Žonglování a lidské pyramidy. Může i tak vypadat tělocvik budoucnosti?

Ke konci května se zdá, že do Prahy dorazilo léto. Na holé pláni parku Ladronka je to kolem jedenácté dopoledne už pořádně cítit. Slunce se opírá i do čtyř bílých cirkusových šapitó, které po dva týdny tvoří areál kulturně-vzdělávací události Cirkus BASE. Nikde poblíž ale nestojí žádné maringotky se lvy, medvědy a cvičenými pudlíky. Tady se jedná o nový cirkus, tedy svébytnou formu dramatického umění, kde veškerou zábavu vytvářejí lidé, a jedním z cílů je i předávání cirkusových dovedností nejširší veřejnosti, včetně dětí a jejich učitelů.

V jedenáct se otevírá jeden z menších stanů a ven vybíhá asi třicítka dětí s paní učitelkou a asistentkou. Jsou to čtvrťáci, přijeli z malé vesnice na Berounsku na představení a následný workshop alternativní tělesné výchovy zvané TěloCIRK. Během hodiny a čtvrt si budou moct vyzkoušet několik disciplín. Ve velkém prostorném šapitó už na ně čekají jejich lektoři, Jiřina zvaná Jířa a Franta, kteří působí v Centru pro nový cirkus CIRQUEON v Praze. Posazují děti do kroužku, navzájem se představují a seznamují děti s pravidly bezpečnosti pro příštích 75 minut. A protože času není nazbyt, hned se pouští do první, rozehřívací aktivity.

„Hrajeme na čarodějnice! Když se vás čarodějnice dotkne, zůstanete ztuhlí v nějaký šílený póze,“ vysvětluje Jířa a za smíchu dětí jednu šílenou pózu rovnou předvádí. „Ale pozor! Klíčem je mít nataženou a otevřenou dlaň, protože tady máme v oběhu kouzelné míčky neboli drahokamy, které vám kamarád vloží do dlaně a tím vás zachrání. Tak začínáme,“ volá a během minuty se zpočátku nesmělí účastnící rozbíhají po celém šapitó. Za chvíli jsou celí udýchaní, ale už následují další hry – tentokrát na zvířátka. Děti předvádějí žabičky poletuchy, žirafy, kraby, zajíčky. Cviky mají sice hravé názvy, je to ale docela makačka – dlouhé výpady, které posilují stehna, dřepy s výskokem a vykopávání nohou skoro do stoje na rukou. Není divu, že stačí čtyřikrát překonat šapitó a pak už děti raději učitelka volá, ať se jdou pořádně napít, než začne jedna z hlavních částí dnešního programu.

Hlavně se neztrapnit, myslí si puberťáci

Průběh workshopu sleduje v šapitó Katka Klusáková v černém tričku s nápisem CIRQUEON. Vystudovaná tělocvikářka je duší projektu TěloCIRK, který se už několik let snaží vzdělávat učitele v technikách nového cirkusu, jako je žonglování, balancování a podobně, aby je pak dokázali zapojit do svých hodin tělocviku. „Jako tělocvikářka vím, s čím se ve školách potýkají. Tělocvičny mají nevyhovující rozměry, akustika je v nich šílená, vybavení často pamatuje ještě Tyrše a navíc tu je patrný zvýšený tlak rodičů na bezpečnost dětí. Navíc čím jsou žáci starší, tím víc jich je z předmětu osvobozeno, takže nakonec spousta učitelů rezignuje a střídá jen vybíjenou, volejbal a fotbal,“ říká usměvavá hnědooká cirkusačka.

Projekt TěloCIRK čerpá z podobných projektů v Belgii, Kanadě a dalších zemích, kde jsou prvky nového cirkusu už dávno součástí školních vzdělávacích programů. „Inspirovali jsme se v jedné kanadské studii, která byla zaměřena na děti na prvním stupni, ale trochu jsme si to zkomplikovali a zkoušíme nový cirkus s puberťáky. Ti už nejsou zdaleka tak nadšení a hlavně se nechtějí ztrapnit, takže je to větší výzva než s prcky na prvním stupni, které ještě baví všechno, a zejména pohyb,“ vysvětluje Katka Klusáková. „Nicméně snažíme se s nimi dělat hlavně skupinové aktivity, které posilují týmového ducha, a mají i tu výhodu, že se při nich nesoustředí pozornost na konkrétní dítě. Je to něco úplně jiného, než když jeden žák skáče přes kozu a zbytek třídy ho při tom pozoruje.“

Super, dali jsme to!

V šapitó se už děti napily a Jířa stahuje žíněnky z hromady v rohu a rozmisťuje je po podlaze. „Můžeme vám pomoct?“ přiskakují hned dvě holky a táhnou žíněnku až dozadu. Když je podlaha pokrytá měkkou vrstvou, dělí se děti do trojic a očekávají další instrukce. Franta s Jířou jim ukazují, jak si má jeden z trojice kleknout na všechny čtyři, další má na jeho záda opatrně vylézt a zaujmout stejnou pozici a třetí bude všechno jistit ze země. „Nikdy nezatěžujeme na páteř, vždycky podél,“ upozorňuje Franta. „Taky klekejte na celou plochu holeně, nezabořte kamarádovi do zad koleno, to by bolelo!“ Jednou z instrukcí od lektorů je i to, že by se děti ve trojici měly v jednotlivých úkolech prostřídat.

V jedné ze skupinek se sešla dvě baculatá děvčátka a třetí, která je o hlavu vyšší a budí dojem o několik let starší dívky. „Nemůžu, nedokážu to, jsem moc slabá a moc těžká,“ vrtí ta nejvyšší odmítavě hlavou, zatímco její kamarádky se střídají v pozicích nahoře a dole. „Pojď, to dáš!“ hecují ji, ale nenechá se. „Ne každému je hned příjemné, když se má dotýkat ostatních a oni jeho, navíc v pubertě k tomu přistupuje zostřené vnímání vlastního těla,“ krčí rameny Katka Klusáková. „Ničemu to nevadí, pro tyhle děti je třeba příjemnější žonglování nebo vzdušná akrobacie na šálách. Když to ale jednou vyzkouší, tak třeba zjistí – aha, nejsem tak těžká, kamarádka mě normálně unese!“

Následuje další cvičení, tentokrát stojí jedno z dětí klečícímu na bedrech a třetí zase kontroluje balanc a bezpečnost. V posledním úkolu se pak zapojují všichni a opírají se jeden o druhého. Paní učitelka, která se na začátku workshopu tvářila zdrženlivě, už odložila brýle, vytáhla mobil, pobíhá mezi dětmi a fotí. „Výborně, kluci, skvělá práce, holky,“ povzbuzuje svoje žáky a nešetří úsměvy na všechny strany a zdviženými palci. „Teď bychom mohli dát dvě pyramidy k sobě, nahoru by vylezl další a už by z toho byl super třípatrový útvar, jenže dnes je to opravdu jen ochutnávka a nezbyl by čas,“ krčí rameny Katka Klusáková.

Stačí hledat rovnováhu, tělo už pracuje

Je zase čas se napít, rychle si sdělit dojmy („jako super, dali jsme to!“) a už začíná další část hlavního programu. Děti zatím uklidily většinu žíněnek a Jířa s Frantou si berou další pomůcky. Každý z nich se staví na jednu stranu šapitó a děti se dělí na poloviny. Jedna z nich bude balancovat a druhá projde nácvikem žonglování, za chvilku se vymění. Franta dětem rozdává žonglovací míčky a kroužky, Jířa válce z plastových trubek.

Frantova polovina začíná tím, že děti míčky vyhazují výš a výš do vzduchu, napřed levou a potom pravou rukou. U Jíři si zase zkoušejí, jestli dokážou udržet balanc s jednou nohou na válci a druhou ve vzduchu. Pak si zkouší na válci stát oběma nohama, a kdo chce, může už trubku lehce rozpohybovat chodidly. Pokud si na to úplně nevěří, může je zezadu za bedra přidržovat spolužák.

Vysoké děvče, které nechtělo dělat pyramidy, si bere válec na žíněnku. Tam je větší jistota, že jí to ani bez opory kamarádky neujede. Vedle ní to samé dělá jeden z kluků. „I když vlastně jen stojí a hledají svou rovnováhu, jejich tělo už pracuje, hlavně posturální svaly, které nás drží ve vzpřímené poloze,“ říká Katka Klusáková. „Navíc zrovna práce nohama na válci je hodně zdravá pro lidi, kteří mají problémy s klenbou chodidla. Hodně se jim tak osvalí a klenba se zvedne.“

Žonglovací partička vedle se snaží prohazovat míček kroužkem, který si drží před sebou. Franta je učí správný pohyb, který vede před tělem, obloukem a šikmo nahoru. „Žonglování vypadá jako taková legrácka, ale rozvíjí se při něm spolupráce mozkových hemisfér, pozornost, vnímání pohybu tělesa v prostoru. To se hodí při jakékoliv míčové hře,“ říká Katka Klusáková, zatímco se skupiny dětí u lektorů střídají.

Osm korun za míček, který ušijete v pracovkách

Projekt TěloCIRK Katka Klusáková s kolegy pilotovala zatím na čtyřech školách, navázala na něj i vydáním stejnojmenné učebnice pro pedagogy, která je k dispozici zdarma. Katka tvrdí, že šikovnější učitelé se podle ní třeba i to žonglování naučí. Pokud si tím ale nejsou jistí nebo potřebují intenzivnější vedení, mají se kam obrátit.

„V CIRQUEONu pravidelně pořádáme semináře cirkusové pedagogiky pro učitele, ale také například pro sociální pracovníky, vychovatele a podobné profese. Navíc jsme zastřešovatelé mezinárodní sítě Cirkonet, která propojuje cirkusové umělce z celé republiky. I ti jsou ochotní poskytnout konzultaci,“ popisuje Katka Klusáková. Nový cirkus se ve školách pomalu rozjíždí, i když existují státy, které jsou mnohem dál a místní vlády a samosprávy alternativní tělovýchovu podporují. „Samozřejmě chápu, že změna musí být pozvolná, ale proč by do pár let děti ve škole nemohly mít gymnastiku, atletiku, míčovky a cirkus? Vybavení není drahé,“ zamýšlí se Katka Klusáková. „Takové míčky na žonglování se dají vyrobit třeba během pracovního vyučování z nafukovacích balonků a naplnit třeba prosem. Náklady jsou nějakých osm korun na míček. Balancovat se dá na nařezané trubce, kterou seženete na každé stavbě.“

Nesoustředí se, jsou nemotorní. Zkusíme to změnit

Na závěr dostávají čtvrťáci z vesnice poblíž Berouna ještě možnost se na patnáct minut vrátit k tomu, co je na dnešním workshopu bavilo nejvíc. Někteří se pod vedením Franty už učí žonglovat se dvěma míčky, další si berou tyčku, plastové talíře a zkouší je balancovat a roztáčet. Plno je i na žíněnkách. Skupinka kluků si od lektorů bere takzvané pyramidové karty, na nichž jsou navržené pyramidy z lidských těl, které si zkoušejí postavit. Vždycky, když se jim nějaká podaří, radostně poskakují a navzájem si dávají „placáky“. Nakonec se rozjedou natolik, že je musí Jířa mírnit: „Už toho máte plné kecky, nechte to být, ať se ještě nezraníte,“ upozorňuje je.

Paní učitelka už má nejspíš plný mobil fotek, tak se vydává za lektory a kupuje od nich pyramidové karty do školy a do družiny, aby mohly děti ve volných chvílích pokračovat v tréninku. „Hodně nás s paní třídní mrzí, že tělocvik u nás učí už starší kolegyně, která na žádné novoty nevěří a s dětmi hraje většinou fotbal nebo vybíjenou,“ říká asistentka pedagoga, která se představuje jako Lenka. „Když ale budeme u dětí suplovat my dvě, zkusíme s nimi podobné věci zkoušet,“ umiňuje si. Chvíli ještě pozoruje děti, občas někoho pochválí; tleská holkám, které na žíněnkách švihají hvězdy. „Někdy to s nimi není při tělocviku jednoduché,“ zamýšlí se. „Někteří hodně sportují, takže jsou dost napřed, další se zase nehýbou vůbec a vlastně jsou hodně nemotorní. Nesoustředí se, takže se bojím, že si ublíží. Ale když je tady vidím, jak je to baví a jak jim to jde, tak má smysl to zkusit někam posunout.“

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.