Co přelomového přinesl tento rok ve vzdělávání? Osobnosti z oboru odpovídají

Kontakt mezi rodiči a školou je intenzivnější

Ondřej Andrys, náměstek ústředního školního inspektora

Velmi silně se potvrdilo, jak důležitou a nezastupitelnou roli v životě hraje škola a vzdělávání. Děti a žáci se mnohem více než dříve začali do školy těšit, spousta rodičů se dostala do mnohem intenzivnějšího kontaktu se vzděláváním svých dětí i se svou školou jako takovou, mnoho lidí si uvědomilo, jak extrémně důležitá a současně náročná je profese učitele a spousta aktérů, kteří do vzdělávání z různých pozic vstupují, se naučila více spolupracovat. Současně se významně ukázalo, jak extrémně je vzdělávání dětí ovlivněno odlišnými podmínkami, které jednotlivé rodiny mají, a jak důležité je tyto diverzifikované podmínky ze strany školy zohledňovat. Alespoň tedy v té míře, v jaké je to možné.

Osobně mě nesmírně potěšilo, že se ze vzdělávání stalo v mnoha ohledech na dlouhou dobu téma číslo jedna, a to i ve veřejném a mediálním prostoru. Navíc šlo často o diskuze poměrně poučené a v mnoha ohledech postihující řadu důležitých souvislostí, o nichž se dříve takto nediskutovalo, nebo takové diskuze nebyly v popředí zájmu většinové společnosti. Moc bych si přál, aby to vydrželo.

Učení naživo je klíčové pro žáky i učitele

Tomáš Feřtek, scénárista, publicista a předseda správní rady EDUinu

Zásadní je pro mě zjištění, a neprožil jsem ho jen já, že škola jako budova, kde se lidé potkávají, rozhodně není přežitek. A moc na tom nezměnily ani pokročilé technologie. Mezi žáky se najde dost těch, kteří se bez chození do školy obejdou, ale vlastně neznám žádnou excelentní učitelku nebo učitele, který by řekli, že jim online výuka vyhovuje. Skoro by se dalo říct, že dobří učitelé jsou na učení naživo tak trochu závislí.

A co se týče mně osobně, půlku léta a podstatnou část podzimu jsem strávil objížděním České republiky, promítáním epizod televizního seriálu Ochránce a následnými debatami. Překvapily mě dvě věci. Za prvé, jak jsou učitelé, a to i ti profesně vynikající a poučení, závislí na vnějším hodnocení. Což se v tomto případě projevovalo obavami, zda po odvysílání takové věci nebude veřejnost na učitele nahlížet ještě kritičtěji než doposud. Na tom má asi svůj podíl dlouholetá školní kultura, kde prostě má hodnocení velkou váhu a učitelé si zvykli v tomhle systému existovat a přijali ho možná ve větší míře, než by jim bylo milé. No a to druhé překvapení byla vstřícná reakce diváků a rodičovské veřejnosti. Jednak to, že se byli tak masově ochotní dívat na ne zrovna veselý seriál o učitelích, jednak, že jsem neslyšel snad ani jednu jedovatou poznámku vůči učitelké profesi. Žádné řeči o prázdninách a o tom, že jsou ve dvě doma. Nejčastější reakce byla, že až teď si spoustě rodičů došlo, jak složitá je to profese.

Učitelé se najednou ocitli na jevišti

Marie Gottfriedová, ředitelka Základní školy Trmice, letošní vítězka odborné ankety „Ředitel roku“

Společnost upřela na vzdělávání pozornost a myslím, že nejde jen o pozornost přechodnou. To, jak se ve školách učí, se pro nás stalo tématem, které nám není lhostejné. Školy a pedagogové se ocitli na osvětleném jevišti. Rodiče, zřizovatelé a veřejnost obecně mají chuť nahlédnout i do jinak skrytých a potemnělých koutů, v nichž se odehrává proces učení. Zajímají se o to, co a jak se učí, jak učitelé přistupují k žákům, jaké priority škola ve své činnosti sleduje a proč. Přemýšlejí o tom všem a mají chuť být na tomto poli aktivními hráči. To je nadějné!

Pro mě je aktuálně velmi zajímavé téma spolupráce ve školách. Své kolegy v naší škole dlouhodobě považuji za lidi, kteří umí spojit síly a spolupracovat. Ale až s tématem tandemové výuky najednou zřetelně vidím, že to není jednoduché, že je to téma, které v nás budí jisté obavy a že je třeba se spolupráci učit. Něco jiného je spolupracovat jednorázově na nějakém projektu, něco jiného je spolupracovat systémově při výuce. Párová výuka vyžaduje schopnost vpustit druhého člověka do svého hájemství, nechat ho nahlédnout pod pokličku, odtajnit před ním své know-how, odkrýt své hledí. Ani pro otevřeného a spolupráci nakloněného pedagoga toto není jednoduché, nejsme na to připraveni a nejsme k tomu vedeni. Jsme spíše solitéry, svrchovaně vládnoucími na území svého úvazku. A přece je právě taková, v jistém slova smyslu důvěrná spolupráce nesmírně důležitá! Na první dojem nás možná činí zranitelnějšími – najednou je ve třídě někdo další, kdo mě sleduje, pozoruje, něco si o mé koncepci učení myslí, nějak mé počínání vyhodnocuje… Jakmile však začneme sbírat zkušenosti s takovou formou spolupráce, zákonitě dospějeme ke zjištění, že je nesmírně obohacující, že nás posouvá dopředu, že nám dodává jistotu a sebedůvěru, že našim žákům násobně zvyšuje šanci na úspěch…

Psychologové, asistenti a výchovní poradci do školy patří

Andrea Hoffmannová, náměstkyně primátora města Ostravy

Druhý rok pandemie čitelně rozkryl nerovnosti ve vzdělání u žáků, přetíženost pedagogů v běžné práci s kolektivem a esenciální potřeby školských poradenských pracovišť. Tisíce dětí byly odříznuty od svých kamarádů a škol, ať už to bylo kvůli absenci technického vybavení rodin či kvůli specifickým poruchám učení. Byli to školní psychologové, sociální pedagogové, pedagogičtí asistenti a výchovní poradci, kteří pomáhali dětem a rodinám, podporovali jejich zapojení do výuky, doháněli resty a motivovali žáky (někdy i celé rodiny) v učení. Myslím si, že tento rok obhájil potřebnost těchto pozic na každé škole a věřím, že nová vláda přijme novelu zákona, která přinese jistotu financování pro tyto pozice a my přestaneme udržovat tak nezbytné profese pro chod školy v režimu financování z projektů, šablon či evropských fondů a úvazků na dobu určitou. 

V rámci městem vyhlašované ankety Digitální hrdina roku, která měla za cíl ocenit inovativní výuku učitelů v distanční formě během prvního roku pandemie, jsem se seznámila s prací pedagogů, kteří nastalou situaci spojenou s uzavřením škol pojmuli jako výzvu. Využili nový výukový software a online učebnice, nové metody skupinové a projektové práce, do které byli zapojeni žáci, ale také jejich rodiče, společně s učiteli si osvojovali nové kompetence. Krizi přetavili v příležitost a to, v čem se učitelé se svými žáky posunuli, dále pokračuje. Nové softwarové nástroje používají i při běžné prezenční výuce, kde zapojují také děti, které ve škole být nemohou, ale také v komunikaci s rodiči a v dalším projektech, jako je například kariérové poradenství, doučování dětí či práce s talenty. S podporou zřizovatele, který zajistil finance na hardware, software a také školení jak v digitálních kompetencích, tak v nové metodice, to byli právě učitelé, kteří posunuli naše ostravské školy míle dopředu, a zapojili rodiče. Stačilo jim dát „jen“ podporu a důvěru. Přeji si, aby takovou podporu dostaly všechny školy v naší zemi.

Vysokoškoláci doučovali žáky a učili tím sebe

Lucie Kocurová, redaktorka magazínu EDUzín

Přelomové mi přijde, že máme novou vládu a nový ministr školství deklaruje, že stojí o služby, osobnost a expertizu toho dosavadního. To mě naplňuje nadějí, že se neodehraje klasické "ode zdi ke zdi", ale bude se pokračovat v reformách a směřování školství do 21. století. Další přelomová věc je podle mě zapojení vysokoškoláků do doučování dětí, které pomáhá oběma stranám - žáci a studenti se mohou zlepšovat a budoucí učitelé získají praxi se "složitějšími" dětmi, takže si s nimi potom lépe poradí ve třídách.

Já sama jsem se letos stala součástí Rady školy ve škole, kterou navštěvují moje děti. Najednou jsem se z pozice "někdo by s tím měl něco dělat" dostala do pozice "měli bychom něco udělat". Nevím, jestli se mi podaří reálně něco zlepšit, ale pocit je to zajímavý.

Školy držely společnost - a zvládly to dobře

Josef Mačí, novinář v Seznam.cz, držitel ceny EDUína Média

V kontrastu s obrovským selháním vlády a státu při krocení koronaviru vystupují dvě instituce, které společnost držely, a to nemocnice a školy. Samozřejmě že to nebylo bez chyb. Jistěže někteří jednotlivci selhali. Když ale mluvíme o školách, tak celkově ředitelé, učitelé i další pracovníci obstáli. A to ať už se museli vyrovnat s distanční výukou jako zpočátku roku, nebo s chaotickým podzimním promořováním. Prostě je fajn si říct, že v dnešní nejisté době se člověk může aspoň na něco spolehnout.

Mně osobně zaujala slova ředitelky jedné neziskové organizace, která na mou otázku “Jak si představuje další roky fungování?” bez přemýšlení vypálila, že by strašně ráda zavřela. Ne snad proto, že by ji práce nebavila, ale naopak by si přála, aby jejich služby pro pomoc dětem z problémových rodin nebyly potřeba. Od té doby přemýšlím nad jednou konkrétní a druhou trochu širší myšlenkou. Zaprvé jsme si možná tak trochu zvykli, že sociální a vzdělávací systém prostě neumí všem rodinám a jejich dětem dostatečně pomoci a bereme to jako fakt. A také jako prostor pro řadu neziskových organizací, které ale jen těsní příslovečné neopravitelné potrubí roky volající po výměně. A zadruhé, jestli se vlastně někdy příliš často neplácáme po zádech za to, že jsme našli řešení, a přitom jsme fakticky jen problém zakonzervovali. 

Více přemýšlíme o množství učiva a známkách

Petra Mazancová, předsedkyně Učitelské platformy

Postcovidový návrat do škol přinesl do oblasti hlavního vzdělávacího proudu otázky dosud typické spíše pro alternativní školství: ne/zbytnost známkování, objem probíraného učiva, pětidenní školní týden, možnosti distančního vzdělávání. Zdá se že učitelé napříč školami a aprobacemi se více zamýšlejí nad reflexí vlastní výuky a její smysluplností pro žáky i pro ně samotné.

A já osobně jsem letos dostala obrovskou lekci pokory – přijala jsem pozvánku na TEDxEd Prague a při přípravě vystoupení jsem snad poprvé měla příležitost reflektovat vlastní profesní dráhu – od úplných začátků až k předsedkyni Učitelské platformy. Díky těmto úvahám jsem si přerámovala svůj vztah k učitelské profesi. Jsem profesně sebevědomější a zároveň si uvědomuji, že pokora je základem učitelské profesionality. A baví mě, že kolegové na můj TEDtalk reagovali v podobném duchu…

Testování bylo logisticky náročnější než státní maturity

Daniel Münich, ekonom, vedoucí think tanku IDEA na CERGE-EI, laureát Auly slávy EDUinu

Pandemie covidu asi přebila vše trochu nové. Školství žilo velkou část letoška, tedy loňskou zimu i tento podzim řešením nejrůznějších trablů, které pandemie přinášela. Jen co se školy pod tlakem okolností naučily v problému nějak chodit, nová vlna jim přinesla nový typ problémů. Plošnou uzávěru a kompletně distanční vzdělávání nahradily ad-hoc karantény a ještě náročnější výuka hybridní. Spuštění covid testování ve školách zpočátku představoval náročnější logistiku než státní maturity. Navzdory obrovskému úsilí většiny ředitelů a učitelů, kvalita vzdělávání dostala už druhý rok po sobě zabrat. A co to vše nadělá v dětských duších, tak to teprve uvidíme. Překvapilo mě, jak mnoho lidí má pocit, že výluka školní výuky nakonec ani moc neškodí. Přitom vědecké důkazy chodí z dalších a dalších zemí.

Učím na vysoké škole. Covid mě loni donutil naučit přednášet a dokonce zkoušet distančně. Letos mě dotlačil do používání digitální tabule s podklady připravenými tak, aby je mohli sdílet i studenti v karanténě. Přišlo mi velmi líto našich nových studentů cizinců, kteří k nám poslední dva roky na podzim sjeli ze všech koutů světa a místo kouzla poznávání se a objevování cizí země, skončili bez známých a kamarádů zavřeni na pokoji na koleji na kraji Prahy pouze s internetem. Loni to měli obzvlášť těžké.

Zásadní úkol školy není vzdělávací, ale sociální

Ondřej Oharek, žák Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži

Ukázalo se, co všechno pojem škola znamená. V době distanční výuky už nešel její význam chápat jenom jako místo, kde člověk stráví x hodin denně. Ve chvíli, kdy přestala být jasně definovaná v prostoru, tak nad ní každý musel začít přemýšlet v novém kontextu. Já jsem si třeba plně uvědomil, že primární cíle této instituce nejsou vzdělávací, ale sociální; že usiluje o to, aby se člověk naučil žít ve společnosti a stal se její součástí. A také, aby dozrál jako osobnost, což si vzhledem k tomu, že nyní dokončuji střední školu, uvědomuji o to intenzivněji.

Nejpřelomovější pro mě byl přechod z distanční výuky do té běžné. Překvapivá byla rychlost, s jakou se věci vrátily do starých kolejí. Po několika dnech školy mi přišlo, že jsme ji opustili teprve včera. Co mě zaskočilo nejvíc, bylo, jak jsem já sám i mí vrstevníci, nezvládali návrat do sociálního prostředí. Po několika měsících, které (vzdor online komunikaci) byly pro většinu z nás spíše osamělé, nebylo jednoduché se znovu dostat do rytmu společenského života. Nakonec jsme se adaptovali, trvalo to však déle a bylo to daleko obtížnější, než jsem očekával. Od té doby si - jak zmiňuji výše - uvědomuji, že škola není jenom vzdělávací institucí, ale spíše prostorem pro utváření mezilidských vztahů. Tento poznatek mi velmi pomohl a v jeho světle dnes na řadu věcí ohledně vzdělávání pohlížím jinak. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.