Sendvič Oscara Wilda a oběd jen za správnou odpověď. Jak to vypadá, když kvůli covidu ve škole vaří učitelé

Naše škola je malá komunitní, ale i tak připravujeme denně kolem 300 obědů a 180 svačin. Jsme židovská škola, a tak vše, co vaříme, je košer, tedy objednat něco zvenku není jen tak (a v takovém množství by to stejně nikdo do pár hodin nestihl). Většina škol by v takové situaci kuchyň asi prostě zavřela. „Přidej si ještě, musíš pořádně jíst!“ je klišé beroucí si na paškál přehnanou péči židovských matek, ale u nás je to prostě tak – jídlo je základ a jídelna přestane vařit jen v případě, že by přišel mor a cholera (vlastně… počkat?)

V metru začínám rozesílat sms na všechny strany – vím, že na kolegy a rodiče v naší škole je možné se spolehnout, a nemám pochyb, že to dáme. Nemálo učitelů jezdí v létě na skautské tábory, hromada má potravinářský průkaz, většina má smysl pro absurdno a někteří vyhledávají dobrodružství, byť v tomto případě dost podivné. Koneckonců, zástup za celou kuchyni v karanténě řešíme za poslední dva roky už potřetí.

Máme projektový den, každý učitel má většinu dne na starosti některou z projektových dílen, přesto hned, jak vejdu do dveří školní kuchyně, na mě mává němčinářka Klára, která má během projektu na starosti IT podporu, ale uvolila se všechno řídit od sporáku na dálku. Postupně přicházejí asistentky z různých tříd, učitelé, kteří mají zrovna chvíli volna – sypeme cereálie na svačinu do mističek, rozdělujeme lžičky, vrháme se na obří stroje, krájíme masivní porce masa na guláš a rychle se radíme – i na dálku s našimi milými kuchařkami, které jsou doma v karanténě – jak co nejrychleji udělat zeleninovou polévku a jak zařídit, aby hovězí do poledního oběda změklo. Mezitím odpovídáme na otázky dětí, které bloudí do kuchyně a prosí Kláru o pomoc s IT problémy, chtějí se zeptat, jestli si ještě můžou opravit známku na vysvědčení nebo potřebují od svého třídního poradit ohledně logistiky. Jako první obědvá školka, tam máme 22 minut skluz, ale školní děti, které přicházejí ve 12:10, už dostávají všechno včas, hotové a voňavé „jako od maminky“.

„Jé, Katko, ty jsi dneska kuchařka? To jsi fakt vařila ty?“ Děti se smějí a nechtějí věřit vlastním očím. Hned druhý prvňáček si zapomněl doma čip na obědy. S Katkou na sebe mrkneme a vymýšlíme novou hru: „Kdo nemá čip, zaplatí dneska za oběd odpovědí na otázku. Adame, jak přivolal déšť učenec Choni, o kterém jsme si vyprávěli minulý týden?“ Adam úlevně povyskočí a vyhrkne správnou odpověď. Hra se dětem líbí, a tak se otázek dožadují i všichni ti, kterým se čip kinklá na krku. „Was hast du heute zum Frühstück gehabt?“ „Z jakého území se Izrael stáhl v roce 2005?“, „Jaká je odmocnina ze 144?“ „Podél které řeky se prochází Heinrich Heine v básni Lorelei?“ Mezitím se ptáme i na to zásadní, o co tu jde především, tedy: „Hodně, nebo málo masa? S omáčkou? Opravdu chceš jenom suchý těstoviny?“

Když děti odnesou po obědě k okénku vymydlené talíře, často se vrátí ke kuchyni, zamávají a děkují, že jsme je dnes nenechali o tyčince Mars. A chválí, že jim moc chutnalo. Po obědě nastoupí do kuchyně i další parta učitelů, se kterými myjeme černé nádobí, vytíráme a smějeme se, že zítra možná ve škole začneme opravovat kotel, budeme trhat zuby nebo třeba dokážeme velet celému vesmíru. Otevírám znovu mobil a vidím hned několik nabídek rodičů, že zítra přijdou pomoct. Mezi nimi vedoucí našeho židovského skauta („Buď připraven“ není prázdné heslo, to víme už dlouho) a jeden z našich izraelských tatínků, který píše: „V izraelské armádě jsem dělával 600 obědů denně – vy máte kolik?“

Sedáme si s Klárou k počítači, plánujeme, co uvařit zítra, aby to dětem chutnalo a abychom to zároveň zvládli v nouzovém režimu. Pořád jsme ale učitelky, takže hned na první řádek zítřejšího menu píšeme: „Svačina: Sendviče Oscara Wilda – kdo zná Jak je důležité míti Filipa, už ví, co ho čeká.“ V kabinetě otevírám e-mail a čtu si dnešní aktualizaci karanténních novinek a pokynů pro další dny ve škole, kterou poslal pan ředitel. Zpráva končí slovy: „Moc vám všem děkuji a zvládneme to… ostatně jako vždy.“

Tereza Gafna Váňová je zástupkyní ředitele na Lauderových školách v Praze. Učí židovskou výchovu, občanskou výchovu a angličtinu. A někdy taky vaří. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.