Girl Power Lenky Klicperové: Někdy se musím během vteřiny nadechnout a rychle běžet

Při práci se dostává do situací, kdy se musí rozhodnout během pár vteřin, jak se zachová. Mnohdy jí jde o život. Novinářka a fotografka Lenka Klicperová, která se věnuje problematice války s Islámským státem v Iráku a Sýrii, nyní s hrůzou sleduje dění v Afghánistánu. „Potkala jsem mladé nadějné fotbalistky, vojákyně, političky… Všechny naděje pro ně jsou teď pryč,“ říká Lenka Klicperová. 

Jak Vám je, když se teď díváte na obrázky z Afghánistánu? 

Strašně. Hlavně kvůli tomu, co budou muset prožívat místní lidé, kteří Tálibán nikdy nepodporovali a snažili se z Afghánistánu udělat lepší místo pro život. Strašně kvůli tomu, že vím, co se bude dít ženám. V Afghánistánu je velký rozdíl mezi životem žen na vesnici, zejména v oblastech na jihu, kde byl vždycky Tálibán silný, a životem žen ve velkých městech. Tady bylo spousta těch, které se za posledních dvacet let ohromně posunuly, vystudovaly, začaly pracovat. Žilo tu velké množství žen intelektuálek. Potkala jsem mladé nadějné fotbalistky, vojákyně, političky… Všechny naděje pro ně jsou teď pryč. Přijde právo šaría, kamenování, brutální tresty za to, když ženy poruší pravidla. A ta pravidla je uvězní doma. Tálibán zakazuje i používat internet. Afghánistán se jednoduše propadne do středověku. Ti lidé, kteří doufali a nestihli se dostat z Kábulu, jsou ztracení.

Jaké teď mají vyhlídky? 

Žádné. Budou sedět doma a pokud pravidla poruší, budou brutálně zbity nebo popraveny. Pro Tálibán neexistuje jiná alternativa. Budou se muset snažit přežít do té doby, než se zformuje nějaký účinný odpor a než Západ pochopí, že prohra v Afghánistánu byla chyba. Vládnout tam teď bude teroristická organizace. Bude mít k dispozici obrovské tréninkové centrum – celý Afghánistán. To samozřejmě přivábí další džihádistické organizace…

O koho teď máte největší strach? Čeho se teď nejvíce obáváte v souvislosti s tím, co se nyní v Afghánistánu děje? 

Jsou tam určitě miliony lidí, kteří s Tálibánem už nechtěli mít nic společného. Není to tak, že by Afghánci Tálibán vítali. Když došlo k předání vojenských základem, kde se Tálibové nesetkali s odporem, lidé se museli podrobit. Většina lidí v městských aglomeracích má velký strach. Všechny moje afghánské zdroje tvrdí, že Afghánistán byl Tálibánu prodán, že byli zrazeni svými vlastními veliteli a prezidentem. Myslím, že to je asi reálný obraz. Skoro nikde se nebojovalo, předání moci bylo velmi dobře naplánováno. Někdo na něm dobře vydělal.

Chystala jste se do Afghánistánu? Změnila tamní situace Vaše plány? 

Pro mě jako reportérku je to strašné. Moc bych chtěla být na místě. Odlet jsem prošvihla o pár dní. Původně jsem plánovala cestu na říjen. Když začal Tálibán dobývat jednu provincii za druhou, přesunula jsem cestu rychle na druhou půlku srpna, ale už jsem nestihla ani to. A to jsem měla v Pandžšíru domluvený rozhovor s vůdcem protitálibánského hnutí Ahmadem Masúdem, synem legendárního Ahmad Šáh Masúda, Lva z Pandžšíru! Pár dní – a mohla jsem to stihnout, jsem na sebe naštvaná. Ale nikdo nečekal takhle strašně rychlý postup.

Na svém facebookovém profilu jste v souvislosti s děním v Afghánistánu napsala: „Kde jsou ty tisíce a miliony aktivistek a feministek, aby zvedly hlas a bily se za svobodu afghánských žen? Nechci křivdit, ale já nějak slyším jen ticho…“. Reagovala třeba Česká ženská lobby, měl podle Vás tento hlas zaznít hlasitěji? Od koho byste čekala důraznější reakci?

Čekala bych že aktivistky z celého světa pozvednou hlas a vytvoří celosvětovou hlasitou kampaň za afghánské ženy. Neříkám, že se neozývá vůbec nikdo, ale v porovnání s jinými podobnými kampaněmi je to velmi nesmělé. Myslím, že to zkrátka evropské a americké aktivistky nepálí, je to příliš daleko. Netvrdím, že by se tím něco změnilo ihned, ale mediální tlak dokáže mnoho. Viděli jsme to teď všichni v přímém přenosu během covidu. Američané se z Afghánistánu také stahují kvůli nespokojenosti občanů. 

Politika se dělá sice v horních patrech, ale každý politik reaguje na nálady ve společnosti. Společnost, to jsou voliči. Navíc mediální tlak dokáže korigovat další kroky politických představitelů. Neříkám, že by se teď hned něco pro Afghánky změnilo, ale tichem se nezmění už vůbec nic. Přijde mi pokrytecké dělat kampaně akcentující toxické pohledy evropských mužů či nevhodné poznámky a ignorovat brutální zotročení žen v Afghánistánu.

Takže k psychologovi byste nešla? 

Ne.

Co vás stresuje nejvíc? 

Největší stresy jsem měla vždycky z nějakých mediálních štvanic tady v Čechách. Mám to štěstí, že tyhle věci můžeme sdílet s Markétou (Kutilovou) dohromady.

Jak dlouho jste tandem?

Známe se od roku 2008, ale pracujeme spolu intenzivně od roku 2015. Pobyty v Sýrii nás daly strašně dohromady, protože tam jsme prostě „dvě proti světu“, hozené do vody s naprosto minimálním rozpočtem. Musíme se spolehnout samy na sebe. Můžeme se vypovídat, můžeme si společně zanadávat, zaplakat, cokoliv.

A vše sdílet...

Víme, že ta druhá ví, o čem naše práce je. Nevím, jestli by to psycholog uměl pochopit.

Lidi občas potřebují „vypnout hlavu“ při běhání či jiné fyzické aktivitě. Jste ten typ? 

Když běhám, tak neposlouchám žádnou hudbu, nic. Prostě jenom běžím a přemýšlím, spoustu věcí si v hlavě rozebírám, to je celkem fajn.

To tu hlavu tedy moc nevypnete... 

To asi ne, spíš si naložím... Ale chodím tancovat! To jsou přesně ty okamžiky, kdy za dvě minuty po tom, co se protáhnu a roztancuju, tak nevím o světě a už se soustředím jenom na to, že dělám otočku. Taky jsem teď začala chodit na operní zpěv k fantastické zpěvačce Magdě Malé.

Kde se to ve vás vzalo? 

Úplně náhodou! Jednou ke mně přišla kamarádka na víno a říká mi: „Mám předplacené hodiny zpěvu pro dceru a ona to nějak nechce, nechceš zpívat?“ Říkám: „To víš, že jo.“

Takže vás příště uvidíme zpívat Toscu? 

To je úplně totální soprán, to já nemám! Ale jsem schopná zpívat mezzosoprán. Nikdy jsem si nemyslela, že to budu umět, ale Magda to ze mě dokáže vykopat. A mám výhodu, že jsem 20 let hrála na housle, takže umím noty. 

Novinářkám se občas podsouvá, že mají v práci výhody, protože jsou ženy. A že toho často zneužívají... Souhlasíte s tím? 

To je přece podstata světa, že ženy jsou ženy a muži jsou muži. Svět je postavený na tom, že muže přitahují většinou ženy. A upřímně řečeno, když jsem v Iráku, potřebuji získat nějaké povolení a vím, že nemám peníze na úplatky, no tak proboha! Ať se na mě úředník klidně chvíli kouká, jestli pomůže, že se mu líbím. Dál to nikdy nezajde a já s tím nemám žádný dramatický problém

Přeci jen se pohybujete v zemích, kde jsou práva žen buď minimální, nebo žádná. 

Třeba v Sýrii nebyl takový problém, protože Kurdové jsou velmi zasažení feminismem. Je tam třeba úplně běžné, že ženy jsou ve vysokých armádních pozicích a tvoří čtyřicet procent armády. Jiné je to třeba v Afghánistánu, kde už tyto situace musím předjímat. Musím vědět, že někam můžu jít, a jinam zase ne. Že za mě na úřadech má mluvit fixer a já budu jen stafáž. Jsem ale v jiné situaci než místní ženy, protože jsem cizinka ze Západu. Chovají se ke mně jinak, pro ně jsem jako trochu jiný lidský druh než jejich ženy.

Mluvila jste s ženami, které byly znásilňované, podstoupily nedobrovolně obřízku... I pro ně je možná snazší mluvit o takových věcech s ženou, než s mužem. 

Před lety jsme s kolegyní točily rozhovor s Jezídkami, kterým se podařilo utéct z Islámského státu. Několik měsíců byly v zajetí znásilňované, mučené a nám se je nakonec podařilo přesvědčit, aby vypovídaly. Myslím si, že pro ně tehdy bylo rozhodující, že jsme ženy, a možná i to, že jsme cizinky. Že jsme byly mimo komunitu Jezídů, která je velmi konzervativní. Tlumočnice byla rovněž žena, jenom za těchto podmínek byly ochotné vypovídat. 

Z čeho máte na svých reportážních cestách největší strach? 

Asi z toho, že selžu a že nedokážu splnit věci, které jsem od sebe očekávala. Že se třeba projevím jako zbabělec nebo něco takového... Toho bych se nechtěla dožít.

A tady v Česku? 

Tady se ničeho nebojím. Ale co mě teď opravdu trápí, je ta koncentrovaná nenávist na sociálních sítích, to je něco strašného. Nepřipadá mi to jako něco, co se dá lehce bagatelizovat, protože z těchto frustrací a nenávistí potom vyrůstají opravdové fyzické konflikty. Někdy mám pocit, že v tom virtuálním světě už nechci být.

Vy sama jste se stala terčem kritiky kvůli tomu, jak spolu s Markétou Kutilovou prezentujete svoji práci na sociálních sítích. 

Jakákoliv věta, kterou napíšu na Facebook, je dneska prezentovaná jako novinářská práce. Facebook ale není novinařina. Pokud to tak lidé vnímají, je to průšvih. Byla bych ráda, aby moji práci vnímali lidé z článků, které publikuji. Facebook je jenom marketingový nástroj, který na tu práci má upozornit, ale není to ta práce samotná.

Předseda Zelených Michal Berg vás označil hanlivě „attention whores“ (osoby bažící po zájmu veřejnost – pozn. red.), po vlně kritiky pak svůj post na Twitteru smazal. Jak vám bylo?

Toto bylo strašně nefér. Děláme svou práci obě skoro dvacet let a fakt ji neděláme proto, abychom na sebe teď upoutaly pozornost. Některé lidi prostě popuzuje, když má někdo pozornost na sociálních sítích. Pan Berg zřejmě patří mezi ně.

Neříkáte si zpětně, že jste možná tu prezentaci své práce trochu „přepískla“, když jste se třeba fotila selfíčka s kurdskými bojovníky SDF se zbraněmi?

Kdybych dneska byla v té situaci a věděla, co to vyvolá, tak to dělat nebudu. Na druhou stranu si nejsem vědoma žádných fatálních pochybení a porušení morálních etických principů, moje svědomí je v tomhle naprosto čisté. 

Stresuje vás to? 

Ne, je mi to spíš líto. Je to nespravedlivé a mně je těch lidí, kteří na nás útočí, vlastně líto.

Novináři jsou zvědaví lidé, byla jste taková i v dětství? 

Byla jsem taková trochu introvertní holčička, která byla nejšťastnější, když mohla být doma a číst si. Četla jsem miliony knih nebo jsem ležela nad mapou a hodiny jsem se koukala třeba na mapu Afriky. Naprosto mě to fascinovalo a představovala jsem si, jak někdy budu do těch zemí cestovat. Pamatuju si jak dneska, jak jsem studovala, kudy teče Kongo, nebo kde leží Angola.

A už tehdy jste chtěla ty země vidět osobně? 

Strašně. Já si tehdy vůbec nedokázala představit, že ten svět nikdy neuvidím.

Máte cestování v rodině? 

Ani ne. Moje máma byla myslím nejdál na chalupě.