Tereza Anteneová: Číst je dobré, mluvit nad knihou je lepší

Knihy tedy nemusejí jen vyprávět příběh, ale mohou pro nás být i možností k diskusi. Mohou například odhalit situaci, ve které se děti chtějí – nebo potřebují – zorientovat a my jim v tom můžeme díky správně položeným otázkám pomoci. Tady čtení získává širší rozměr. 

Děti zkrátka milují příběhy, chtějí o nich přemýšlet a diskutovat s dospělými, ale také samy mezi sebou. Diskuse napomáhá rozvoji jejich jazykových dovedností a porozumění textu. Moderní psychologie (například Philosophy for Children and Spiritual Listening) staví na práci ruského psychologa Lva Vygotského a ukazuje, že i velmi malé děti jsou schopny přemýšlet například o konceptu přátelství, lásky, lidských hodnot nebo například důvěry. Diskuze s blízkým člověkem jim pomáhá, aby více porozuměly samy sobě, životu jako takovému a samozřejmě i jeden druhému. 

Není příběh jako příběh

Nejlepší příběhy pro diskuzi jsou ty, které si děti samy vyberou a které se jim líbí. Pokud je zajímá, o čem diskutujete, do diskuse se zapojí, a pokud je to bavit nebude, budou se za chvíli nudit. Můžete je vzít například do knihovny nebo knihkupectví a nechat je samotné si vybrat. Ale pokud si myslíte, že vaše dítě zkrátka musí něco konkrétního číst, předčítejte knihu nejprve nahlas a nechte dítě, aby vidělo, jak si čtení toho konkrétního příběhu užíváte, jak o něm přemýšlíte, a zkuste o něm i před dítětem veřejně diskutovat s ostatními. Mějte přitom klidný hlas, mluvte tišeji a nespěchejte. Pokud budete mít štěstí, děti se k vám připojí a začnou pokládat své vlastní otázky. Přátelství je často založené na společných zájmech a zvídavosti. A na tom je vždy dobré pracovat a učit se to.

Často se mě lidé ptají, jaké otázky mají nad knihou pokládat. Myslím, že to vždy vychází ze situace a také z povahy a nálady konkrétního dítěte. Všichni pokládáme – nebo jsme schopni pokládat – řadu různých otázek, pokud nám záleží na tom, abychom slyšeli odlišné typy odpovědí. 

Tvořit takové otázky vlastně není složité. Otázky, které pokládáme, jsou odvislé od těch, na které to či ono dítě rádo odpovídá. Každý máme jiné preference a právě to je to krásné na mluvení a debatování. S otázkami typu Kdo? Co? Kdy? Kde? nebo Proč? člověk uspěje vždy.  

Stejně tak například můžete dítě povzbudit, aby se ptalo samo, což může být náročnější, ale stejně tak je to i dobrá zábava. Například když se dítě zeptá na něco, co je těžké zodpovědět i pro řadu dospělých. Třeba otázky typu „Co to znamená být přítel?” nebo „Jak se chováme k lidem, kteří jsou odlišní?” či „Jak bychom se v té či oné situaci zachovali?” A právě to, že nás děti vidí váhat s odpovědí, nad kterou musíme déle přemýšlet, je důležité. Protože přemýšlíme a učíme se většinou celý život.

Vezmu to konkrétně. My jsme s manželem, který je dětským psychologem, napsali knihu o ježkovi Bodlinkovi. Některé otázky jsme v ní zvolili faktické, například „Proč je jedna miska červená a druhá žlutá?” A další otázky jsou potom více zjišťovací, kde každý člověk a dítě bude mít jinou odpověď – například „Souhlasíš s tím, jak se Bodlinka zachoval?” nebo „Proč si myslíš, že je jméno důležité?” Některé otázky sumarizují nebo se snaží nabádat k vysvětlení a další jsou zase s otevřeným koncem či hloubavější, třeba „Co jsi se od Bodlinky během jeho dobrodružství naučil?” No, a přidali jsme tam i otázky prediktivní, které mohou dětem pomoci nastartovat jejich vlastní přemýšlení a představivost, například „Co si myslíš, že se stane teď?”

Naše myšlení a myšlení dětí se vyvíjí s postupem času, takže řada dětí se ráda vrací právě k takovýmto diskusím a chce změnit své odpovědi, něco k nim třeba přidat. Zjišťují, že i když existuje spousta možných odpovědí, žádná z nich není špatná, a chtějí znát i náš úhel pohledu a přemýšlet nad ním. A to je dobře. Protože i když budete číst svou oblíbenou knihu potřetí nebo pošesté (a to určitě budete), nebudete se nudit. Naopak ve svém dítěti objevíte vždy nové a nové myšlenky, názory či pohnutky. A právě v tom je síla dobrého příběhu a dobrých otázek.

Tereza Anteneová je novinářka a spisovatelka. Posledních deset let žije ve Velké Británii a letos jí v obou zemích vyšla kniha pro děti Ježek Bodlinka. Při její tvorbě jí pomáhal manžel, dětský psycholog John Hepburn, který k příběhu o ježkovi vkládal otázky, jež mohou rodiče dítěti pokládat. Na každé straně si mohou rodiče vybrat ze tří otázek, které je navedou na diskuzi s dítětem.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.