Rodiče i školy si pletou risk a riziko. Risk je v pohybu potřeba, riziko se dá snižovat 

Nůžky pohybově gramotných a negramotných se tím rozevírají velkou rychlostí. Proto je čas zatáhnout za záchrannou brzdu, což se naštěstí děje. Jen je otázka, jak rychle se změny dostanou do praxe. 

V hodinách tělesné výchovy je pořád velký potenciál, prostor pro zlepšení. A ač to zní jako floskule, je to stále nedoceněný předmět. Tělocvik může hrát zásadní roli pro zdravou třídu a sebevědomé děti, které mají dobré výsledky i v jiných předmětech. Mrzí mě, že se někdy setkáváme s tím, že tělocvik je předmět okrajový a potvrzují to i výzkumy. Přitom na význam pohybové složky ve výuce poukazoval již Komenský před čtyřmi sty lety ve své „Škole hrou“. Ve školách by se mělo více hrát a být v ní také více v pohybu. Tělocvik je přesně ten prostor, kde to jde. Teď je otázka, jak to dostat k učitelům a do jejich hodin. 

Tělocvik podléhá stereotypům – tělocvikář se pozná podle píšťalky a má teplákovku. Mnoho z nich zápasí s vyhořením. Je to strašně náročné prostředí. Já učím každý týden dvě hodiny v tandemu s třídní učitelkou a mám ten luxus, že má dostatečnou kapacitu se pečlivě připravit. Ovšem představa, že jsem na to sám, denně mám čtyři hodiny tělocviku se čtyřmi různými třídami po dobu mnoha let, je pro mě těžko představitelná. V prvním projektu, kde jsme měli i učitele s dvacetiletou praxí, nám říkali, že je opravdu těžké udržet si onen pověstný „drive“. Bohužel se podle mě v českém tělocviku pohybuje spousta vyhořelých učitelů, pro které je snadné rozdat florbalové hole a písknout do píšťalky. Protože to je bezpečné. 

Cirkusové umění je možností, jak děti pro pohyb nadchnout. Další je třeba parkour, který je velmi populární. Když jsem předloni učil na druhém stupni, děti parkour vyžadovaly, pořád skákaly a ukazovaly mi triky. Pohybová gramotnost ale není jen o tělocviku. Vzít školu jako potenciální prostředí pro pohybový rozvoj, najít prostor i o přestávkách, na chodbách, předkládat pohybové výzvy po cestě do školy, upravit pro ně hřiště, to je potřeba. Postavit v areálu malé parkourové hřiště není ani složité, ani nákladné. Škola by měla reflektovat zájmy dětí a hýčkat jejich vnitřní motivaci se hýbat, dát jim k tomu prostor. To je podpora pohybové gramotnosti, to je „implementace konceptu rozvoje pohybové gramotnosti do škol“. Je to opravdu do škol jako budov, nejen do hodin tělesné výchovy. 

Proč to jde obtížně? Zásadní je obava, že se dítě ve škole zraní. Lidé si ale pletou slova risk a riziko. Snaží se odstranit risk místo toho, aby snížili riziko. Risk je přirozená potřeba dětí, protože tím hledají svoje limity a potvrzují si schopnosti i pozici mezi vrstevníky. Riziko je něco, kde je pravděpodobnost určitého nebezpečí. Každý risk musí z podstaty obsahovat riziko, ale nemusí obsahovat nepřijatelnou míru nebezpečí. Risk je ve výchově vítaný element a mělo by být cílem výchovy a vzdělávání ho zprostředkovat. Proč? Protože když eliminujeme z tělocviku risk tím, že například demontujeme nějaká náčiní, aby se děti nezranily, co se stane? Děti si najdou risk jinde a možná s nebezpečným rizikem. Je potřeba děti naučit riskovat v bezpečném prostředí. 

Cirkus je perfektním cvičištěm risku, které nabízí různé úrovně a druhy riskování. Z nich si každý může vybrat takový, který odpovídá jeho individuální představě bezpečného prostředí a který mu umožní budovat důvěru v sebe a své schopnosti. Někdo potřebuje dělat salta, protože se mu to líbí, vyhovuje mu to a chce je umět. Žonglování přináší risk pro toho, kdo skákat třeba nechce. I v akrobacii dokážeme distribuovat risk tak, aby nebyl příliš rizikový. Riziko snižujeme dobrou metodologií a ochrannými pomůckami, jako jsou žíněnky či jištění.

Třeba u parkouru je v kontextu rizika trochu nešťastné, že patří na ulici. A když není dobře vedený, může být velice nebezpečný. Děti, které nejsou pohybově gramotné a na internetu vidí salta z druhého patra, ho chtějí udělat taky, protože to vypadá přeci strašně jednoduše. V tělocviku musíme děti naučit riziko identifikovat, vyhodnocovat a pracovat s ním. Kdyby byl parkour na hodině, kam by přišel jeho kvalifikovaný trenér nebo učitel, který by prošel parkourovým workshopem, uměl by dětem dát základy, jak s rizikem pracovat, aby se nestávaly úrazy. Risk patří do hodiny a neměla by být snaha ho odstranit. Snahou má být najít bezpečný risk.

Cirkusová umění jsou ze své podstaty riskantní. Jejich trénink vyžaduje neustálý dialog s chybou. Právě proto jsme v cirkusové pedagogice tolik obezřetní ke snižování rizika. Jak víme, je-li přítomnost rizika vědomá, lze s ním cílevědomě pracovat. Mnoho pedagogů vám potvrdí, že spousta úrazů plyne z podcenění nebo přehlédnutí rizika. Cirkus, ač bezesporu riskantní, může být paradoxně velice bezpečnou pohybovou aktivitou. Pokud se něco nepovede, spadne se do měkkého, risk je velký, ale riziko malé. Ano, trik na hrazdě budí v lidech pocit, že je to strašně nebezpečné. A má to takový pocit vyvolat, proto je to atraktivní i pro děti. Žíněnky vždycky máme. Máme jištění a učíme děti se jistit navzájem. To má přesah i do životních postojů. Ty mě jistíš, já jistím tebe.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.