Ivana Procházková: Plošné zrušení odkladů školní docházky poškodí děti, které potřebují dozrát

Kdo z nás v životě neodpovídal na dotaz, týkající se odkladu školní docházky, že? Ano, šel jsem o rok později. Ne, nešel jsem s odkladem. I v naší brněnské síti dětských skupin vidíme, že odklad se stal naprosto běžnou záležitostí. Zatímco původně vznikl v opodstatněných případech jako možná úleva pro samotné dítě, dnes se rodiče rozhodují o odkladu školní docházky podle mnoha parametrů. Někdy s doporučením pedagogicko-psychologické poradny v zádech, někdy navzdory němu. 

Prodloužím mu dětství – na úkor míst pro ostatní

Vedle těch opodstatněných (dítě ještě není po některé vývojové stránce na školu zralé) přibývají další, diskutabilní. Běžně se setkáváme s rodičovskou argumentací typu – prodloužím mu dětství, taky jsem šel o rok později, vozím do školky oba sourozence a je to pro mě pohodlnější, školka má delší otevírací dobu než škola nebo družina a podobně.

Dá se pochopit, že chce vláda více situaci regulovat, a to hlavně z ekonomického hlediska. Ale pro regulaci se nabízí i další důvody. Například pokud z mateřských škol odchází do první třídy méně dětí, zbývá méně volných míst na děti tříleté (a ještě méně na ty dvouleté), což dnes nemalým problémem opravdu je a zrušením odkladů by se skutečně uvolňovalo míst více. Argumentovat na druhou stranu tím, že jdou kvůli odkladu rodiče (především maminky) také do práce o rok později, není příliš přesvědčivé. Větší počet rodičů pracuje už od počátku docházky do mateřské školy, nikoliv až od nástupu dítěte do první třídy. To jim naopak práci více komplikuje, neboť jej nestíhají vyzvedávat. Protože ano, skutečně má škola zpravidla kratší provoz než mateřské školy či dětské skupiny.

Vedle regulace je nicméně jednou z variant, kterou vláda navrhuje, přímo zrušení odkladů jako takových. Jenže my z praxe dětských skupin a mateřských škol víme, že jsou děti, kterým odklad může opravdu pomoci. A že u takových dětí každý měsíc navíc dokáže udělat v jejich vývoji zázraky. Jsou to třeba děti s nedostatečnou sociální zralostí nebo ty s nízkou vyzrálostí fyzickou. Ale i toto má druhou stranu a jsou zkrátka děti, u nichž odklad stejně jen oddaluje nevyhnutelné. Jde např. o děti s různou odlišností hlavně v chování (např. autisté, hyperaktivní děti, vysoce citlivé děti). U některých z těchto dětí je naopak předpoklad, že se jejich chování nebude regulovat snáze o rok později, ale naopak čím dříve, tím lépe. A možná by pro ně bylo prospěšnější pohybovat se i nadále v té své vrstevnické skupině, která má pro odlišnosti v chování už i jiné pochopení a může se s ním vypořádat lépe než tou dobou jen mladší děti v mateřské škole. 

Děti potřebují ty správné výzvy

Dalším návrhem ke zvážení je práce s věkovou hranicí dětí. Tzn. že by se odklad řešil jen u dětí narozených v letních měsících. Otázka je, jestli by taková regulace byla opravdu nápomocná. Stejně by zřejmě docházelo nadále k tomu, že by ve školkách zůstávaly i děti, které by školu zvládaly. Děti ke svému dozrávání potřebují správně motivované výzvy, které jsou takřka na dosah, ale dítě se o ně přesto musí snažit. Výzvy, které jsou blízko, ale nejdou samy od sebe. Výzvy, které je motivují postoupit třeba jen o malý krok, ale nakonec dosáhnout na novou metu a zvládnout posuny. Ve školkách už často takové výzvy pro šestileté, nota bene sedmileté nemáme a dítě tam může spíše určitým způsobem přijít o přirozený vývoj nastartovaného procesu učení. 

Zájem školy, nebo zájem dítěte?

Posledním vládním scénářem je myšlenka, že by se posílila role a možnosti ředitelů škol. Nyní jsou to právě rodiče, kdo rozhodují o odkladu, a to i v případech, že jim pedagogicko-psychologická poradna odklad nedoporučí. 

Zažila jsem jako matka a občas i v práci, že škola byla jiného názoru než pedagogicko-psychologická poradna a mateřská škola. Jako matce mi nebylo vůbec příjemné přesvědčovat školu o tom, že se přikláním k vyšetření z PPP a k názoru učitelek ze školky, které mé dítě znají poslední roky, a v neposlední řadě také dávám na své vlastní zkušenosti a znalost dítěte. Dát rozhodnutí do kompetence ředitele školy, které konkrétní dítě ve většině případů nezná, nebo rozhodně ne tak jako ho znají lidé ze školky, se nemusí zdát příliš efektivní. Ředitelé by takto mohli pracovat i s tím, kolik žáků do první třídy vpustí s ohledem na to, kolik by jich mělo nastoupit např. v dalším roce a takto počty žáků aspoň částečně regulovat. Z toho nám ale mizí na prvním místě zájem dítěte a individuální posuzování každého jednoho z nich. Některé děti, které se mohou zdát ve školce z různých důvodů méně zralé, poté ve škole jakýmsi způsobem nastartují. Dostanou úplně novou motivaci k práci a školu zvládají. 

Asi nejsme schopni danou situaci vyřešit jednoduše, navíc ideálně ku prospěchu všech. Na prvním místě by ale v každém případě měl zůstat zájem dítěte a individuální posuzování školní zralosti u každého zvlášť – s větším ohledem na názory těch, co ho objektivně znají po stránce zralosti nejlépe – a těmi zůstávají v mých očích učitelky mateřských škol. Tyto, podpořené profesionály v oboru školní zralosti, by mohly podávat relevantní návrhy k odkladům. Určitě by situace vyžadovala větší podporu učitelek ve studiu školní zralosti a zároveň provázanost se základními školami a jejich požadavky. Ale řešení by to bylo možná nejsnazší.

Ivana Procházková je speciální pedagožka se zaměřením na etopedii, psychopedii a specifické poruchy učení. Věnuje se montessori terapii dětí s odlišností, poradenství rodinám, laické i odborné veřejnosti, stala se spoluautorkou knížky o emoční inteligenci ve výchově S láskou i rozumem a založila také první Montessori jesle v Brně nebo obecně prospěšnou společnost Naše děti.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.