Klára Laurenčíková: Chcete vychovat odolné děti s dobrými vztahy? Nebijte je

Přitom z řady studií víme, že jen v bezpečí se mohou děti zdravě vyvíjet. Ti, kdo vyrůstají v bezpečí a stabilitě, nezažívají ponižující a zraňující jednání, vyrůstají v sebevědomé spokojené lidi a nemají potřebu používat násilí v komunikaci s druhými lidmi jako normu. A platí to i naopak. Děti, které zažívaly fyzické tresty, jsou jako dospělí křehčí, méně stabilní. Mnohem hůř zvládají nejrůznější zátěže běžného života, ať už jde o vztahy ve škole, nebo později v práci a v rodině. 

S fyzickými tresty přesto souhlasí významná část české populace. Proto je, myslím, dobré si uvědomit, že ve výchově nemají smysl. Pokud dítě ponižujeme a trestáme, zakládáme náš vztah na strachu. Opravdu chceme, aby se nás naše děti bály? 

Trestání také nedává dítěti šanci, aby si uvědomilo, co má příště udělat jinak a pochopilo, jak napravit, co se stalo. 

Když dostanu na zadek za to, že jsem rozbila hračku, nenaučím se, jak si s ní hrát jinak, aby se nezničila. Nedozvím se ani to, že hračka se dá opravit nebo že si můžu našetřit na novou. Jako rodič ale můžu přesně tohle dítěti ukázat a dát mu tak šanci, aby ukázalo, že příště už to zvládne lépe. Snáz pochopí i to, proč se rodič v dané chvíli zlobí.  

Fyzické trestání oslabuje sebeúctu, pocit sebedůvěry, zraňuje a vede k tomu, že věci děláme nebo neděláme ze strachu. Ne proto, že chápeme, proč jsou nebo nejsou správné.

Často zaznívá také argument o neškodnosti občasné „výchovné facky“. Dostáváme se tak do úvah o tom, jaká míra násilí vůči dětem je přípustná, přijatelná. Jak velká má být modřina, jaká intenzita bití je v pořádku. 

Z mého pohledu však není prostor na jakýkoliv subjektivní výklad toho, co je akceptovatelné na úrovni násilí a fyzických trestů. 

Kromě dopadů na dítě samotné totiž násilí ve výchově ovlivňuje i ty, kdo s ním navážou vztah v budoucnu. Organizace, které se zabývají domácím a partnerským násilím, mimo jiné zjišťují, kde vzniká motivace k jeho použití. Prochází proto historii konkrétních dospělých. Zkoumají, jestli a jak bylo násilí přítomné v jejich výchově. Velmi často se ukáže, že ti, kteří mají v oblasti partnerského násilí problémy, byli často biti vlastními rodiči a jejich rodiče zase svými rodiči. Násilné vzorce se předávají jako norma z generace na generaci. 

Proto je racionální chránit děti před násilím a předcházet tomu, aby vyrůstaly ve zlomené lidi, kteří nedokáží dobře fungovat ve vztazích s druhými.  

Zatímco většina evropských zemí už má ve své legislativě zakotveno, že je násilí na dětech nepřípustné, Česká republika stále patří mezi těch pár posledních, kteří se vůči němu jasně nevymezily. To se však snad brzy změní.

Jsem ráda, že jsme před prázdninami spojili síly s Ministerstvem práce a sociálních věcí, Ministerstvem spravedlnosti a nevládním sektorem zastoupeným Locika - centrum pro děti ohrožené domácím násilím a Spondea, z.ú. a společně založili iniciativu Dětství bez násilí, která má za cíl změnit současný stav a nasměrovat Českou republiku k nulové toleranci násilí na dětech. Nepřijatelnost fyzických trestů, které dětem působí bolest a ponížení, má zakotvit chystaná novela občanského zákoníku v podobě morálního pravidla. 

Osobně se vůči fyzickým trestům může vymezit každý. Podporou naší výzvě, ale především vlastním příkladem. 

Klára Laurenčíková je vzděláním speciální pedagožka. Je zmocněnkyní vlády pro lidská práva, národní koordinátorka pro adaptaci a integraci uprchlíků z Ukrajiny a náměstkyně ministra pro evropské záležitosti. Pracovala mimo jiné v Jedličkově ústavu a školách s dětmi se zdravotním postižením a v Charitě ČR. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.