„Brandl je drahoušek, obrazně i doslova,“ říká kurátorka Andrea Steckerová
Netradiční pojetí výstavy i životní příběh geniálního malíře, který si užíval bohémský život plnými doušky, vyvrací obecnou představu o tom, že barokní umění je nuda. Ve Valdštejnské jízdárně na Malé Straně právě probíhá výstava nazvaná Petr Brandl: Příběh bohéma.
Kdo byl umělec Petr Brandl?
Petr Brandl je symbolem českého barokního umění. Už ve své době byl považován za nejlepšího z nejlepších, a to se odráželo i v částkách, které dostával za svá díla. V době studia ho velmi ovlivnilo poznání významných evropských umělců renesance i baroka. S jejich díly se seznámil v císařské hradní obrazárně, kam měl přístup díky svému oficiálnímu učiteli, který zastával pozici inspektora obrazárny. To pro něj byla první a nejlepší škola. Kopíroval díla svých předchůdců a na tom se učil techniku malby.
Jaký byl člověk?
Když vycházíme z dobových pramenů, tak se o něm vždy píše jako o nejlepším malíři a celoživotním dlužníkovi. Na jednu stranu ho oslavovali, na druhou mu nezapomněli připomínat, že dluží všude, kam se podívá. Paradoxní je, že kdyby žil spořádaný život, o jeho soukromí se nic nedozvíme. Díky jeho bohémské povaze známe detaily, jako co kouřil, pil, jak se oblékal. Nerespektoval umělecké ani společenské konvence, a to se odráželo i v jeho neutěšené rodinné situaci. Oženil se s dcerou malíře, což není překvapivé, protože si umělci běžně brali dcery, sestry nebo vdovy po jiném umělci. Mělo to ryze pragmatický důvod – mohli poté zdědit vybavení dílny. Manželství Petra a Heleny Brandlových rozhodně nemůžeme označit za šťastné.
PhDr. Andrea Steckerová, Ph.D.
Vystudovala dějiny umění na Univerzitě Palackého v Olomouci. Specializuje se na české a nizozemské malířství 17. a 18. století. Dlouhodobě se zabývá tvorbou barokního malíře Petra Brandla. V Národní galerii Praha ve Sbírce starého umění pracuje jako kurátorka. Spravuje sbírku barokní nizozemské a české malby. Je držitelkou několika mezinárodních stipendií a grantů.
Manželka si s ním tedy příliš radosti neužila?
Neužila si ani romantiku, ani respekt z manželovy strany, ale nehodlala se s tím smířit. Na svou dobu se nezvykle silně prala za svá práva. Máme k dispozici urgence Heleny Brandlové u arcibiskupské konzistoře, kde si stěžovala na manžela, že neplatí výživné na rodinu, že chodí za jinými ženami, zatímco ona sama žije v bídě a chudobě. Dokonce napsala i stížnost císaři Karlu VI. Brandl si to nechtěl nechat líbit, a tak můžeme vysledovat celou řadu dopisů, kde se s manželkou navzájem osočují. Pravda se hledá těžko, nicméně víme, že Brandl opouštěl rodinu velmi často. Bavilo ho jezdit za zakázkami a nechat se hostit na šlechtických sídlech.
Dozví se o jeho uvolněném stylu života i návštěvníci aktuální výstavy?
Ano. Snažila jsem se, aby měla celá výstava dvě linie. Jedna vypráví příběh malíře a umění, druhá příběh bohéma. U obrazů jsou dvojí popisky – informace ke konkrétnímu dílu a hned vedle je popsáno, co se v době vzniku díla odehrávalo v životě Petra Brandla. Často zde nacházíme paralely s dneškem. Mnoho lidí si umí představit, jaké je to žít s dluhy. Brandl si chtěl užívat luxus, který viděl u šlechticů, a nebral v úvahu důsledky. Kvůli dluhům dokonce skončil ve vězení. Myslím, že tato stránka jeho života může být zajímavá pro širší veřejnost. Sesazuje umělce z pomyslného piedestalu a přibližuje ho běžným lidem, kteří možná řeší obdobné problémy. To je pro mě hlavní cíl a poslání.
Mají Češi obecně o tento typ umění zájem?
Staré umění je u českého publika ve škatulce „staré = nudné“. Může to být i tím, že lidé nedokážou dešifrovat, co je námětem díla. Tady vidím úkol historika umění, kurátora. Ten by měl poskytnout informace ve srozumitelné formě, nezahlcovat návštěvníky spoustou odborných termínů, které laika spíš odradí. Když kurátor uchopí příběh citlivě a pochopitelně ho převypráví, tak se podaří přilákat publikum i na staré umění, které navenek může působit méně atraktivně, a přitom v sobě nese hodnoty promlouvající i k současnému člověku. Vypadá to, že s touto výstavou se nám to podařilo, neboť za prvních sedmnáct dní přivítala už 11 500 návštěvníků.
V čem jste při realizaci výstavy vykročila za hranice tradičního pojetí?
Je toho více. Například jsem chtěla nechat vyniknout prostor Valdštejnské jízdárny. Nezavřít návštěvníky do překližkových kójí, umožnit jim obdivovat nejen umělecká díla, ale i architekturu. Plátna jsou instalována na skleněných panelech, což také není běžné. Popisky k obrazům jsou velkým písmem na podlaze a mnoho návštěvníků si pochvaluje, že konečně bez problémů přečtou text, aniž by se museli tlačit u popisku na paneláži. K výstavě máme audioprůvodce. K lidem „promlouvá“ sám Petr Brandl. Dále jsme vytvořili Brandlovu trasu na Mapy.cz, takže z výstavy můžete pokračovat po kostelech a dalších místech spojených s Brandlovým dílem. Máme interaktivní část výstavy určenou pro dětské návštěvníky a také animovaný film, který vytvořil Tomáš Zach a namluvil Kryštof Hádek. Dokonce vznikla divadelní hra pojmenována po jednom Brandlově díle – Tři ženy a zamilovaný lovec, kterou uvádí soubor Geisslers Hofcomoedianten ve VILE Štvanice.
Jak je technicky a organizačně náročné uspořádat takovou výstavu?
Samotná realizace trvala dva roky. Po badatelské stránce jsem už byla připravená dříve. U Brandla je komplikované deinstalovat jeho několikametrová oltářní plátna z velkých oltářů, která jsou navíc zdobena sochami. Mnohé malby ani nebyly v dobrém stavu. Náklady na zápůjčku jednoho oltářního plátna se tak pohybovaly kolem půl milionu. Brandl je prostě drahoušek. Ve všech směrech.
Čím vás konkrétně Petr Brandl tolik zaujal?
K baroknímu umění jsem se jako malá dostala přes hudbu. Hrála jsem na klavír a neustále jsem paní profesorce podsouvala noty barokních skladatelů. Já ani nevěděla, že je to barokní hudba, ale prostě mě to k nim táhlo. Vnitřně jsem dospěla k tomu, že studium dějin umění je pro mě jediná možnost. Tatínek si přál, abych šla na práva, ale moje volba byla jasná. V osmnácti letech jsem si v Národní galerii udělala lektorské zkoušky a prováděla jsem po sbírkách starého umění. Bylo mi jasné, že mojí metou je být kurátorkou v Národní galerii. Postupně jsem prošla různými odděleními, a když v roce 2001 zemřel profesor Jaromír Neumann, který se Brandlem celoživotně zabýval, převzala jsem tu štafetu po něm. Brandl mě vždy fascinoval svým rebelstvím i silou svých děl. Dodnes nemám žádný obraz okoukaný, pokaždé v něm objevím něco nového.
Děláte tedy svou vysněnou práci. Máte v ní nějaký další cíl?
Práce kurátora či kurátorky je v našem oboru velmi prestižní, i když to nejde ruku v ruce s finančním ohodnocením. Jednoduše řečeno, musíte to milovat, protože zbohatnout se tím nedá. Já mám na své práci ráda různorodost. Jsou dny, které strávím v kanceláři nebo v archivu, někdy se vydávám do kostelů a klášterů, anebo přednáším v galerii, na univerzitě či na konferenci. Velmi ráda mám kurýrní cesty, kdy doprovázím umělecká díla na zápůjční místa do zahraničí. Nemám manažerské ambice, baví mě to, co dělám. Jako svou další metu vnímám zviditelnění Petra Brandla v zahraničí.
Je ve vašem oboru více mužů nebo žen?
Náš obor je velmi feminizovaný. Žen je naprostá většina a upřímně nevím, proč tomu tak je. Ještě na studiích nás bylo v ročníku polovina dívek a polovina kluků. Teď na univerzitách jednoznačně převažují studentky. Možná na studiích moderní architektury jsou poměry relativně vyvážené, ale malířství, a zvláště to staré, láká v drtivé většině ženy.
