Rébusy, smažené jídlo a spousta legrace. Reportáž z oslavy chanuky ve škole, kde létají koblihy

V atriu Lauderových škol na pražských Vinohradech sotva utichl ranní ruch, kdy se do budovy trousí děti různého věku od školkových až po maturanty. A už se tu zase něco chystá. Přichází prvňáci a druháci a sedají si na zem naproti velkému svícnu ve tvaru Davidovy hvězdy. „Kdo zná chanukové požehnání?“ ptá se paní učitelka. „A kdo ví, že se říkají dvě?“ pokračuje po tom, co se na první dotaz zvedne les rukou. Všichni požehnání společně odříkají – mluví se v nich o zázraku, který Chanuka připomíná a o povinnosti rozsvítit svíčky. A tak paní učitelka jednu po druhé zapaluje a vestibulem zní píseň Maoz cur, pro Chanuku stejně charakteristická jako pro křesťanské Vánoce třeba Narodil se Kristus Pán. Mladší z dětí jsou ve škole teprve tři měsíce, ale velká část z nich chodila už do místní školky, takže text písně i požehnání dobře znají.   

Letos začala Chanuka už 28. listopadu a skončila 6. prosince. V jediné české židovské škole si ji tedy mohli užít víc než když zasahuje do křesťanských Vánoc, kdy jsou prázdniny. 

A že si ji tu užívají. Každý chanukový den se na tabuli vedle svícnu v přízemí školy objevují rébusy – jeden pro základní školu a nižší gymnázium, druhý pro starší studenty. Kdo správně vyluští, dostane čokoládu, ale některý rok to byly i knihy. „Vychází to z přirozenosti nás učitelů i pana ředitele. Všichni milujeme třeba deskové hry. Možná kdyby náš pan ředitel byl třeba hudebně založený, tak bychom u příležitosti Chanuky pořádali nějaká hudební představení,“ vysvětluje učitelka židovské výchovy Tereza Gafna Váňová. 

A přidává ještě jeden důvod, proč se pedagogický sbor snaží, aby školní oslavy Chanuky byly pro děti především zábava. „Jsme v situaci, kdy naprostá většina rodin je sekulární a většina informací o židovství, které dostávají, jsou ze školy. Židovská kultura je velmi komplexní a plná různých náboženských pravidel a moje přesvědčení je, že nemůžete naučit někoho mít něco rád, když mu vysvětlujete, že je to složité a přísné.“ Škole podle ní nejde o to, vychovat ortodoxní židy, ale pomoci tomu, aby rodiny zachovávaly židovskou tradici způsobem, který pro ně bude smysluplný. „Myslím, že to funguje. Ve srovnání s dobou před sedmnácti lety, kdy jsem sem přišla, má dnes řádově víc rodin něco, čemu se říká '’jewish behavior“ (židovské chování). Tím se myslí, že dělají věci, které jsou židovské, byť by to znamenalo jen to, že se v pátek, kdy je šabat, sejdou doma a dají si společně večeři, protože během týdne na to nemají čas.“

Soutěživý ředitel 

Celý chanukový týden vrcholí bojovkou. Je 8:45 hodin, požehnání odříkáno, rébusy vyřešeny a do kanceláře školní hospodářky v přízemí začínají z vyšších pater sbíhat skupinky dětí. Přinášejí heslo, které museli rozluštit a výměnou za něj dostávají obálku s osmi úkoly. Právě vypukla další tradiční kratochvíle, která se ve škole na Chanuku provozuje dobrých třináct let. Obvykle to bývá příležitost posílit vazby napříč ročníky, o což se škola hodně snaží i mimo Chanuku. „Běžně tvoříme družstva napříč třídami a soutěží i tým učitelů. Většinou toho vědí míň než děti, ale pan ředitel je hodně soutěživý, takže jeho družstvo se většinou na některé z prvních míst vyškrábe,“ směje se Tereza Gafna Váňová. Míchat při školních aktivitách děti z různých tříd je ta nejlepší prevence šikany, nikoli ale covidu. Takže letos se soutěží po třídách a učitelé jsou jen v roli pozorovatelů. 

Úkoly vymýšlejí převážně učitelé hebrejštiny a židovské výchovy, ale nápady dodávají i učitelé přírodovědných předmětů. Je na každé třídě, jestli bude úkoly řešit společně, nebo si je v týmu rozdělí. V primě se začíná luštěním vědomostní křížovky. Otázky mají rozpětí od Petrolejových lamp Jaroslava Havlíčka až po měrnou veličinu svítivosti nebo dotazy na hasicí přístroje. Většina otázek ale prověřuje znalost legendy, která se k oslavám Chanuky váže. Žáci tak odpovídají na otázky typu, jaká neobvyklá zvířata používali Řekové v boji (slony) nebo co Řekové ve snaze Izrael helenizovat zakazovali židům dělat (jíst košer nebo provádět obřízku). Primánům jde práce od ruky a kdyby nešla, je dovoleno použít Google.

Chanuka-magnát-stalagnát
Většina týmů pracuje za dveřmi svých tříd, ale sem tam lze na chodbě narazit na skupinku provozující divné věci. Tak třeba tři chlapci leží zkroucení na zemi a čtvrtý stojí na židli nad nimi a fotí je. Právě plní úkol, kdy mají z lidských těl vytvořit zadaná písmena. Pointu zjistí studenti až poslední den Chanuky, kdy učitelka židovské výchovy fotky vytiskne a složí z nich nápis I malý plamen dokáže prozářit tmu – Chanuka sameach a rozprostře ho kolem svícnu. O patro výš stojí na středové chodbě jiný hlouček. „To bylo falešně, musíme znovu,“ přerušuje dlouhovlasá dívka secvičování dalšího úkolu. Žáci mají vymyslet – a také zazpívat a nahrát - český text hebrejské tradiční chanukové písně. Zatímco páťáci k tomu přistupují se vší vážností a udělají téměř doslovný překlad, primáni už mají v české verzi slova jako coca cola nebo brambůrky Laysky a text sextánů je naprosté dada. Slova vymýšlejí zcela nahodile – „řekni první slovo, co tě napadne“ – „nástěnka“, a pak k nim hledají rýmy v internetovém slovníku rýmů. Docházejí k naprosto nesvátečním veršům typu magnát-stalagnát. To ještě neví, že v pondělí je jejich vlastní písně přivítají jako školní zvonění. 

„Zubní pasta Makabi, vyčistí i wasabi,“ zní triumfálně z další skupinky. Ta už je u úkolu, kdy má vymyslet reklamu na zubní pastu Makabi. Na vysvětlenou: rod Makabejských vedl povstání proti okupujícím Řekům. „Odraž sílu Řeků i bakterií,“ vzniklo v jiné třídě. Podobně kreativně si studenti poradili s úkolem „zdokumentuj zázrak“. Jedna třída vyfotila svého spolužáka a připsala k tomu: „Benedikt ve škole a dokonce na biologii první hodinu“, jiná udělala koláž z udivených obličejů a připojila popis „Granát dostal jedničku z chemie, všichni jsou tím zázrakem ohromeni.“ Nezávislému pozorovateli se derou na jazyk otázky na to, jestli je tu humor součástí kurikula. Ale odpověď by se příliš nelišila od té, co už zazněla: veselá a odlehčená atmosféra – které si mimochodem všímá ve svých zprávách i Česká školní inspekce – prostě vychází z nátury místních učitelů. 

Pozor, letí kobliha

Je po desáté hodině, blíží se časový limit, v němž mají být splněny všechny úkoly. Na chodbách vzrůstá nervozita, kdo má hotovo, běží do kanceláře hospodářky pro odměnu. Letos je to dvoupatrová bonboniéra, jindy – když může hrát celá škola dohromady – to bývá velká mísa koblih. „Jednou, když zrovna zvítězil tým učitelů, výhru přebíral češtinář. Řekl, že něco udělá a my máme hádat, z jakého to je literárního díla. No a začal házet koblihami jako v Saturninovi. Stala se z toho tradice, ale letos si ji musíme odpustit,“ říká Gafna Váňová. 

„Chtěli nás dostat, nepovedlo se jim to, tak se pojďme najíst.“ Tak prý se někdy s nadsázkou popisuje podstata židovských svátků. Většina z nich je spojena s nějakým dietním doporučením – na nový rok by se měl konzumovat med a vše sladké, na Pesach je zase zakázáno jíst cokoli, co může kvasit, třeba jídlo z mouky. K Chanuce patří pokrmy smažené na oleji. Odráží se to i v nabídce školní jídelny. „Kdysi jsme mívali celý chanukový týden smažená jídla, ale to by mohla před školou zaparkovat záchranka. Teď máme jednou za Chanuku koblihy a jednou bramboráky,“ směje se učitelka.  

Židovské svátky jsou spojené s hostinami, jíst společně je důležitá židovská hodnota. Ve škole tedy nechybí kuchyňka a sporák v ní málokdy vychladne. Vaří se v hodinách židovské výchovy, angličtiny, ale i zeměpisu, když chce učitel se žáky vyzkoušet, jak by vypadala pizza před Kolumbem nebo během literatury, když je řeč o Magdaleně Dobromile Rettigové. Během Chanuky se z kuchyňky line nejčastěji vůně oleje a “Lauderky” jsou zřejmě jediná česká škola, která má ve svém inventáři profesionální plnič na koblihy. „Krom nich jsme letos dělali třeba ještě čokoládové penízky, které se vsázejí v tradiční chanukové hře drejdl, což je něco jako káča,“ popisuje Gafna Váňová.

A pak je tu ještě jedna důležitá věc, která školou prostupuje a během Chanuky nabývá na významu: důraz na rozvoj sociálního cítění žáků. Projevuje se třeba při charitativním chanukovém bazaru, který se kvůli covidu loni konal online a letos se přesune na některý epidemiologicky příznivější svátek. Každý na něm může prodávat své vlastní výrobky, hračky nebo knížky, kterým už odrostl, ale lze si otevřít i salón s lakováním nehtů nebo zaplétáním copánků. Polovinu výdělku si prodejce nechá, druhá jde na dobrou věc – loni třeba na ochranné pomůcky pro dobrovolníky, kteří pracovali v domě sociálních služeb na Hagiboru. S tím je škola dlouhodobě propojená - když to jde, školkové děti chodí seniorům třeba zazpívat, letos aspoň poslali přáníčka. „Škola vytváří společenství do budoucna. Je pro nás důležité budovat komunitní rozměr a sociální vztahy. A mít u toho nějakou legraci,“ uzavírá Gafna Váňová. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.