díky režijnímu umění jejich tvůrců, hereckému umění a dalším uměleckým složkám. Nejde jen o témata. Filmy jsou umění a záleží na tom, jak jsou udělané. Přehlídka má také svůj edukativní rozměr. Člověk, který se chce zabývat filmem nebo má film rád, tady má možnost se něčemu přiučit.

Je mezi nimi nějaký tvůj osobní favorit?

Každý z těch filmů mám spojený s nějakým zážitkem. Třeba zmíněný McCabe a paní Millerová mi připomíná dospívání. Byl jsem při tom je film, který mám úzce svázaný s osobou Petra Nýdrleho, což byl filmař, který emigroval do Spojených států amerických a byl naším hostitelem na našich pracovních cestách do Los Angeles, které podnikáme s Kryštofem Muchou (výkonným ředitelem KVIFF – pozn. red.). Bydlel nedaleko Sunset Boulevardu v západním Hollywoodu a my jsme u něj v noci, když jsme nemohli spát, nakoukávali ty největší pecky z historie. Jednou z nich byl právě film Byl jsem při tom. Pak jsou filmy, které jsem si oblíbil nově, například Kalamita. Tu když po letech vidíte, tak se vám otevře celá galaxie niterně lidských nebo politických témat, která jste dřív neviděli. A opět si uvědomíte tu absolutní nenásilnou velikost Věry Chytilové a chápete, proč je v celém světě tak uznávaná.

Heroine je mediálním partnerem festivalu KVIFF Classics.