Anna Julie Slováčková: Šikana kvůli vzhledu? Musí se změnit přemýšlení davu

Rozhovor jsme měly domluvený dlouho dopředu. O životě ve světle reflektorů a body shamingu, který je s ním bohužel stále neodmyslitelně spjatý. O lásce k sobě samé, která se s bulvárem za patami občas složitě hledá. Zpěvačka a herečka Anna Julie Slováčková rozhodně má k tématu co říct, pod drobnohledem bulvárních medií je od dětství… A pak jsem byla chvíli přesvědčená, že naše setkání zruší, to když internet začal chrlit zprávu, že se Anně vrátila rakovina. Rychle mě ale vyvedla z omylu, rušit něco, co slíbila, nemá v povaze. „Alespoň dokud mi to tělo a hlava dovolí,“ dodala.

„Slováčkové outfit zbytečně přidával kila…“ „Anička ukázala faldíky v bikinách“, „Anička přibrala, zhubla, opět má krátký sestřih…“ Přijde mi absurdní, že takto mohou znít titulky článků, a smutné, že je někdo čte…

Je to bohužel něco, co většinu lidí baví neustále řešit. Baví je být toho součástí. Je to otázka poptávky a nabídky, píše se to, protože to prodává. Do showbyznysu jsem vstupovala někdy okolo dvanácti let a hned mě kritizovali, že jsem tlustá a měla bych zhubnout. Tehdy se mě ty články velmi dotýkaly, měla jsem z toho i psychické problémy. A pokračovalo to samozřejmě dál, na sociálních sítích, v bulváru, pořád někdo řeší, jak vypadám.

Jak moc umí být bulvár necitlivý v souvislosti s vážnou nemocí?

Popravdě, dávno už ty články nečtu. Vyhýbám se tomu, takže vlastně ani nevím, co se o mně právě píše. Samozřejmě chci dál nabádat lidi k prevenci a samovyšetření, říkat jim svůj příběh, protože vím, že to pomáhá. Dává mi to velký smysl. Ale zároveň cítím, že tentokrát si to potřebuju zažít víc sama. I vzhledem k tomu, že do té prognózy tolik nevidím, jako jsem viděla poprvé. Ke svému aktuálnímu zdravotnímu stavu jsem poskytla tři rozhovory a víc jsem se k tomu nevyjádřila. Nevím, co dalšího si novináři někde vyzobali. Bulvár se v těchto situacích umí vyžít, ale jak říkám, nečtu to, takže se mě to vlastně nedotýká.

Co mi ale vadilo víc, když jsem si tím procházela poprvé, byl ten tlak „proč nám nedáte rozhovor, když těm a těm jste ho dala“. Nedokázali pochopit, že jsem prostě unavená a nezvládnu dělat x rozhovorů za týden, k tomu focení a tak dále. Navíc se všichni dokola ptali na to samé, na co už jsem mnohokrát odpovídala. Pořád, abych se vracela k ranám a hnusným momentům, i když už všechno stokrát zaznělo. Chyběla mi v tom nějaká základní lidskost.

A ten tlak na vzhled? Ten pokračuje i v takto těžké životní situaci?

Když jsem se poprvé léčila s rakovinou a média mě sledovala v mých zatím nejhorších momentech, tak se to na nějakou dobu trochu přestalo řešit. Můj vzhled v takovém tom zlém kontextu. Ale s určitým odstupem od chemoterapie se to zase rozběhlo. Permanentní hodnocení mého vzhledu. Proč nosím, co nosím, jestli jsem náhodou nepřibrala. Bez ohledu na to, že jsem třeba ještě procházela léčbou, která mi ani neumožňovala shodit.

Tak hlavně by nemělo být vůbec podstatné, kolik vážíte.

Přesně, nikomu do toho nic není. Já byla vždycky prostorově jiná než moje kolegyně, o dvě hlavy vyšší, o dvě čísla větší konfekce. Ale na druhou stranu aspoň můžu hrát třeba role, které bych s jinou figurou nemohla. Každý jsme prostě nějaký a neměli bychom se pořád přizpůsobovat trendům, které se navíc každou chvíli mění. Přijde mi to naprosto zbytečně vyhrocený.

A pak jsou tu sociální sítě, na nichž se také neustále řeší něčí vzhled. Zhoršují podle vás situaci?

Samozřejmě jsou to platformy, kde ta nenávistná prohlášení a šikana kvůli vzhledu bují. Ale myslím, že v jistém ohledu mohou i pomáhat. Sociální sítě nám totiž zároveň dávají možnost se k tomu nějakým způsobem vyjadřovat. Ohrazovat se proti tomu, říkat, že není v pořádku, aby byl na ženy, ale i muže vyvíjen takový tlak kvůli vzhledu. Upozorňovat na tu problematiku a snažit se uvažování davu nějak ovlivnit. Protože o to jde, dokud se nezmění uvažování davu, tak bude šikana kvůli vzhledu bohužel stále na denním pořádku.

Na toto téma upozorňujete i v rámci charitativního projektu Klokart, pro který jste navrhla dva motivy oblečení a doplňků. První jste nazvala Žiju život bez filtru, druhý I love me. Jak jste to myslela s tím filtrem?

Chtěla jsem upozornit na problematiku falše na sociálních sítích. Každý den se na nás valí vyretušované fotky, přikrášlené skutečnosti, lživé reklamy. A my se pak honíme za něčím, co je mimo realitu. Skutečnost je totiž upravována tak, aby generovala co nejvíc followerů, aby se ty profily šířily díky algoritmům dál a dál. Žádné větší moudro v tom ale není. Nic, čím bychom se měli řídit. Žiju život bez filtru znamená, že nepotřebuju splňovat trendy dnešní doby, nemusím dokazovat svoji krásu. Žiju život takový, jaký je.

A co I love me?

To je jednoduše o tom, že se máme mít rády. Že je super, že myslíme na ostatní a málem se rozkrájíme, ale láska k sobě samé je stejně důležitá. Chtěla jsem, aby na tom oblečení bylo něco, co mě pohladí, i když si zrovna nebudu připadat krásná, i v momentě, kdy bych si nejraději někam zalezla. Protože naše tělo pro nás dělá maximum a je to krásný, že tady můžeme být a dělat věci, které děláme. A bohužel se pak tomu tělu odvděčujeme tím, že o něm říkáme, jak nám to nesluší. To mi přijde strašné.