Janino tělo vydrželo 55 ozáření a desítky chemoterapií. Rakovinu tajila jen před svou maminkou

Co najdete v novém čísle

• Amerikánka je stejná jako vaše děti. Na obálce nového čísla je režisér Viktor Tauš spolu s „Amerikánkou“ Zdenou Vrbovou
• Vina, trest a odpuštění
• Chci se ti podívat do očí. Lze odpustit pachateli znásilnění? Máme ho chtít pochopit?
• Jak vyhrát stárnutí

• Prsa, děloha a spol.

Chci novou Heroine

Když jsem se ze všeho nějak dostala, objevila se mi metastáze na hrudní kosti. Absolvovala jsem hormonální terapii. Za 5 let došlo k  recidivě v jizvě na levé straně, kde byla ablace. Následovala opět chemoterapie a 25 ozáření, tentokrát v nemocnici Na Pleši. Trvalo to 2,5 měsíce. Když jsem se vrátila, tak jsem si řekla, že už ta rakovina snad dá pokoj. Před třemi lety se mi při pravidelné kontrole začaly zvyšovat krevní markery a při vyšetření zjistili, že mám metastázy kostí v celém těle, hlavně v lebce. Takže jsem absolvovala 5 ozáření lebky, střídavě léčbu hormonální, biologickou a od léta jsem opět na chemoterapiích.

Často se divím, že to moje tělo ještě zvládne. Protože 55 ozáření nebylo jen na jedno místo, ale třeba na tři najednou. Přesto mnohem horší byly chemoterapie. Ozařování nebolí a měla jsem štěstí, že jsem nikdy nebyla spálená. Chemoterapie byla velmi agresivní. Naštěstí tato léčba prošla velkým vývojem a není stejná jako v 90. letech, kdy jsem po ní jen ležela a zvracela. Dnes je chemoterapie lépe snesitelná a většinou po ní není tak špatně.

Už si umím představit, co mě čeká. Aktuálně jde o mé páté onemocnění rakovinou. Přesto mě každá další diagnóza srazí na kolena. Pokaždé se pomaličku vyškrábu nahoru a pak zase padám ke dnu. A zase znova. Plakala jsem a nespala, ale pak jsem si řekla: „Tak takhle ne, holka.“ Našla jsem si v době covidu psychiatra, který ordinuje přes internet, a funguje to dodnes. Vděčím mu za to, že náročnou léčbu ještě pořád zvládám. Naučila jsem se mít ráda sama sebe a raduji se z každého dne.

I proto jsem se rozhodla, že o rakovině nikdy neřeknu své úzkostlivé mamince. Jí by to ublížilo a mně by to nepomohlo. Zemřela v roce 2009 a nikdy se nedozvěděla, že jsem nemocná. Mám čtyři sourozence, všichni mi moc pomáhali. Když jsem přišla o vlasy a nosila paruku, tvrdili jsme jí, že jsem byla u kadeřnice. Ke konci už to bylo těžké i pro mě. Když navzdory naší všemožné péči maminka často vzdychala, jemně jsem jí připomněla, že jsme jí stále nablízku a ochotni pomoci. A ona mi řekla: „Ty jsi mladá a zdravá, tobě se to mluví.“ V duchu jsem si pomyslela, mami, kdybys jen věděla, co všechno už jsem prožila. Ale jsem ráda, že jsme ji zlých zpráv ušetřili a prodloužili jí tím život o pár let.

Nemoc mně hodně vzala, přišla jsem o svůj původní život, o práci, o zdraví. Ale přesto se cítím mnohem silnější. Získala jsem díky spolkům a aktivitám Aliance žen s rakovinou prsu mnoho nových kamarádek po celé republice. V září jsem byla na celostátním pobytu pro metastatické pacientky, kde jsme byly mladší i starší pacientky a moc hezky jsme si to užily a  načerpaly mnoho zajímavých informací. Potkala jsem se s kamarádkou z Brna, která se léčí s metastázemi kostí 15 let. Při poslední kontrole jí řekli dobrou zprávu, že metastázy v kostech nejsou aktivní. Tak to mě tak nakoplo a povzbudilo! Vím, že se úplně uzdravit nemůžu, ale kéž by se ta nemoc zastavila. Ještě bych tu chvíli chtěla být. Všem čtenářkám bych chtěla vzkázat: Neztrácejte naději a žijte plnohodnotný život.