Žádná baculka, ale stále láskou šílená. Proč jsme měli a stále můžeme mít Bridget Jones rádi takovou, jaká je

Když v roce 2001 roztržitě vcupitala Bridget Jones skrze stříbrné plátno do našich kin a životů, neznamenala jen žádoucí oživení žánru romantických komedií. Mnohem podstatnější pro mě a mnoho dalších tehdejších třicátnic bylo, že se nám díky ní tak nějak ulevilo. Konečně single bezdětná hrdinka našeho věku, sympatická právě svojí nedokonalostí, neuspořádaným životem, naivní, pochybující i hrdě nebojácná, v odvážných outfitech, jež hraničí s nevkusem. Tato její půvabná nemotornost a ztřeštěnost byla hlasem, s nímž jsme se mohly naprosto přirozeně ztotožnit.

Bavily jsme se jejími břitkými komentáři a deníkovými zápisky s výčtem vykouřených cigaret, vypitých sklenic vína, spořádaných kalorií a v nejlepším případě i prožitých orgasmů. Fandily jsme jí v odhodlanosti, s jakou se pouštěla do hledání muže snů nebo když samu sebe přesvědčovala o serióznosti své kariéry novinářky a šanci na Pulitzerovu cenu. Především jsme se ale s věčnou a věčně rozcuchanou romantičkou vzájemně chápaly a podporovaly. Nechtěly jsme být nutně jako ona, spíš jsme v ní získaly parťačku na překonávání nejrůznějších společenských předsudků a očekávání.

Od mojí generace dnešních padesátnic, která vyrůstala a dospívala za minulého režimu povětšinou na filmech s princeznovsky laděnými hrdinkami, jež čekal jasný happy end v podobě prince na bílém koni, se očekávala stejná meta: být spořádaná, příliš nevybočovat z „normy“, najít si slušnou stabilní práci, vdát se a založit rodinu. A přestože jsem měla to štěstí, že mně osobně rodina a nejbližší okolí dopřávalo poměrně dost svobody a zásadní tlak na mě v tomto směru nevyvíjelo, i já jsem někdy mezi narozeninovými gratulacemi podobně jako Bridget zaslechla dobře míněné přání „…a ať si konečně najdeš chlapa“.