Jana se narodila se vzácným syndromem nedovyvinuté dělohy, který jí znemožňuje odnosit vlastní dítě. Jediný způsob, jak mít vlastní, tak pro ni a jejího partnera představovalo náhradní mateřství, takzvaná surogacie. V Česku zákonem není vysloveně zakázaná, ale ani povolená, a tak pro ni neexistují jasná pravidla. Přesto se u nás tímto způsobem ročně narodí stovky dětí, často na hraně zákona.
Problematické jsou hlavně případy, kdy náhradní matce někdo za odnošení cizího dítěte zaplatí. Jako to udělala právě Jana s Petrem. Původní plán, že by dítě odnosila Janina maminka, nebyl kvůli překročení věkové hranice pro umělé oplodnění možný, a tak začali procházet inzeráty na internetu.
Po nějaké době možnou surogátku našli. Vyměnili si několik e-mailů a domluvili se na osobní schůzce, na které si chtěli mezi sebou nastavit pravidla a také výši kompenzace. „Samozřejmě jsme si mezi sebou nejdřív řekli, jaké je naše maximum, a také jsme věděli, kolik si říkaly ostatní náhradní maminky. Slyšeli jsme, že některé odnosily děti za tři sta tisíc, my jsme si řekli, že půl milionu je náš strop. A ona si řekla právě o půl milionu,“ vypráví pro časopis Heroine Jana.
Po devíti měsících, během kterých byli po celou dobu v kontaktu, se narodila vytoužená holčička a zdálo se, že vše dobře dopadlo. Dohoda o vzdání se rodičovských práv ze strany ženy, která jim dceru porodila, se ale následně začala komplikovat. Došlo na výhružky policií, na obavy z toho, že o dítě přijdou. Jak v tomto případě fungují české zákony? Je etické si za odnošení dítěte nechat zaplatit? A má se dítě, které se z náhradního mateřství narodilo, o způsobu, jakým přišlo na svět, dozvědět? Více v reportáži Radky Zítkové na Heroine.cz.