Rodiče chtějí mít doma vítěze, zapomínají přitom na citlivost dětské duše, říká trenér Marian Jelínek

Jak poznáme, jestli máme doma dítě, které má talent na nějaký konkrétní sport?

Je otázkou, o čem se vlastně bavíme, když mluvíme o talentu, protože jeho definice není jednotná. Co expert, to jiné nazírání, takže se pohybujeme trochu na tenkém ledě. Jeden způsob, jak se na talent dívat, je to, že když dítěti ukážete nějaký sport, tak se k němu dobře postaví, přirozeně ho správně uchopí, jako by od přírody vědělo, jak na to. A druhý způsob, jak definovat talent, je rychlostí učení v této konkrétní oblasti – že zkrátka dítě udělá například během roku větší pokrok než ostatní v tom klubu nebo týmu. Samozřejmě se najdou argumenty, které zpochybňují jednu i druhou definici, protože do toho vždycky mluví nějaké subjektivní nastavení jedince a okolností.

Člověk by čekal, že děti prostě přirozeně tíhnou k tomu, v čem jsou dobré a v čem zažívají úspěch?

Ne nutně. Spoustu dětí úspěch nemotivuje. Někteří prostě nechtějí a nemají vůbec ambice soutěžit. Můžete mít opravdu talentovaného sportovce, ale když v sobě nemá touhu a vášeň, tak nedělá tak velké pokroky. Někdy ho ten sport vlastně ani nebaví a je tu jen kvůli kamarádovi. Ono se nadarmo neříká, že nejlepší trenéři patří k dětem, protože v nich dokážou vzbudit emoce, a právě tu touhu a vášeň, o které jsem mluvil. Koneckonců se vede debata i o tom, jestli učitelé ve školách mají hlavně předávat znalosti a fakta, nebo vzbuzovat zájem a chuť se něco dozvědět, respektive o ten či onen předmět.

Může v rozpoznání a podpoře sportovních talentů pomoci tělocvik?

O tom, jak tělocvik ve školách teď probíhá, už nemám úplně přehled, ale řekl bych, že jen těžko. Už jen z hlediska náročnosti to prostě není možné. Musíme si uvědomit, že zatímco v jazycích, přírodních vědách, informatice a dalších předmětech jsou na děti kladeny čím dál vyšší nároky, tak v tělocviku se náročnost naopak neustále ubírá. Jako tělocvikář jsem pracoval jen chvíli, ale nemyslím si, že bych na dnešní děti mohl klást takové nároky, jaké byly ještě v 80. letech běžné. Kdo dnes udělá několik shybů za sebou, vyšplhá po laně bez přírazu, které dítě v první třídě umí pořádně kotoul? Je to velká škoda a výhledově pořádný průšvih, protože dětem  - a vlastně ani dospělým – dnes ve většině nedochází, že naše tělo je náš nejbližší domov, strávíme v něm celý svůj život, a když se k němu chováme macešsky, ono nám to vrátí. 

Jedna hodina tělocviku navíc zdraví dětí nezachrání. Může ale vzbudit touhu po sportu a návyk k pravidelnému pohybu. Hlavním úkolem tělocviku není naučit každého výmyk, ale vzbudit zájem o péči o vlastní tělo. Pohyb by ale měl být součástí školního dne i mimo tělocvik.

Častým problémem pro kvalitní výuku tělocviku je i zastaralé a nedostatečné vybavení tělocvičen. Navíc školám ve velkých městech chybí prostor na venkovní hřiště. Vnímáte to jako problém?

Samozřejmě, co se týče vybavení tělocvičen a školních sportovních areálů, tak to prostě společnost, politici a koneckonců ani ředitelé škol často nevnímají jako důležitou investici, proto to vypadá, jak to vypadá. Ve školách hodně dbáme na rozvoj intelektu a racionality. Samozřejmě je potřeba umět výborně číst, psát a počítat, ale měli bychom si uvědomit, že z hlediska veřejných výdajů a optimalizace nákladů zdravotních pojišťoven není lepší investice, než že lidé budou štíhlejší a otužilejší. Péče o obézního jedince stojí x stovek tisíc ročně, a když má takový člověk nadváhu už jako dítě, je to tím horší. Prostřednictvím tělocviku máme možnost aspoň zčásti ovlivnit pohybové návyky populace. My ale pořád snižujeme nároky na děti. Proč? Pochopitelně, že nemůžeme ubírat matematiku a přidávat tělocvik, ale pohyb by ve škole neměl být tak upozaďovaný, jako je nyní.

V mnoha sportovních klubech je to ale druhý extrém a vyžadují, aby tam dítě začalo chodit už v předškolním věku několikrát týdně...

Hodně záleží na konkrétním sportu. Pokud chce dítě dosáhnout nějakého úspěchu třeba v gymnastice, opravdu musí začít v těch třech - pěti letech, ale na beachvolejbal stačí začít chodit v jedenácti, i když i tady bude mít výhodu ten, kdo má už za sebou nějakou sportovní průpravu. Takový Roman Šebrle začal s desetibojem v šestnácti, ale tou dobou už za sebou měl intenzivní sportovní přípravu, která začala mnohem dříve. Mnozí rodiče si ovšem moc vybírat nemůžou, ne v každém koutě republiky mají spoustu možností, a jen někdo je ochotný a schopný dovážet dítě na tréninky například třicet kilometrů několikrát týdně.

Rodiče si často stěžují, že dítě nastoupí do kroužku, ale jeho počáteční nadšení rychle opadne a najednou už tam chodit nechce. Čím myslíte, že to je?

Těch faktorů je hodně. Souvisí to samozřejmě i s dobou. Existuje takzvaná „teorie princezny na hrášku“, a ta říká, že dnešní děti nejsou psychicky odolné. Je pravda, že se setkáváme s tím, kdy první neúspěch, zvýšený hlas trenéra nebo hádky a spory v partě vedou k tomu, že dítě najednou chodí domů a tvrdí, že už ho to na tréninku nebaví. Je potřeba přijít na to, co se stalo, ale to není jednoduché a musí se velmi citlivě. Nebaví ho ta činnost samotná? Štve ho náročný trenér, nebo se něco stalo v partě a dítě se cítí vynechané, nevítané? Nebo je dítě opravdu tak zhýčkané a zvyklé na neustálou chválu, že se neumí poprat ani s náznakem neúspěchu? Často jsou problémem sami rodiče, kteří mají vysoké nároky, ale chybí jim sebereflexe. Rodiče často chtějí mít doma vítěze, bývají dost ambiciózní, ale mohou svému dítěti velkým tlakem a očekáváním i uškodit. Rodiče, to je vůbec složité téma. Často nevědomě vytvářejí podmínky pro stres a strach. Kolikrát jsem už od dětí slyšel – tátu nezajímá, jak jsem hrál, zajímá ho jenom vítězství.

Co byste v takovou chvíli poradil?

Mně přijde fajn dětem předávat přístup, že ne všechno mě nutně pokaždé baví, ale nemůžu se vším hned praštit a jít pryč. Když má malý sportovec takovou nějakou krizi, tak mi přijde fér mu slíbit, že za dva nebo tři měsíce si o tom znovu promluvíme, a mezitím se bude snažit se tím nepříjemným obdobím nějak prokousat. Samozřejmě existují i legitimní důvody, proč ve sportu ubrat a věnovat se mu spíš rekreačně. 

Nedávno jsem řešil kluka, slibného hokejistu, který se chce víc věnovat studiu – to je přece jeho volba a nemá smysl ho násilím držet u vrcholového sportu. Někdy se prostě zapomíná na to, jak citlivá dětská duše je. Kolikrát jsem musel držet kluka za ruku, aby byl tátovi schopný říct, že už nechce závodit. Nedá se stanovit univerzální návod na takové situace, kdy chce do té doby spokojené dítě nechat sportu. Je důležité pochopit, co ho k tomu vede. Navíc každý jsme jiný, někomu nevadí, když ho trenér vulgárně sjede, jiného to raní tak, že se úplně uzavře.

Vy pracujete jako mentální kouč s těmi nejlepšími. Mají něco společného? Nějaké konkrétní vlastnosti, které z nich dělají vítěze?

Vrcholoví sportovci mají mentální schopnosti a dovednosti, které jim dávají výhodu před ostatními. Například v krizové situaci podávají nadstandardní výkon, zatímco ostatní jsou paralyzovaní a selhávají. Umějí pracovat s koncentrací, pozorností, chybou. Neúspěch je neodradí, ale naopak motivuje k vyššímu úsilí. Musím říct, že v současné digitální době to mají sportovci hrozně náročné, hlavně dívky. Dřív se hrál zápas a až druhý den o něm vyšel článek v novinách, dnes se jim na sociálních sítích na hlavu sype kritika dvě minuty po tom, co dohrají. Každý jim píše, co ho zrovna napadne, a nevěřili byste, co jsou lidi schopní vyplodit. Vyhrožovat smrtí mladistvé tenistce, která nezvládla zápas? To je prostě nepřijatelné.

Každý by asi chtěl mít doma dítě, které hned všechno nevzdává, které neúspěch motivuje. Jak toho docílit?

To je často rodinou, jejím nastavením. Když rodič odmalička předává dítěti, že chyba není průšvih, pojď, natrénujeme a zlepšíme to, aspoň máme na čem makat, pak je to v pořádku. Jde o úhel pohledu, a ten předávají rodiče často i nevědomě svými výroky, chválou, odměnami, výrazem ve tváři. Měli bychom se soustředit na to, že nechválíme výsledky, jedničky, góly, ale úsilí a snahu. Když hráč nechal na hřišti všechno, ale přitom prohrál, stejně zaslouží pochvalu a ocenění.

Pomáhá, když v dětech podporujeme ambicióznost a tah na branku?

Musíme si ujasnit jednu věc. U menších dětí máme za úkol zejména budovat emoce vzhledem ke sportu. Pokud je pro dítě sport zábavou a radostí, tak to je jeho hlavní motivace. Jako dítě baví si malovat, hrát si na písku, tak ho baví dělat nějaký sport, a výsledek – to, že dám gól a vyhrajeme - je až sekundární. Jasně, existují lidé, a většinou jsou to chlapci a muži, kteří jsou víc zaměření na cíl. Potřebují výsledek, chtějí vyhrávat. Tohle mají v sobě i některé dívky, ale méně často. Víte, pěti nebo šestileté děti nechtějí moc soutěžit. Pokud v dětech soutěživost živíme, pak mohou být ambiciózní, ale neměli bychom to přepálit, protože potom se vztekají, brečí, házejí raketou a podobně, jakmile se jim nedaří.

Často se o dnešních dětech mluví kvůli covidovým opatřením ve sportu jako o „ztracené generaci“. Někteří trenéři tvrdí, že co ztratili v tréninku a na zápasech, to už nedoženou.

Nesmysl! S tím já naprosto nesouhlasím. Dva roky covidových omezení z dětí nedělají žádnou ztracenou generaci. Kolik lidí mělo nějaké nemoci, byli zranění, vypadli z tréninku, ale vrátili se zpátky. Kdo se chtěl hýbat, mohl. Každý mohl jít na procházku, zaběhat si, projet se na kole. Když si trenéři stěžují, že jejich svěřenci nejsou dost dobří kvůli covidovému výpadku, tak mi to přijde, jako by si tím hledali alibi pro vlastní práci. Dá se hovořit o herním deficitu, to ano.

Ministerstvo školství nyní pro tři ročníky žáků chystá testy zdatnosti, aby posoudilo, jak na tom děti po fyzické stránce jsou. Co si o tom myslíte?

No ty testy vyjdou tragicky, samozřejmě. Ale za to nemůže jen covid. Někteří lidé na sebe a svoje zdraví dlouhodobě kašlou. A jsme zase u toho – už v dětech je potřeba vzbuzovat touhu po pohybu a snahu o sebe pečovat. Pokud to, že nebyly kroužky a tréninky, znamenalo, že se děti nehýbaly, pak to svědčí o tom, že rodiče, trenéři ani učitelé nevytvořili dostatečně silnou emoční vazbu k té či oné pohybové aktivitě. 

Co by teď pomohlo? Přidáme hodinu tělocviku?

Ani kdybychom jich přidali pět, tak to nestačí, pokud se v dětech nebude odmalička pěstovat návyk k pohybu. A musíme začít, protože dnešní děti možná nejsou ztracená generace, ale podle mého pozorování jsou rozhodně generace s nadváhou. Podle mě je to chyba rodičů, společnosti, školy, každého z nás, neboť my jsme ta společnost. Ale představuje to – mimo jiné - průšvih i pro všechny budoucí vlády a rozpočty.

Marian Jelínek se narodil v Českém Krumlově, vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu. Dlouhá léta působil jako hokejový trenér v několika extraligových týmech. Zajímá se také o psychologii sportu, na toto téma napsal řadu knih a získal doktorát z filosofie. V posledních letech jako mentální kouč spolupracuje s několika vrcholovými sportovci.

Rozhovor vyšel v Akademii Lidových novin. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.