České děti mají odklad třikrát častěji než ty slovenské. Pomohly by informace ze školek i menší třídy

Až na jaře odstartují zápisy do základních škol, dá se očekávat, že opět až pětina dětí dostane potvrzení o nedostatečné zralosti pro zahájení školní docházky. Takzvaných odkladů je v Česku pravidelně nejméně desetina, v posledních letech ale stoupají až ke čtvrtině ze všech šestiletých dětí. 

„Když šel syn do školy, ani jsem o odkladu nepřemýšlela. Je chytrý dost a přišlo mi, že by se ve školce už jenom nudil,“ vzpomíná Alena ze středních Čech na předškolní rok svého syna Toníka. Byl často nemocný, rodina se navíc na jaře stěhovala, takže i zápis do školy v novém bydlišti zařizovali rodiče bez syna. Začátky ve škole pak byly překvapivě náročné. „Pro něj, pro nás i pro třídní učitelku, která – byť je velmi trpělivá a vstřícná – naznala, že kdyby se s ním setkala při zápisu, spíš by doporučila odklad. Odmítal se zapojovat do výuky, nesoustředil se, ráno před školou plakal. Až později jsme po konzultaci s psycholožkou zjistili, že má lehčí poruchu pozornosti a potřebuje jasnou strukturu, pravidelnost a předvídatelnost. Takhle vlastně skočil do školy rovnýma nohama a nemůžeme se mu divit, že v tom pak plaval.“ Toník je letos už ve třetí třídě a se školou tak trochu bojuje pořád. Hlavně když je delší dobu nemocný a vypadne zase z nastaveného řádu.

Johana z Orlickoústecka měla se svým synem Petrem větší štěstí, její syn se zápisu zúčastnil, ale rodina už byla rozhodnutá pro odklad. Hlavně v porovnání se starší dcerou bylo jasné, že mu další rok ve školce prospěje. „Péťovi odklad doporučila školka i poradna a já jsem taky viděla, že byl v předškolním roce ještě hodně nezralý. Měl dětskou řeč i záliby, hodně si hrál a byl na mě dost fixovaný, škola ho vůbec nezajímala. Za ten rok navíc jsme dotáhli výslovnost i samostatnost, do školy se těšil a učí se výborně. Kdyby šel v čerstvých šesti letech, strašně bychom se všichni nadřeli,“ říká Johana.

Logopedické vady, sociální i celková nezralost

Podle dat Českého statistického úřadu bylo nejméně odkladů za posledních deset let v roce 2016/2017, a to 13,13 %. Potom se jejich počty začaly zvedat a ve školním roce 2021/2022 dosáhly 23,38 %. Velkou roli v tom hrál i covid, rodiče se obávali distanční výuky s prvňáky. Pod 20 % ale počty odkladů školní docházky neklesly už od roku 2017/2018. Podle dat výzkumné společnosti PAQ Research, jež shromáždila údaje ze všech obcí s rozšířenou působností (ORP), se navíc počty odkladů školní docházky dramaticky liší napříč republikou. Nejvíc dětí jde do školy o rok později v Nové Pace (cca 43 %) či ve Vítkově (39 %), zatímco například ve Valašských Kloboukách, Bystřici pod Pernštejnem nebo Jablunkově je to méně než 8 % dětí. Proč jsou rozdíly tak ohromné, a to i u sousedících ORP, zatím nikdo do detailu nezkoumal. Důvodů může být ale celá řada – diagnostika se v jednotlivých poradnách liší, navíc ne všichni rodiče s dětmi do poradny vůbec dorazí; ne všechny školky jsou stejně kvalitní. Hlavně ve městech pak někdy rodiče kalkulují s tím, že odklad znamená o rok zralejší a potenciálně úspěšnější prvňák. Stává se tudíž, že ve třídách spolu sedí děti čerstvě šestileté a téměř osmileté.

O odklad školní docházky podle dnešních pravidel žádají zákonní zástupci dítěte ředitele ZŠ. Musejí přitom doložit dvě doporučení. Jedno od lékaře (odborného nebo praktického) či klinického psychologa, druhé od poradenského zařízení, což je buď pedagogicko-psychologická poradna, nebo speciálně-pedagogické centrum. Povolení odkladu ze strany ředitele je většinou formalita; o tom, jestli se bude u dítěte o odklad žádat, ale nakonec rozhodují rodiče. Pokud dítě do školy poslat chtějí, nikdo jim v tom nezabrání, protože jedinou zákonnou podmínkou pro zahájení školní docházky je dovršení věku šesti let.

Nejčastějšími důvody odkladu školní docházky jsou celková nezralost dítěte a logopedické vady, potíže se soustředěním a grafomotorikou. Jak vysvětluje Galina Jarolímková, ředitelka Pedagogické poradny pro Prahu 1, 2 a 4, nejde jen o to, že dítě neumí vyslovovat „r“ nebo „ř“: „Spíš jde o děti, které mají až jakousi svou vlastní řeč, šišlají a patlají a kromě nejbližšího okolí jim málokdo rozumí. Menší problémy se dají dotáhnout i ve škole, ale je toho pak na dítě hodně.“ Celková či emoční nezralost se pak dotýká oblastí, jako je schopnost vydržet i u něčeho, co dítě úplně nebaví. „Díváme se na to, jestli dokáže spolupracovat, nebo si spíš vydupává, aby bylo po jeho, jak zvládá, když mu něco hned nejde, zda není v takové situaci úzkostné nebo plačtivé,“ popisuje ředitelka poradny.

Mezi mateřskou a základní školou jsou bariéry

Často tím prvním, kdo vidí, že by dítěti mohl prospět odklad, jsou učitelé v mateřských školách. Jak říká ředitelka MŠ Čtyřlístek v Praze 2 Dana Moravcová, často se to týká dětí, jež přicházejí do běžné školky až na poslední, povinný rok: „Jsou to děti ze soukromých nebo lesních školek, případně z dětských skupin, kde se o děti starají chůvy, nikoliv kvalifikovaní pedagogové. Myslím si, že poslední, povinný předškolní rok je pro tyto děti málo na to, aby je učitelky v mateřské škole zvládly připravit na vstup do základní školy.“ Ředitelka Moravcová si pochvaluje spolupráci s pedagogicko-psychologickou poradnou, jejíž pracovníci docházejí do školky na screening u dětí, jež jsou podle učitelek se zralostí na hraně. A stejně tak se podle ní uklidnili i rodiče: „Už málokdy slýcháme, že by chtěli dítěti prodloužit dětství a podobně. Věří nám, že po třech letech péče o jejich potomka dítě dobře známe, že to s ním myslíme dobře a nejdeme proti jejich zájmu.“

Co Danu Moravcovou naopak mrzí, je to, že ačkoli jsou děti v mateřských školách po celou dobu docházky učitelkami pečlivě sledovány, jejich posuny ve vývoji jsou pravidelně zaznamenávány a děti mají založená svá osobní portfolia, jež deklarují jejich pokroky, základní školy o informace o dítěti příliš nestojí. „Částečně je to způsobeno směrnicí GDPR, částečně si to vlastně nepřejí ani rodiče – chtějí, aby se začínalo s čistým štítem. Jenže kdyby si budoucí učitelka prvňáků mohla předem nastudovat, jaké děti jí do třídy přijdou, zda například neměly přiznaná podpůrná opatření nebo se jeví jako nadané, pomohlo by to všem,“ věří ředitelka mateřinky Dana Moravcová.

S tím souhlasí i Dana Žáčková, prvostupňová učitelka ze sídlištní školy v Praze: „Přijde mi škoda, že tolik práce s pedagogickou diagnostikou vyjde v podstatě nazmar. Kdyby spolu základní a mateřské školy na systémové úrovni mohly spolupracovat, myslím, že by to usnadnilo přechod dětí do základního vzdělávání. Teď jako kdyby mezi školkou a školou byla bariéra, kterou nemohou překonat.“

Ve školce přidat, ve škole ubrat

To, že je v Česku odkladů školní docházky příliš mnoho, si uvědomuje i ministerstvo školství. Například na Slovensku jde o rok později do školy sedm procent dětí, v Německu dvě a půl procenta. Plánují se proto změny. „Příčin velkého počtu odkladů školní docházky je více: mohou vycházet od rodičů dětí, kteří mají obavy o to, aby například jejich děti narozené o prázdninách uspěly ve škole a v kolektivu dětí starších, dále jsou příčiny i na straně mateřských škol – tam je potřeba více individualizovat přístup v posledním roce předškolního vzdělávání – a také na prvních stupních základních škol i ve školských poradenských zařízeních. MŠMT proto připravuje konkrétní opatření v této oblasti,“ slibovala už v roce 2023 tehdejší mluvčí resortu Aneta Lednová. K tomu by mělo směřovat mimo jiné i zrušení známek v prvních ročnících ZŠ.

Do budoucna by se také měla sladit metodika, podle níž poradny dětem odklady školní docházky přidělují. Existují poradny, jež schválí i devadesát procent odkladů, a poradny, kde si potvrzení odnese jen desetina dětí. Změnit by se měly i rámcové vzdělávací plány předškolního roku i prvních dvou tříd základní školy. Jednoduše řečeno by se ve školce mělo přidat a ve škole naopak zpomalit, aby byl přechod plynulejší. Jak ale říkají učitelé, už dnes je možné výuku v prvních ročnících „nehrotit“ – koneckonců RVP stanovuje povinné výstupy až za třetí třídu. Nikde není napsáno, že se děti musejí naučit číst a psát do Vánoc v první třídě. Jak si škola poskládá svůj školní vzdělávací program, je na ní. „Učitel je ale v tomto mezi mlýnskými kameny. Musí vybalancovat zájmy všech dětí, tedy těch nadaných i těch s poruchami učení, zájmy rodičů i vedení školy,“ vysvětluje učitelka Dana Žáčková. „A zejména rodiče často srovnávají, co a kdy umějí děti ze které třídy, a nesmyslně tlačí. K čemu je ale dobré na děti spěchat?“

Zmenšete třídy, ubude odkladů

Podle Galiny Jarolímkové z PPP pro Prahu 1, 2 a 4 jsou značným problémem hlavně ve větších městech přeplněné třídy, v nichž se odráží i rozevírající se nůžky ve společnosti. „Když máte ve třídě děti od šesti do téměř osmi let, nadané, ale také s poruchami autistického spektra, s poruchami učení nebo soustředění, s odlišným mateřským jazykem a z velmi různého sociálního zázemí, a máte jich tam třicet, tak se to v podstatě v jednom učiteli nedá kvalitně zvládnout. A to ani s asistentem,“ vysvětluje.

Pokud by stát chtěl s odklady opravdu něco dělat, měla by se hlavně radikálně zmenšit velikost třídních kolektivů. „Bude-li v první třídě patnáct dětí, může k nim mít učitel skutečně individuální přístup a v tu chvíli nebude třeba, aby pětina dětí měla odklad,“ je přesvědčená ředitelka poradny.

Štěstí na malý počet dětí ve třídě má třeba učitelka Jana Chalupová, jež po letech na velké škole v Olomouci přešla do vesnické školy v nedalekých Doloplazích: „Mám ve třídě třináct dětí a pracuje se s nimi úplně skvěle. Máme prostor na to jít opravdu zážitkovou formou, pracovat s emocemi a zvládat všechna překvapení, která vzdělávání nejmenších přináší. Učíme se číst a psát i počítat pomalu a důsledně, aby každý z žáků stíhal, můžeme si dovolit individuální tempo pro každého z nich.“

Ve třídě Jany Chalupové je dítě s ADHD, dítě s lehkou mentální retardací a dítě se středně těžkou vadou zraku. „Ale nevadí to,“ vysvětluje s nadšením dlouholetá prvostupňová učitelka. I podle ní je ideální počet dětí na začátku školní docházky kolem patnácti: „V tomto věku se děti učí naprosté základy čtení, psaní a počítání. Když se to nenaučí pořádně, budou to mít v dalších letech mnohem složitější. Navíc se učíme i komunikaci, nastavujeme vztah ke škole jako takové. Když je žáků ve třídě třicet, není moc prostoru pro všechny a ne vždy se dostane pozornosti všem tak, jak by bylo potřeba, i když by si to vyučující opravdu hodně přál. Moc bych se přimlouvala za to, aby alespoň první rok ve škole byly třídy zhruba poloviční, než dnes jsou. Tím by se opravdu mnoho problémů, které nyní ve školách máme, v podstatě vyřešilo.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.