Učím na klasické státní střední škole, takže běžnou součástí mojí práce je i hodnocení. Ústně nezkouším, považuju to za ztrátu času, kterého je vždy méně, než bych potřeboval. Známka na vysvědčení se skládá z testů a aktivit v hodinách.
Kromě toho, že dávám známky já studentům, funguje to u nás i obráceně. Poměrně často je žádám, aby oznámkovali nebo slovně ohodnotili oni mě. Proč? Protože věřím, že pokud chci být dobrým a čím dál lepším učitelem, neobejde se to bez toho, abych znal názor studentů na svou výuku. Potřebuju vědět, jestli je hodiny baví, jestli jsou pro ně přínosné – a také to, jak se v nich cítí.
Vždy v pololetí a na konci roku vytvořím dotazník, který pošlu všem třídám, kde učím. Můžou ho snadno vyplnit z mobilu a je nastavený jako anonymní. Pokud ale student chce, může své jméno připojit. V několika oblastech mi dávají sumativní známku na stupnici 1-5, v jiných slovní hodnocení. Ptám se například na to, jak podle nich vedu a organizuju hodiny, na zajímavost vyučování, laskavost a pomoc, chování k žákům, úsměv. Navíc je žádám o tipy na zlepšení hodin, zda jim něco v hodinách chybí a jestli by mi chtěli něco vzkázat. Pokud mám ale pocit, že se mi nějaká hodina moc nepovedla nebo mi to v nějaké třídě trochu skřípe, klidně jim dotazník s jednou dvěma otázkami pošlu kdykoliv, abych situaci lépe pochopil a mohl rychle reagovat.
Samozřejmě pokud člověk žádá o zpětnou vazbu, musí být schopen ji unést. Nebudu zastírat, že někdy čekání na vyplněné dotazníky provázejí obavy. Asi každý učitel potvrdí, že se mu v každé třídě učí jinak. Je to prostě vztahová chemie, kdy do některých tříd se vyloženě těšíte, k některým máte neutrální vztah a další vnímáte jako náročné. Ve výsledku ale nás právě tyto třídy nejvíc posouvají v učitelském řemesle, pokud se vztah s nimi podaří posunout k lepšímu. K tomu je třeba umět přiznat svůj podíl na tom, že se nám společně nedaří tak úplně dobře.
V tomto mi hodně pomohlo, že jsem absolvoval psychoterapeutický výcvik. Pomáhá mi vidět, že nemohu změnit druhého člověka, ale jen a pouze to, jak já reaguji na naše společné situace. Navíc nikdy nemůžu tak úplně vědět, co se ve druhých lidech děje. Jsem v pozici autority a někteří studenti mohou mít právě s autoritami problém. Některým můžu připomínat jejich otce, něco si do mě mohou promítat. Často nereagují na mě, ale na moji roli. Mým úkolem je nebrat si nic osobně. Jednou se mi stalo, že mi student napsal – mám pocit, že mě nemáte rád, ale já nechápu proč. To mě hodně zasáhlo, protože se nepodepsal, takže jsem si v hlavě promítal různé situace s různými studenty. Požádal jsem veřejně ve třídě, aby se mi ten dotyčný ozval a mohli jsme to vyřešit. Potěšilo mě, že mi skutečně napsal e-mail a vysvětlil, z čeho pramení jeho pocit. Byly za tím nějaké kázeňské problémy jako například mobil v hodině a moje reakce, kterou vnímal jako nepřiměřenou. Vysvětlil jsem mu, že musím trvat pravidlech, nicméně proti němu nemám osobně nic, vadí mi jen konkrétní chování.
Nevyčítám učitelům, že evaluaci nechtějí dělat, ale každému bych doporučil, aby se nad ní alespoň zamyslel a vyzkoušel ji. Nemusí to být nic velkého, nemusí se to hned týkat všech tříd. Stačí dvě tři otázky ve třídě, kde se ten konkrétní učitel cítí dobře. Také bych doporučil spíš neutrální nebo pozitivní otázky, které učiteli pomohou, ale studenti je nevnímají jako příležitost si se svým vyučujícím konečně vyřídit všechny křivdy. Co ti v mých hodinách chybí? Máš pro mě nějaké tipy na zlepšení? Na jaké aktivity se nejvíce těšíš? To je přesně druh otázek, na které učitel většinou dostane užitečné a nezraňující odpovědi.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected].
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.