V české kinematografii se dějí opravdu zajímavé věci, říká nová umělecká ředitelka Finále Plzeň

Jaké to je, skončit po tak dlouhé době?
Na jednu stranu má člověk pocit, že mu to láme srdce, na druhou si říkám, že mám ještě před sebou roky aktivního profesního života a je fajn zkusit zase nové věci. Kromě Finále Plzeň budu dál dělat dramaturgyni festivalu Pragueshorts a celkově mi to dává svobodu dělat další projekty i jako festivalový konzultant na volné noze.

V jakém slova smyslu?

Mám dojem, že se v české kinematografii dějí opravdu zajímavé věci. Objevují se noví mladí talentovaní lidé, což je konkrétně letos vidět opravdu výrazně. Například v Cannes byly letos v soutěži studentských filmů hned dva české tituly. A není to ojedinělé, v posledních letech se české filmy objevují na světových festivalech, mladí čeští producenti koprodukují či spolupracují se zahraničními filmaři na zajímavých projektech, je tam prostě znát pokrok. Přišlo mi, že je to hezký moment, kdy do Plzně nastoupit. Myslím, že mi to bude přinášet radost.

Pojďme na chvíli odbočit od české kinematografie, protože vy jste se v rámci karlovarského festivalu věnovala také východoevropským filmům. Ty se ale objeví i na Finále Plzeň, že?
Jojo, to jsem si trochu přihřála polívčičku. Ne, dělám si legraci. Ale v rámci kategorie ZOOM jsme se letos zaměřili na Ukrajinu, což je jedna z mých srdečních záležitostí. Jsem ráda, že můžeme představit ukrajinskou tvorbu alespoň v malém měřítku. Máme v programu tři filmy, Východní fronta, Zem je láva a Lucemburk, Lucemburk. První zmíněný je snímek dvou dokumentaristů a reflektuje situaci na frontě. Zbylé dva vznikly ještě před válkou, tedy Lucemburk, Lucemburk byl dokončen během ní. A vřele ho doporučuji! Je to lehce autobiografická roadmovie o dvojčatech od režiséra Antonia Lukiče.

Toho jste objevili během karlovarského festivalu.
Ano, bylo to s jeho debutem Tiché myšlenky. A v mezinárodním kontextu pak jeho druhý film zarezonoval ještě více, měl premiéru na festivalu v Benátkách. Je to hodně unikátní tvůrce, Lucemburk, Lucemburk má silnou komediální rovinu, ale pod ní se skrývá i specificky melancholická nota. Známe se s Antoniem delší dobu, a tak jsem ráda, že přijede na festival, kde nejen že zasedne v porotě, ale svůj film i představí.

Musí to být hezký pocit, pozorovat tvůrce, ke kterým máte blízko, jak rostou.
Když měl jeho film premiéru v Benátkách, psala jsem mu a gratulovala a on mi odepsal, že si toho moc váží a že to pro něj moc znamená. V tu chvíli jsem pocítila velkou vděčnost. Je hezké, když si to ti lidé pamatují. Stejný vztah jsme měli třeba s polským režisérem Tomaszem Wasilewskim. V roce 2012 přijel do Varů představit svůj debut, nízkorozpočtový film V ložnici, který jsme měli tenkrát ještě v sekci Fórum nezávislých. On pak vystřelil až do soutěže v Berlíně, kde získal cenu Stříbrného medvěda za scénář. Dodnes jsme kamarádi. Tohle jsou lidé, kteří nezapomínají, kde začali, a to je hezké.

Co bylo u vás dříve, ukrajinistika, nebo ukrajinské filmy?
Úplně původně jsem studovala lingvistiku, měla jsem obory ukrajinistika a translatologie ruština. Jenže když se blížilo dokončení, měla jsem pocit, že je to moc úzce vyprofilované. Pak jsem zjistila, že na Fakultě sociálních studií jsou mezinárodní teritoriální studia, a tak jsem se v rámci magisterského studia začala zajímat ještě o Polsko, protože jsem psala diplomku o ukrajinsko-polských vztazích. V rámci studií jsem chvíli pobývala v Rusku, chvíli na Ukrajině, chvíli v Polsku, takže se to nějak poskládalo.

Dobře, nebudu vás přemlouvat.
Jsem také jen člověk a nebudu tvrdit, že se večer dívám na Tarkovského a báječně si u toho odpočinu.

Chápu, člověk si občas musí tu hlavu vyčistit.
Mě teď právě baví dívat se na filmy s dětmi, během covidu jsme odkoukali japonské anime, komplet Mijazakiho. Měli jsme to jako rituál, kdy jsme si to pouštěli na plátně.

A na co se vy osobně v Plzni těšíte nejvíc?
Moc se těším, že to zažiji poprvé jako součást týmu. Jezdila jsem tam v posledních letech jako filmový profesionál na specifické akce. Těším se na roli moderátorky, kdy budu zprostředkovávat setkávání tvůrců s diváky. Jsem zvědavá, jak budou diváci a divačky reagovat na filmy, které už znám. Těším se, že v rámci poroty přijedou i nějaké profesionálky, profesionálové, známí, kamarádi a že nám dají zpětnou vazbu na českou kinematografii. Nemáme se za co stydět, spíše naopak. Myslím, že máme být na co pyšní.