„Nemám nic proti tlustým lidem, ale na olympiádě mi vadí.“ Jak Paříž znovu ukázala naše pokrytectví
Po hysterii okolo olympijské kolekce od Jana Černého alias „bezpohlavního županu po dědovi“ se pozornost na sociálních sítích přesunula k zahajovacímu ceremoniálu letních her v Paříži. Výbušných věcí se na něm z pohledu českých diváků našla spousta. Trans* lidé, černošské feministky, údajný výsměch křesťanským hodnotám nebo – a pro některé hlavně – tlustí lidé. Proč mnozí z nás obezitu bez studu nedokážou tak úplně skousnout, přestože nahlas bodyshaming odsuzují, se v komentáři zamýšlí Kateřina Paterová.
Nedávno jsem jela tramvají a byla jsem svědkem situace, kdy se mladá slečna zeptala seniorky, jestli je místo vedle ní volné. Seniorka odpověděla rozladěně: „Coo?“
„Jestli si vedle vás můžu sednout,“ zeptala se znovu slečna.
„No můžete, no. Jestli mě teda nezavalíte,“ odpověděla tónem, který byl skrz naskrz pohrdavý.
Slečna byla obézní. A sedící dáma neváhala dát najevo, co si o tom myslí.
„To bylo ale hrozně ošklivé, co jste teď řekla,“ vstoupila jsem do konverzace já. A seniorka se pustila i do mě. „Vy buďte laskavě ticho, jo?!“
Abych se uklidnila, začala jsem svému šestiletému synovi vysvětlovat, co jsme právě viděli a proč to není v pořádku. Slovo „bodyshaming“ znát zatím nemusí. Stačí, aby pochopil, že do těl ostatních lidí nám nic není. Že je to veskrze intimní věc a i slovy lze hodně ublížit. Že obezita automaticky neznamená liného člověka.
Převlečený bodyshaming
„Ta tlustá paní mi vadila celkem dost. Ne osobně. Ale nezdá se mi dobré eufemizovat obezitu jako oversized. Je to onemocnění, které je třeba léčit. Neměli bychom se tvářit, že je to o. k., dokonce to nějak propagovat na ceremoniálu, který měl být spíš oslavou sportu, pohybu a zdraví. Aby nevznikla nedorozumění, (...) jsem proti jakémukoliv bodyshamingu,“ mohli jste si přečíst v jedné z diskuzí o míře vkusu či bizarnosti pátečního zahájení letní olympiády na profesní síti LinkedIn. Další variace oblíbené věty: „Já nejsem rasista, ale…“
Optikou této úvahy dojdeme nutně k tomu, že tlustí lidé jako součást slavnostního aktu rovná se propagace obezity a to není v pořádku. Pro ty, kteří ceremoniál nesledovali, stojí za zmínku, že se jeho dramaturgie netýkala sportu, ale především různých forem zobrazení francouzských kulturních a historických odkazů, významných děl, událostí, osobností a tradic i současného poselství o diverzitě a respektu. V jednom bloku jste mohli vidět show trans* tanečnic a hned za nimi pár v lidovém kroji při folklorním tanci. V jiné části se odkazovalo k antickému Řecku a bohu Dionýsovi (nikoliv k obrazu Poslední večeře od Leonarda da Vinciho, jak se také často, avšak mylně diskutovalo), patronu vína a zábavy. Kromě vystupujících různých etnik, věku a genderu byla součástí vystoupení i obézní žena.
Foto: Shutterstock
Pro mnoho lidí je to stále tabu a obézní člověk podle nich před kamerou v jiném než varovném kontextu zřejmě nemá co dělat. Zaznívá i, že jde o „klasickou progresivistickou provokaci“. Tam ale zabíhat nechci. Daleko víc stojí za to zkoumat, proč má být v pořádku považovat přítomnost obézních lidí v některých situacích za nevhodnou. Pokud u toho samozřejmě tvrdíme, že nikoho neurážíme ani nezesměšňujeme, protože bodyshaming je přece fuj. A jen slušně vyjadřujeme názor, že zrovna sem tlustí lidé nepatří a že se nám tam nelíbí.
Jez mrkev a trp!
S hnutím „body positivity“ se naplno ukázalo, jak moc nás pobuřují tlustí lidé, kteří dávají veřejně najevo, že jsou spokojení. Například když nemají problém obléknout si přiléhavé oblečení a vyfotit se v něm na sociální sítě. Překládáme si to tak, že rezignovali na snahu o zdravý životní styl a usilují o to, aby obezita, která je z medicínského hlediska patologickým stavem organismu, byla novou normou. Souzníme spíše s představou stříkajícího potu na běžeckém páse, mrkve k snídani, obědu i večeři a tichém sebezpytu ve zbylém čase.
Zeptáte-li se obezitologů a obezitoložek, nejspíš vám potvrdí, že jedním z klíčových faktorů pro to, aby obézní člověk zdravě hubl, je psychická pohoda a podpora okolí, které ho nezesměšňuje. Názor, že přijetí bez sebetrýznění (tedy původní podstata body positivity) by mohlo vést k nárůstu obézních lidí, se mezi odbornou veřejností neuchytil.
Většinová společnost ale očekává, že člověk mimo zdravé hodnoty BMI (což je mimochodem už překonaný ukazatel) si své místo na slunci musí zasloužit. Natož pak místo před kamerou. A nějak odčinit, že svou existencí údajně propaguje obezitu. Myšlenka, že tlustí lidé mají právo na spokojenou existenci, nejen mimo zraky ostatních, ale dokonce i na veřejnosti, je z nějakého důvodu stále moc komplikovaná. Možnost, že chtějí a umějí prostě jen žít naplno svůj život a neredukovat ho pouze na číslo na váze, je pro nás příliš nejednoznačná a matoucí.
Lidé a ti ostatní
Problém totiž je, ačkoliv by asi mnozí dotčení nesouhlasili, že jako společnost neumíme obézní lidi vnímat prostě jako lidi. Nejsou to primárně lidé. Jsou to obézní lidé. Jedno nelze oddělit od druhého. Pomůžeme-li si oním progresivismem, pak v jeho očích gay není primárně člověk. Je to homosexuál. Můžeme takto pokračovat i s etniky, a dokonce i s genderem. Žena není primárně člověk. Je to žena. Přesně z tohoto důvodu má stále tolik lidí problém vnímat feminismus v jeho základu jako boj za rovná lidská práva.
Máme to tak hluboce zvnitřněné, že to nedokážeme oddělit: kritizovat tyto soft verze bodyshamingu a ostrakizaci tlustých lidí prý znamená popírat, že jsou tlustí. Upozornit ostatní: „Hej, ta obézní žena má právo být na ceremoniálu stejně jako jiní,“ vyvolá salvu reakcí typu: „Proč popíráte, že je obézní?“
Zkusme si na závěr na místo tlusté paní, která dle výše citovaného komentáře kazila ceremoniál, dosadit třeba člověka na vozíku. „Ten postižený mi vadil celkem dost. (...) Neměli bychom se tvářit, že je to o. k., dokonce to nějak propagovat na ceremoniálu, který měl být spíš oslavou sportu, pohybu a zdraví…“
Ale aby nevznikla nedorozumění, jsme přeci proti jakémukoliv bodyshamingu.
