Na život na ulici vzpomínám strašně rád, říká režisér Viktor Tauš. Do Amerikánky promítl i své dětství

„Přišla vánice, máma se neohlížela a spěchala za flaškou. Zmizela a my viděli jen nejbližší kůl zapíchnutý do sněhu. Chytli jsme se se sestrou za ruce kolem něj a celí jsme zasněžili. Když bouře přešla, vyhrabali jsme se a došli podél kůlů zpátky na chalupu, kde máma ležela opilá na posteli. Mám z dětství takovéhle obrazy,“ vypráví Tauš o svém složitém dospívání. Právě tyhle prožitky se přímo i nepřímo promítly do jeho odysey v podobě formování příběhu Amerikánky.

Ta skutečná se jmenuje Zdena Vrbová a Viktor Tauš ji poznal, když žil na ulici. „Byla podobně stará jak já a stala se mojí ségrou,“ vzpomíná. „Nebylo nám ještě ani třicet. Všechno jsem jí o sobě řekl a ona zase mně. Sedávali jsme vedle sebe celé noci a vyprávěli si fiktivní příběhy, které jsme přestali rozlišovat od reality. Jak je náš fiktivní společnej fotr slavnej a všichni si před ním sedají na zadek. Ona měla tehdy už několik let na ulici za sebou a dalších patnáct před sebou. Já měl za sebou jen dva. Život na ulici většinu lidí zdeformuje, ale ona zůstávala pořád zvláštně ryzí a čistá.“

Na ulici zůstal Tauš několik let. Nakládal kamiony, v zimě zametal ulice. Na život na ulici prý rád vzpomíná. V jistém bodě mu ale prý došlo, že se chce vrátit do běžného fungování. „Každé ráno jsem si vypral prádlo u jezu pod Jiráskovým mostem a šel si hledat práci. Vzali mě v reklamní agentuře, nejdřív jsem jim maloval storyboardy a pak točil reklamy,“ říká. I vidina příběhu o Amerikánce ho prý zachránila.

Jak vypadala příprava filmu Amerikánka? Proč v něm hrají skutečné děti bez domova a co Taušovi daly měsíce, kdy se s nimi intenzivně potkával? A proč je Amerikánka opakem klasického filmového vyprávění, na které jsme zvyklí? Přečtěte si celý rozhovor na webu Heroine.cz.