Lucie Slejšková: Trochu víc spolupráce, prosím. Co ještě přát do nového roku českému vzdělávání?

Loni se událo mnoho věcí. Ojedinělou zkušenost s pandemií vystřídala velká výzva postarat se o ukrajinské děti a mladé lidi, kteří k nám utekli před ruskou invazí. Sledovali jsme málo úspěšnou snahu resortu udržet potřebné finance, například na zvýšení platů učitelů. Velice složitě a pomalu pokračovaly práce na revizi rámcových vzdělávacích plánů, podle kterých se učí na základních školách. Spíše pět minut po dvanácté jsme začali řešit chybějící kapacity na středních školách. Našla by se další témata a další rezervy, s nimiž české vzdělávání zatím spíše bojuje. Abychom ale nezůstali věrni českému stylu odpovědi, ráda bych připomněla něco, co se dle mého daří a bylo by dobré na to pamatovat.

Při podrobném pohledu na události uplynulého roku vyčnívá množství dat, která jednotlivé instituce dokázaly shromáždit a interpretovat. Už dávno neplatí, že české vzdělávání nemá potřebná data k dispozici. Ano, jistě, nemá všechna, která by byla potřeba. Namátkou nám chybí například registr učitelů, díky kterému bychom věděli, kolik absolventů učitelství odchází z vysokých škol do praxe, kolik jich tam po několika letech zůstává nebo v jakých oborech a regionech je učitelů nedostatek. Chybí nám toho více, ale situace se zlepšuje. Mnoho dat systematicky shromažďuje a interpretuje Česká školní inspekce, která se za poslední roky proměnila v instituci, jež začíná školám a vzdělávacímu systému poskytovat tolik potřebnou podporu.

Skvělým loňským počinem na „datovém poli“ byla prohlížečka regionálních dat DataPAQ. Co je na ní zajímavé? Především to, že využila veřejná data, která vytvářejí například Česká školní inspekce, ministerstvo školství, Český statistický úřad a tak dál. Tato data potom společnost PAQ Research spojila do jediné aplikace. Ta je relativně jednoduchá, uživatelsky příjemná, a tudíž dostupná komukoliv, kdo by mohl mít o takové informace zájem. Například zřizovatelům škol, tedy obcím, krajům nebo městským částem. Prohlížečka kombinuje data z oblasti vzdělávání a sociálních podmínek a vytváří komplexnější obrázek o tom, jaké souvislosti existují mezi vzdělávacími problémy, sociálními podmínkami, kvalitou škol nebo například jejich financováním v regionech. Můžeme se buď rozčilovat nad tím, proč takovou aplikaci dávno nevytvořilo ministerstvo školství nebo proč jsou některá veřejně přístupná data lehce k dispozici až díky tomu, že si o ně řekla a zpracovala je konkrétní organizace. Anebo si můžeme říci, že tudy vede cesta, a nechat se v dalších počinech tímto způsobem uvažování inspirovat.

Na tomto počinu mne zaujala ještě jedna věc: pro vytvoření zmíněného projektu se spojilo několik organizací a jednotlivců a vše vzniklo díky jejich vzájemné spolupráci. Na svém know-how si takzvaně neseděli. Možná by se některé úkoly českého vzdělávání dařilo dotahovat lépe, kdyby se podobná snaha projevila více i jinde.

Pravdou je, že zatím méně často jsou české vzdělávání a vzdělávací politika na základě dat řízeny. Jednotlivé organizace se o to snaží, ale systematicky a centrálně nám to stále nejde. Případně se dopouštíme jiné chyby – o datech víme, chceme na jejich základě rozhodovat, ale v duchu českého „odezdikezdismu“ činíme rychlá rozhodnutí bez přihlédnutí k okolnostem a kontextu. Ocitáme se v absurdní situaci, kdy podklady k rozhodování máme často na dosah ruky, a přesto nejsme ochotni jim naslouchat nebo spolu dlouhodoběji a opravdově spolupracovat. Pokud se tedy v něčem od úspěšnějších států lišíme, tak právě v tom. Nelze se na nic vymlouvat.

Zkusme dnes optiku obrátit – i když stále nemáme kdeco, již jsme pokročili. Ta věta má rozhodně lepší energii a nevylučuje, že máme ještě co dohánět. Může být ale dobrým odrazovým můstkem pro přemýšlení nad tím, co dál. A do novoročního přípitku prosím přimíchat kapku více spolupráce, součinnosti a systematičnosti. Dobrý rok a miřme dobře a vysoko!

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.