Ohrožené dítě může být i to, které jezdí v Mercedesu, říká šéfka Platformy pro včasnou péči

V poslední době se v éteru čím dál častěji objevuje pojem včasná péče. Co všechno znamená?

Navazujeme jím na vládní strategii z roku 2005, která říká, že rezorty školství, zdravotnictví a práce mají spolupracovat na tom, aby se předcházelo negativnímu vlivu nepodnětného prostředí na životy dětí. U nás delší dobu existuje už ustálený podobný termín raná péče, která zahrnuje služby pro rodiny, jimž se narodilo dítě s postižením. Aby se rodiče naučili dítě rozvíjet, věděli, jak dál navázat na vzdělávání apod. Vypadly z toho ale rodiny, na něž dopadá to samé, není tam však fyzický nebo mentální hendikep. Včasná péče je tedy o podpoře prvních let dítěte, kde se staví základy pro celý náš další život. Zaměřuje se na děti do osmi let a podporuje rodiče, aby mohli s dětmi pracovat a aby na tom systém okolo nich dobře participoval.

Rodiče to nevědí?

Nedávno proběhl výzkum napříč populací, který se ptal rodičů, kde čerpají zkušenosti pro výchovu. Osmdesát procent z nich uvedlo, že z toho, co zažili doma oni sami. Z toho jinými slovy plyne, že rodiče, kteří neměli sami ideální start, ty vzory nemají. Rodiče, kteří se k našim službám dostávají, jsou na to sami. Nemají kolem sebe přirozenou síť. Nevědí, jak na to, nemají sociální kapitál a do toho mají trable bazálního rázu. Nejenže tedy nevědí, ale prostě nemají ani kapacitu. Pokud máme v životě těžší období, jednoduše ji nemáme. Jedeme na autopilota. Narození dítěte je současně pro každou rodinu zátěžová situace. 

Systém v České republice je vystavěný na zásluhovosti. „Když jste si to dítě udělali, tak se postarejte.” Systém podpory stojí navíc zejména na finanční dávce. Stát říká: „Máme zájem o to, abyste měli děti, ale dáme vám jen peníze. Další podporu ne.”

S péčí musíme začínat dřív

A když to nebude fungovat, tak vám dítě vezmeme...

Přesně. Když je žena v porodnici, dostane základní informace týkající se fyzického zdraví. Ví, jak dítě vykoupat, jak ho nakrmit a tím to končí. Nikdo už jí ale neřekne, že musí na dítě mluvit nebo později si společně číst. Že potřebuje interakci a doteky. Tyhle věci řada rodičů nemá kde okoukat. Všimne si jich často o mnoho let později nějaká instituce. Pětileté dítě špatně mluví, má zkažené zuby a je roky ve vývoji za svými vrstevníky. Přicházíme tam pozdě. První cenné roky utekly a my najednou musíme ve školách řešit, že dítě neprospívá. Největší nerovnosti opravdu vznikají do 3 let věku dítěte, nikoliv až s nástupem do škol. 

Chybí forma preventivní podpory, která by matce například ukázala, jak uvařit levně polévku, jak si s dítětem hrát, číst nebo vyprávět pohádky. Na jednu stranu máme robustní data, která pořád říkají to stejné. Jde o klíčový věk, kdy se neuvěřitelně rychle vyvíjí mozek. Když to podchytíme, předejde se množství budoucích problémů. Český systém to však vnímá tak, že co se děje v rodinách, je pouze věc soukromá. Ono to ale je popravdě zájem nás všech. Důsledky pak dopadají na celou společnost. Na vyrovnávání se s důsledky jde množství energie a peněz, na řešení příčin jde ale jen sedm procent z nich. Buď zaplatíme to, že všechny děti budou mít podnětné prostředí pro svůj rozvoj, nebo zaplatíme důsledky toho, že to tak nebylo. To je naše volba.

S čím přesně rodičům pomáháte?

Naše platforma sdružuje pětapadesát organizací napříč Českem. Každá na to jde trochu jinak, protože je střípkem ve svém lokálním mikrosystému. Některé organizace chodí do rodin a jsou jim oporou. Cílem není rodiče nahradit, ale udělat z něj hrdinu. Učí jej základní věci – ⁠jak si s dítětem hrát, jak fungovat v domácnosti nebo ho propojovat s okolím. Rodiny, které by pomoc potřebovaly nejvíc, nejméně chodí do mateřských škol, na hřiště nebo do rodinných center. A tento jev pozorujeme po celém světě, říká se mu „školkový paradox“. Ti, kteří by nízkoprahové služby potřebovali nejvíc, je nakonec využívají nejméně.

Čím to je?

Když vám někde není dobře, protože tam nezapadáte, jednoduše tam nejdete. Ale taky vás to někdy jen nenapadne. Někdy pomůže už jen to, že někdo půjde s vámi. Mámy dobrovolnice z organizace Home start HOST například pravidelně docházejí za jinými matkami a snaží se je na hřiště nebo kamkoliv jinam vytáhnout.

V nouzi se může ocitnout kdokoli z nás

Kdo všechno do hledáčku včasné péče může spadnout?

Úplně kdokoliv, včetně nás dvou. Jde to velmi snadno. Výzkumy ukazují, že v Česku máte větší šanci se propadnout do problémů, když máte děti, než když jdete do starobního důchodu. To, že se vám dítě narodí, je tedy ohrožující situace sama o sobě. Příslušné organizace popisují, že jejich klientela se velmi proměňuje. Zatímco před patnácti lety šlo zejména o romské rodiny, dnes už to vůbec neplatí. Propadá se nižší střední třída. Stačí, když se rozejdou partneři nebo rodina přijde o bydlení, někdo z partnerů onemocnění nebo zemře.

A tím, že řeší problémy existenčního rázu, nemají prostor věnovat se dítěti?

Ano. Jsou ale i rodiny, kde chybí kompetence. Jednoduše to neumí. Ohrožené dítě může být i to, co jezdí v Mercedesu. Krásně dětství a nádherný start zas může mít naopak dítě z šesti sourozenců, na které je matka sama. Měli bychom přemýšlet nad místy v systému, kde se potkáváme se všemi rodinami a nad tím, kdo je odpovědný za to, že si má všimnout a něco nabídnout. Kdyby se matky v porodnici někdo zeptal, v jakém prostředí žije, do jaké situace se vrací a jestli ví, co a jak, mohla by být situace jiná. Máme u nás pár vlaštovek, kde se na to žen ptají, potřebujeme to ale určitě všude. Pokud zmeškáme podporu v  porodnicích, další v systému jsou už pouze pediatři. My však víme, že deset procent dětí není u pediatra registrováno. A to víme i z vlastní praxe. Děti, které nejčastěji vídáme, jsou právě ty, které pediatra nemají. Nedostaly tudíž ani razítko pro přijetí do mateřské školy, kde by si všimli, že je dítě vývojově pozadu.

Proč rodič s dítětem k lékaři nejde?

Protože v té lokalitě žádný není nebo nepřijímá nové pacienty. A jsme znovu u kompetencí. Když takový rodič zavolá třem pediatrům a všichni ho odmítnou, nechá to být. Nezná řešení a navíc pohotovost samozřejmě akutní situace vyřeší.

Vše začíná už v porodnici

Jak by měl tedy systém ideálně fungovat?

Všichni rodiče by měli ideálně už v porodnici dostat základní informace a měl by proběhnout dialog o tom, kam se mohou obrátit, pokud by něco potřebovali. Současně by měly být stanoveny odpovědnosti v tom, kdo si má všimnout a co s tím má dělat. Protože v aktuální situaci si každý segment všimne jen střípku, z něhož si celý obraz neposkládá. A přijde se na to až při příchodu do základní školy.

Dnes úlohu státu do velké míry suplují neziskové organizace. Obracejí se na ně samy rodiny? I když totiž vím, že nějaká služba existuje, může být pro mě těžké si přiznat, že ji zrovna já potřebuji. A když už si to přiznám, je těžké necítit stud. Nebo organizace do rodin posílají spíše státní instituce jako OSPOD?

Ve chvíli, kdy vám někdo z pozice moci pošle službu do domácnosti, ochota a motivace ke spolupráci bude omezená. Proto se v naší advokační činnosti snažíme otevřít, že sociální služby tu nějakou roli mají, my ale potřebujeme rodiny dostat i do nesociálních služeb. Máme obrovské množství dětských skupin, které jsou placené a jsou tak pro vyšší střední třídu. Kdybychom tuhle robustní základnu otevřeli všem rodinám, nemusely by mít pocit, že selhaly, když tu službu využívají. V Belgii například mají poplatky triviálním způsobem odstupňované od příjmu rodiny. Ve Skotsku měli zase například vysokou úmrtnost novorozenců a zároveň se části dětí příliš vývojově nedařilo. Podívali se na data a ukázalo se, že jde většinou o třetí dítě v rodině, kde se to první narodilo před dvacátým rokem života matky. Od té doby všem prvorodičkám v tomto věku nabídli domácí návštěvy po dobu pěti let. Úmrtnost se značně snížila a dětem se celkově dařilo lépe, takže nastupovaly do běžného vzdělávání.

Nemůže zastávat roli včasné péče například mateřská škola?

Ta je určitě klíčový hráč. Má ale jednu nevýhodu – pracuje jen s dětmi, které tam jsou. Nejprve je nutné do ní ty děti dostat, zároveň přemýšlet nad bariérami, které jim v tom mohou bránit. V Ostravě například mají rodičovský klub pro nezapsané děti. Jsou to rodiny, které k předškolnímu vzdělávání nemají vztah, protože ve školách rodiče sami nezažili nic hezkého. Proč by dávali své děti někam, kde nikomu nevěří? A proč by to měli dělat dříve, než na povinný poslední rok? Vedle klubu mají také terénního pracovníka, který chodí po bezprostředním okolí a dělá mezi školkou a rodinou most. V Obrnicích, kde je víc než polovina rodin v exekuci, zase odpustili školkovné všem.

Jaká je úloha vaší platformy?

Platforma funguje dva roky. Viděli jsme, že se v různých místech děje řada skvělých věcí, ale jinde o nich nevědí a nemohou se tak inspirovat. Jedním z našich pilířů je tedy společné učení. Druhým je advokační činnost. Potřebujeme mluvit o tom, co a proč děláme, proč jsou takové aktivity klíčové a proč jsou v zájmu celé společnosti.

Co se vám za ty dva roky už podařilo změnit?

Například v Plzni byly bariéry v přístupu dětí do mateřských škol. Děti, co by z toho mohly těžit nejvíce, tam byly nejméně. Bariéry spočívaly zejména ve financích. Rodiče totiž museli dětem do školky nakupovat kromě jiného také peřinky a povlečení. Když jsme náklady potřebné pro nástup dítěte do školky sečetli, dostali jsme se na víc jak šest tisíc. Pro chudé rodiny je to tak velká bariéra, že děti do mateřské školy nezapíší. Začali jsme proto spolu s odborníky řešit, jak se jí zbavit. Podali jsme proto podnět na Českou školní inspekci a tato bariéra koncem minulého roku zmizela. Změna se dotkne zhruba 1 500 dětí ročně. Podobných lokálních problémů jsme řešili několik. Daří se nám ale také být v úzkém kontaktu s MŠMT a MPSV a tato témata otevíráme. Ministerstvo práce tak na konci roku poprvé vyhlásilo grantovou výzvu, která se včasné péče týká. Podařilo se nám ale hlavně vybudovat komunitu organizací, které sdílejí své know how a snaží se neustále hledat cesty, jak svou práci dělat líp.