Girl Power Lucie Křížkové. „Nehraju si na hrdinku, nestydím se brečet. Zase bude líp.“

Lucii Křížkovou znám jako Miss ČR i moderátorku pořadu Sama doma a vždycky jsem ji měla spojenou s charitou, krásou a dobrými zprávami. První informace o trestním stíhání jejího manžela a jachtaře Davida Křížka jsem zaznamenala víceméně mimoděk. Během posledních pár týdnů se pak přidaly výrazy jako vězení, nástup trestu, rozloučení s rodinou. Až tady mě napadlo, že Lucii se dvěma malými dětmi čeká těžká životní zkouška.

Touhle větou určitě začíná nějaký filmový scénář: Její život se během pár měsíců obrátil naruby…

Ano, je to tak. Do té doby jsem si žila na růžovém obláčku. Věděla jsem, kde manžel pracuje a co dělá. Věděla jsem, že spořitelní družstvo zkrachovalo a že tam je nějaký problém, který se řeší. Ale nikdy by mě nenapadlo, že to dopadne takhle.

Jak dlouho o celé záležitosti víte?

Táhne se to devět let, ale já o tom vím tři roky. Manžel mě před tím vším chránil dlouho. Ale i když už jsme pak oba věděli, že jde do tuhého, nečekali jsme, jaký to vezme obrat. Že vrchní soud změní podmíněný trest na nepodmíněný. Na přípravu manželova odchodu do výkonu trestu jsme měli dva měsíce.

V čem všem se vám teď změnil život?

Musela jsem se naučit jinak uvažovat. S Davidem nemáme předmanželskou smlouvu. Jsme oba féroví a a poctiví a nikdy by nás nenapadlo, že by mohl mít ten druhý takové problémy v podnikání. Před třemi lety jsem měla krásnou práci, zakázky, spolupráce, vydělávala jsem peníze a začala přemýšlet nad tím, co si vůbec můžu dovolit. A zároveň jsem už věděla, že by bylo dobré si udělat nějaký finanční polštář, pokud zůstanu sama se dvěma dětmi.

Bylo to pro vás nové?

Jsem zvyklá se o sebe postarat a do práce jsem se vracela i krátce po porodu, takže tohle pro mě nic nového nebylo. Navíc s manželem nemáme společné finance, dovolené a provoz domácnosti platíme napůl, ale jinak si každý řešíme svoje finance zvlášť a mně to vyhovuje. Ale samozřejmě nám vypadl jeden člen rodiny, manžel často hlídal děti a diář jsme si plánovali tak, aby jeden z nás mohl být s dětmi, takže to je teď složitější. A k tomu všemu je tady covid, takže práce je méně. Ale všechno zatím zvládáme.

Jak jste se na tuhle novou situaci připravovali?

Nemáme ve svém okolí známé, kteří by něčím takovým prošli, takže to pro nás byl úplně jiný svět. Ale zkontaktovali jsme se s organizací Prison Fellowship, která pomáhá rodinám, jejichž člen je ve výkonu trestu. Dostali jsme spoustu informací včetně toho, jak se připravit, co si vzít s sebou, co zařídit. Dokonce se nám ozval člověk, který se živí tím, že radí lidem, jak se připravit na výkon trestu, a vysvětlí vám, co všechno to obnáší. Jeho pomoc jsme ale nevyužili. Sbírali jsme informace, kde se dalo. Nakoupili jsme věci, které jsou potřeba. A snažili se na to připravit také psychicky.

Dá se na takovou situaci vůbec připravit psychicky?

Ozvalo se nám hodně lidí, kteří podobnou zkušeností prošli, nebo čekají na někoho, kdo je ve vězení. Radili nám, na co si dávat pozor. Hodně z těch zkušeností mě ale hodilo ještě do většího smutku, protože mi systém českého vězeňství připadá čím dál méně srozumitelný. Každý člověk může udělat chybu, někdo větší někdo menší. Ale pokud jste nikoho úmyslně neokradli, nikomu vědomě neublížili, nikoho nezabili, proč musíte podstoupit spoustu věcí, které ponižují vaši lidskou důstojnost… Proč se u nás víc neuplatňují alternativní tresty, jako je domácí vězení, prospěšné práce, peněžité tresty, zákaz činnosti? Mám pocit, že hodně lidí, kteří se do takzvaně nápravného zařízení dostanou, vězení nenapraví. Právě naopak. Pokud trávíte čas s lidmi, kteří se chlubí tím, že sedí už poněkolikáté a co všechno provedli, nevím, jestli vám to může v něčem pomoct.

Co jste se třeba dozvěděla za příběhy?

Mám dopis od ženy, která se dostala do vězení, protože jí dal manžel něco podepsat a ona neměla důvod mu nevěřit, prostě to podepsala. Za poměrně nízkou finanční škodu se dostala do vězení a doma měla třináctiměsíční dítě. Po sedmi měsících ji sice pustili, ale komu tohle pomohlo? Čím se tahle paní napravila? Nebo znám příběh starých rodičů, kteří naletěli svému vlastnímu synovi a hrozí jim oběma vězení. Netvrdím, že tito lidé by měli zůstat bez potrestání, neznalost vás neomlouvá, ale nepodmíněné tresty mi v tolika případech přijdou neefektivní. Přitom se tady dějí miliardové podvody a ti, kteří za nimi stojí, jsou nepostižitelní.

Vím, že je na to ještě asi brzy, ale nenašla jste na celé téhle situaci přeci jen něco pozitivního?

Upřímně zatím ne. Manželky vězňů mi psaly, že to může hodně posílit vztah, ale my jsme s Davidem měli dost silný vztah už předtím. Byla jsem zvyklá, že je často pryč i delší dobu. V tomhle to pro mě není nic nového. Ale možná nás to semkne ještě víc s dětmi. Už teď cítím, že jsme silnější parta. Už jsem ale doslova alergická na úsloví co tě nezabije, to tě posílí. Vím, že existují jiné a mnohem horší zkoušky, ale to vědomí mi nijak nepomáhá. Až tohle všechno zvládneme a David se mi vrátí, taky nejspíš řeknu, že všechno zlé je k něčemu dobré. Ale teď převažují ty špatné emoce.

Vy máte velice podobnou zkušenost už z předchozího vztahu, ve kterém se vás tehdejší přítel pokusil zneužít k finančnímu podvodu…

Asi mě život zkouší. Dokonce jsem se tomu s kamarádkou nad vínem dokázala i zasmát. Když to řeknu s velkým nadhledem, mohla jsem si vždycky vybírat. Určitě bych si mohla vybrat partnera, který by mě finančně zajistil, a já bych nemusela vůbec řešit složenky, ale já si holt šla vždycky vlastní cestou. Doufám, že tohle bylo už vážně naposled. S předchozím partnerem to nefungovalo ani lidsky, ale David je chlap mého života, člověk, se kterým chci být. 

Věříte manželovi?

Spousta lidí mi říká, že jsem hrdinka, že za ním stojím. Ale kdyby ho znali a věděli, jaký je, tak by za ním stáli taky. Nechtěl nikoho poškodit ani jednat protizákonně. Věřím mu. Nemůžu dělat nic jiného.

Jste vnitřním nastavením optimistka?

Určitě. Jsou chvíle, kdy vyleze i pesimistka, ale to bývá rychle pryč. Pořád věřím tomu, že funguje sinusoida, jednou jsi nahoře, jednou dole a platí to ve všem. Zase to bude veselejší. V životě je to jednodušší, když věříte, že bude líp.

A vy věříte, že bude líp…

Musím to ustát a být tady pro děti. Nic jiného mi nezbývá. A asi je dobré si naopak na hrdinku nehrát. Nestydím se před dětmi občas brečet, taky musejí poznat život i z těch negativnějších stránek. Ale pořád si říkám hlavu vzhůru. Popláču si, postěžuju, ale pak si řeknu holka, máš zdravé děti a milujícího manžela a všechno zase bude tak, jak má být. Takže dobrý.