Dvanáct let ji týral partner, místo pomoci jí odebrali děti. Program včasné péče jí pomáhá zpět na nohy

Paneláky na zelení načechraném plzeňském sídlišti hrají všemi barvami. Po stisknutí zvonku u vchodu do jednoho z nich se ozve bzučák, výtah mě vyváží do posledního patra. Tam už ve dveřích stojí Lucie Bílá, pětačtyřicetiletá matka pěti dětí, mezi chodidly se jí proplétá přerostlý krysařík. „Pojďte dál,“ říká. „Nedívejte se kolem, já ten úklid teď nějak nedávám,“ dodává na omluvu a vede mě do obýváku. Procházíme kolem tmavé rustikální komody poseté andělíčky různých velikostí i materiálů. „Tohle je moje vášeň,“ usmívá se. Lucie andělíčky sbírá. Má jich desítky. Jako by doufala, že jí množství nebeských bytostí konečně přinese trochu štěstí a klidu.

Paní Bílá je z Písku, kde odmalička vyrůstala v dětském domově. „Tam se mi fakt líbilo.“ Vyučila se kuchařkou, během studií poznala otce čtyř svých dětí a v devatenácti za ním z ústavní péče odešla. „Bylo to hodně těžké. Musela jsem se sama postavit na vlastní nohy,“ vypráví.

Všechny čtyři děti v ústavech navštěvovala, kdy jen mohla. Nějaký čas se o ně snažila i bojovat, kvůli nevyhovujícímu bydlení ale bez výsledku. Synové a dcery se k ní začali vracet, až když postupně dosáhli dospělosti.

Po čase si Lucie našla nového partnera. Oba pracovali v jedné z plzeňských továren, nedařilo se jim ale najít stabilní bydlení. Věří, že kvůli tomu, že jsou Romové. A tak se stěhovali mezi ubytovnami. „Zpočátku bylo mezi námi všechno krásné. Pak ale opět přišel do cesty alkohol a šlo to z kopce,“ říká a obličej si zakrývá dlaněmi. „Já nevím, já tohle asi přitahuju,“ dává se do hořkého smíchu. Lucie znovu zažívala i bití. Pak ale na partnera zavolala policii a tím vztah skončil. Zbyly jí z něj šrámy na těle i duši, ale také syn Alinek. S partnerem měla své páté dítě.

Šestiletý syn se odmalička potýká s řadou problémů. „On je hodně citlivý. To, že mě jeho táta mlátil, na něm zanechalo následky,“ popisuje syna Lucie. Je úzkostlivý, nedůvěřivý vůči cizím lidem a v momentě, kdy ho matka byť jen na chvíli opustí, propadá panice. Pro samoživitelku Lucii tak nastala další složitá situace. Aby si mohla najít práci, potřebovala syna umístit do školky. Všechny ji ale odmítly. Alinek byl pro ně až příliš zvláštní. Český systém není na práci s dětmi, jako je on, příliš připraven.

Pád z útesu

Tyto díry ve vzdělávacím systému se snaží vyplnit koncept zajišťovaný napříč Českem zpravidla neziskovým sektorem sdruženým pod Platformou pro včasnou péči. V Plzni se mu věnují dvě organizace – Ponton a Tady a teď. „Jde o vyhledání dítěte, které by mohlo mít v budoucnu problémy – ještě před tím, než přejde útes, z něhož by pak spadlo,“ vysvětluje koncept ředitelka Tady a teď Michaela Stehlíková.

Jedná se o děti s poruchami učení nebo nevybudovanými návyky, které školy a školky od dětí vyžadují „Projevuje se to třeba nerozvinutou jemnou motorikou. Kvůli nepodnětnému prostředí jsou pak děti často v mateřské škole mylně považované za opožděné nebo nezvladatelné, přestože ve většině případů mají intelekt srovnatelný s dětmi z majority. Specifičnost takového dítěte se může projevovat třeba tím, že neumí určovat kategorie barev a tvary,“ doplňuje ji ředitel Pontonu Lubomír Lupták.

Ačkoliv se takové dovednosti mohou zdát automatické, nemusí tomu tak být u nízkopříjmových rodin žijících na okraji. V prostředí přecpaných ubytoven nebo jiného nevyhovujícího bydlení rodiče nemají prostor děti tímto směrem rozvíjet. „Řeší primárně bydlení, často jsou stále jednou nohou na ulici. Můžou mít hlad nebo se potýkají se šikanou ze strany systému,“ říká Stehlíková. „Pro rodiny je primární řešit existenční záležitosti, až poté rozvoj dítěte. Není to proto, že nemají o dítě zájem. Nemají na to kapacitu,“ dodává. Školky však na těchto dovednostech pro přijetí dítěte většinou lpějí. A děti z těchto rodin pak systémem propadávají.

Obě organizace proto provozují simulaci školky, kde s dětmi z nepodnětného prostředí cíleně pracují. Zaměřují se na konkrétní potíže, s nimiž se potýkají, i na jejich příčiny. Klubík Sluníčko organizace Tady a teď funguje z finančních důvodů jen jednou týdně. Má kapacitu osm dětí a během celého dopoledne se jim věnují pracovnice, které cílí na rozvoj dítěte. Připravují je na standardní školku a vzdělávací systém. Organizace už nějakou dobu pracuje také s rodiči a intervence dnes začíná v některých případech už v těhotenství. „Zaměřujeme se na rozšiřování rodičovských kompetencí – jak s dítětem v jejich podmínkách pracovat, jak je rozvíjet. Část práce je u nás, část přímo v rodinách a domovech dětí,“ říká ředitelka organizace Stehlíková.

Sluníčko svítí jednou týdně

Právě Sluníčko podalo pomocnou ruku také Lucii a jejímu synu Alinkovi. Téměř individuální péče přinesla brzy výsledky a Alinek se začal měnit. „Do školky se těšil, začal si hrát s ostatními dětmi a zvykl si na cizí lidi. Moc rád chodí i na akce,“ usmívá se Lucie, zatímco Alinek hraje na hřišti před domem basket. Syn o rok později přešel do klasické mateřské školy. „My jsme se pak stali prostředníky ve vyjednávání o přijetí. Víme, že kdyby tam nebyla naše podpora, nepřijali by ho,“ dodává Stehlíková z Tady a teď.

Ředitelka Tady a teď je přesvědčena, že Alinek má minimálně na to, aby vystudoval střední školu. „Bez pomoci by se jeho příběh s největší pravděpodobností odehrával tak, že by skončil na speciální škole. Kariérní uplatnění dětí z těchto škol je dané. Prostě není. Reprodukoval by se vzorec závislosti na sociálních dávkách a možná sociálně patologické jevy,“ vysvětluje. „Věříme, že on ten potenciál má. Jen potřebuje podporu, aby se mohl rozvíjet,“ dodává.

Přístup systému včasné péče je specifický v tom, že se nezaměřuje jen na dítě, ale pracuje s celým jeho prostředím, včetně mateřských škol. Nehasí jen důsledky problémů, snaží se identifikovat a řešit jejich příčiny. Proto paní Bílá spolupracuje s terénní sociální pracovnicí, která jí pomáhá ve všech aspektech každodenního života. Organizace jí pomohla najít stabilní bydlení, doprovází ji na úřady nebo k lékaři a snaží se jí také pomoci najít vhodné zaměstnání. Pro paní Bílou je však nejzásadnější pocit, že na své problémy není sama. Má se o koho opřít.

Peřinky, kapesníčky a zase peřinky

Poruchy učení, nepodnětné prostředí a jiné hendikepy nejsou jedinou bariérou, jež v Plzni v cestě dětí mnohých rodin do mateřské školy stojí. Mnohá zařízení totiž kladou na rodiče požadavky, které nejsou v symbióze se stavem peněženek některých z nich nebo s prostředím, v němž žijí. Vedle běžných věcí, jako je tepláková souprava či přezůvky, totiž vyžadují, aby rodiče pro své děti zajistili také polštář, peřinu a povlečení pro odpolední spánek s tím, že je jednou měsíčně musí rodiče doma vyprat. Pro rodiny žijící ve špatných bytových podmínkách může být takový požadavek složité splnit. Na některých ubytovnách neteče teplá voda, natož aby byla dostupná pračka a prostor pro sušení. „Klasikou je požadavek na dodávání papírových kapesníčků,“ kroutí hlavou Michaela Stehlíková z Tady a teď. Neziskové organizace spočetly výdaje spojené s nástupem dítěte do mateřské školy na bezmála pět a půl tisíce korun. Pro rodiny, které nemají po zaplacení nájmu na základní potraviny, je takový výdaj z rubriky sci-fi. A tak mnohé děti, které by péči mateřské školy pro svůj další rozvoj potřebovaly nejvíce, do zařízení nechodí. I když rodiče o to stojí.

Když už se rodičům podaří požadované peníze pro nástup potomka do školky sehnat, přichází řada dalších výdajů. Za stravné rodiče ročně na zálohách zaplatí v průměru mezi 15 a 20 tisíci korun, za výlety a kulturní akce až tři tisíce ročně. Celkové roční náklady na vzdělávání a rozvoj dítěte v plzeňské školce se tak pohybují mezi 24 a 35 tisíci korun. „Pro mnoho lidí je nepředstavitelné, že je pro někoho stovka hromada peněz a nemůžou si dovolit dát padesát korun za divadýlko. Je to ale šílený zásah do rozpočtu nízkopříjmových rodin,“ vysvětluje Stehlíková. Děti tak spolu s ostatními na akce nechodí a vyčleňují se z kolektivu. „Děti tím systémem pak opravdu propadávají. Ve finále se zdá, jako by se systém snažil tyhle děti dostat nějakým způsobem ven,“ dodává.

Co na to vedení Plzně? Oblast školství spadá pod náměstkyni primátora Lucii Kantorovou (ANO). Ta kritice neziskových organizací oponuje a říká, že se v poslední době město snaží na situaci reagovat. Prostřednictvím sociálního odboru pomáhá s pořízením potřebných pomůcek pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí a podporuje také projekt Mámy mámám, který iniciovala organizace Ponton. Rodiče dětí, které mateřské školy opouštějí, mají možnost peřinky, lůžkoviny nebo oblečení sociálně slabým rodinám zdarma přenechat. A podle neziskovky má projekt mezi většinovými rodiči pozitivní ohlas. „Samozřejmostí je prominutí školného a zajištění obědů prostřednictvím otevřeného programu Obědy do škol, do kterého bylo ve stávajícím školním roce zapojeno 13 mateřských škol a bylo tak podpořeno 44 dětí,“ vysvětluje Kantorová. „Školy neevidují žádný případ zapsaného dítěte, které by bylo omlouváno ze vzdělávacího systému z finančních důvodů,“ dodává.

Čekání na happy end

Cesta na vlastní nohy v předsudečném prostředí Česka není pro mnohé rodiny snadná. Ačkoliv Lucie Bílá pracovní zkušenosti má a zaměstnání se usilovně za pomoci neziskovky snaží najít, štěstí nemá. „Má hodně tmavou pleť a je pro ni z toho důvodu opravdu velmi těžké práci najít,“ hodnotí její situaci sociální pracovnice Petra Lupták Burzová.

Přestože je paní Lucie samý úsměv, propadá během mé návštěvy beznaději. Úřad práce jí nedávno snížil sociální dávky a ona horko těžko poplatí nájem a energie. Hrozí jí proto, že o vytoužený byt na pěkném plzeňském sídlišti, v němž už tři roky spolu s potomky žije, může kdykoliv přijít. „Už to nedávám. Pořád se o něco snažím a ono to nefunguje,“ přiznává Lucie zastřeným hlasem. Pak obličej zakryje dlaněmi a dává se do usedavého pláče. „Je to věčný stres a boj. Je odkázaná na sociální dávky a to je velká nejistota. Když se zaplatí nájem a poplatky, nezbude jí na nic víc. Je to těžký život,“ vysvětluje sociální pracovnice, která po celou dobu sedí na sedací soupravě v obýváku spolu s námi. Lucie je tak odkázaná také na pomoc potravinové banky. „Někdy si už jen přeju umřít. Už mě to nebaví.“

Z klientky peerkou

Otevírám těžké dvoukřídlé dveře a vcházím do prostorné místnosti. Světlou podlahu pokrývá několik strakatých pestrobarevných koberců, u jedné ze zdí stojí dětská kuchyňka, u dalších regály plné hraček a stavebnic. Stěny zdobí obrázky a štítky s názvy dnů v týdnu, barvami nebo hodinami. A uprostřed toho všeho stojí pětatřicetiletá romská žena.

Gizela Kovácsová dokončila jen základní školu, v sedmnácti letech s tehdejším přítelem otěhotněla. Vztah však nevydržel a Gizela zůstala se synem sama. Když se ho pak snažila umístit do některé z plzeňských školek, narazila na druhý z plzeňských klubů včasné péče – Klubíčko. Syn v něm strávil dva roky. „Pomáhali mi se vším, včetně pomůcek do přípravky,“ vzpomíná Gizela. Pomoc neskončila ani s odchodem syna do první třídy, kdy si našla práci v továrně. „Holky chodily ke mně domů, pomáhaly mi, s čím bylo třeba.“

Dnes je v Klubíčku v opačné roli. Když totiž do této dětské skupiny začal chodit její druhorozený syn, napadlo organizaci nabídnout jí práci. Nejprve pomáhala jako asistentka učitelce s dětmi. Protože však řada matek, jejichž děti nyní Klubíčkem procházejí, jsou Gizeliny bývalé spolužačky, nabídl jí Ponton pozici peer pracovnice – tedy člověka, který vychází z obdobného prostředí a prošel si stejnými zkušenostmi jako ti, kterým se nyní snaží pomoci. „Strašně mě to baví,“ usmívá se.

Přímo v prostorách Klubíčka se nyní pohybuje minimálně, pracuje zejména v terénu. Denně navštěvuje rodiny dětí, které do klubu docházejí, a snaží se rodičům pomáhat a radit v jejich přirozeném prostředí. „Její role je v navazování klientů, prohlubování důvěry a podprahovém budování hodnotového systému skrz běžné rozhovory s rodiči,“ vysvětluje její pozici ředitel Pontonu Lupták. „Předávám jim své zkušenosti z doby, kdy jsem byla já sama klientkou. Snažím se je motivovat, aby například začali řešit dluhy, ty jsem tehdy měla i já sama. Pomáhám jim hledat byt nebo práci,“ doplňuje jeho slova Gizela. A zdá se, že její role funguje. Matky se jí často svěřují s věcmi, které by sociálním pracovníkům z majority řekly jen ztěží.

Gizka, jak jí kolegové říkají, rozjela v Klubíčku také Mimiklubík, kam docházejí matky miminek a ty v očekávání. Rodiče se učí o dítě pečovat a smysluplně si s ním hrát. V neposlední řadě pak poskytuje také půjčovnu hraček, jež dítě dále rozvíjejí. Rodiče si je tedy mohou zdarma půjčit na doma a nemusejí za ně utrácet peníze, které ani nemají.

Z Gizely je cítit hrdost na dráhu, jakou se vydala. Zatímco po základní škole na další vzdělávání nepomýšlela, dnes je odhodlána dodělat si střední školu a stát se plnohodnotnou sociální pracovnicí. „Já to v podstatě dělám celý život. Rodiče mě učili, že mám lidem pomáhat. A tak se odjakživa snažím o to, aby se ostatní někam posunuli. A teď za to navíc dostávám peníze,“ usmívá se. Ona sama si je vědoma benefitů, které Klubíčko a koncept včasné péče do jejího života přinesly. A předává ho dál v rámci vlastní komunity. „Některé děti by bez Klubíčka měly v dalším vzdělávání problémy. Bydlí na ubytovně s celou rodinou v jedné místnosti, není tam prostor s dětmi něco dělat. Troufám si říct, že by to bez nás polovina zdejších dětí nezvládla a zřejmě by pak skončily ve zvláštní škole,“ uzavírá Gizela.