Dítě jako zbraň. Co dělat, když partner při rozvodu sáhne ke křivým obviněním

Začalo to tak, že otec požádal svou bývalou partnerku a matku svého dítěte o širší styk s dcerou. Ta to ale odmítla a navíc se dozvěděl, že dítě teď neuvidí dva týdny, protože je nemocné. Když ho chtěl osobně jít zkontrolovat, matka na něj zavolala zásahovou jednotku s tím, že ji bije. Za týden si pro otce do práce přišla kriminálka, protože ho matka nahlásila za zneužívání dcery.

Bez souhlasu otce se pak za týden s dítětem odstěhovala pryč, aby změnila místní příslušnost soudu, který otci dal za pravdu a nařídil matce, aby otci styk s dítětem umožnila. Po dobu prověřování trestního oznámení otec dceru skoro rok neviděl, protože matka mařila jakékoliv styky nařízené soudem, bez ohledu na ukládané pokuty. Například v době, kdy měla dcera hovořit s otcem přes Skype, ji matka vzala do dětské herny s křičícími dětmi. Nakonec to došlo tak daleko, že když se měl otec setkat s dcerou na specializovaném pracovišti, matka nechala radši dceři vyoperovat zdravé mandle, aby se prostě potkat nemohli.

V jiné kauze zase otec odvezl děti bez souhlasu matky přes 350 kilometrů daleko s odůvodněním, že matka je psychicky nemocná a dětem je lépe u jeho rodičů, kde mají navíc domácí zvířata, která dětem pomohou na matku zapomenout. Soudy si přehazovaly kauzu podle příslušnosti, otce donutily děti vrátit do původního bydliště, aby posléze toto rozhodnutí změnily a rozhodly o střídavé péči na velkou vzdálenost, půl roku se vyhotovovaly znalecké posudky, a nakonec se zoufalá matka po roce a půl radši přestěhovala za dětmi oněch 350 kilometrů a děti skončily ve střídavé výchově tam.

Když se prostě dohodnout nejde

Když jste advokátem, který se specializuje na opravdu ošklivé případy rozvodů, domácí násilí a sexuální delikty, uvidíte spoustu věcí tak hrozných, že byste je hollywoodským scenáristům neuvěřili. Setkáte se s případy roky skrývaného zneužívání a týrání, s hádkami epických rozměrů, pět let se táhnoucími bitvami na všech frontách a také s nenávistí až za hrob.

Každý z nás asi umí pochopit rodiče, který bojuje o to, aby jeho dítěti nikdo neubližoval, a rozvádí se proto, aby své dítě ochránil před druhým rodičem. Stejně tak si asi umíme představit, co všechno musí podniknout oběť týrání utíkající i s dětmi od pachatele – jaké překážky ji v opatrovnickém i trestním řízení čekají. Takové případy jsou v naší praxi časté a víme, jak na ně. Náš právní systém počítá s tím, že nastanou, a nabízí alespoň základní řešení, i když je třeba konstatovat, že taková opatrovnická řízení rozhodně nejsou rychlá ani psychicky jednoduše zvládnutelná – jedná se vždy o běh na dlouhou trať.

Co ale dělat v případě, že se rodiče prostě „jen“ nenávidí a nesnesou? Nebo v případě, že se jeden z rodičů rozhodne, že dítě je jeho výlučným majetkem, se kterým si může dělat, co chce, a druhý rodič k němu nemá žádná práva? A co uděláme s rodičem, který chápe dítě pouze jako prostředek msty vůči bývalému partnerovi? Pak tu také máme rodiče, který neguje naprosto všechno, co mu druhý rodič nabízí, nekomunikujícího rodiče, či naopak rodiče vytvářejícího dvacet excelových tabulek týkajících se týdenních nákladů při střídavé péči, ale neschopného se domluvit na základních věcech ohledně samotné péče o dítě…

U takových rodičů je problém, že nejdou předvídat jejich budoucí kroky. Nevíme, kam až jsou schopni ve svém boji za osobní pravdu zajít. Nejsme schopni klientovi slíbit, že ho rozvedeme do pěti měsíců, protože víme, že takové soudy se mohou táhnout několik let. Upozorňujeme alespoň na to, že musí počítat s dlouhou soudní bitvou o dítě – zákopovou válkou, která se povede mnohdy na všech frontách.

Rodič, který se rozhodl, že dítě je jeho a nikoho jiného, totiž nemá zábrany, které ostatním rodičům říkají, že musí dělat jen to, co je pro dítě nejlepší, a že tahání po soudech to určitě není. Naopak, takový problémový rodič se domnívá, že druhý z rodičů je peklo na zemi a dítě u něj bude neustále trpět. Dělá pak všechno pro to, aby jakkoliv znemožnil druhému rodiči o společné dítě pečovat, nebo se s ním i jen vídat.

Pak přichází na řadu ten nejtěžší kalibr v rodičovských bitvách – křivá obvinění z domácího násilí, týrání dětí či dokonce pohlavního zneužívání dětí. Policie i soudy taková oznámení samozřejmě musí prověřovat a velmi často se stává, že v mezidobí dokáže manipulující rodič dítě zcela odříznout od poškozeného rodiče. Náprava je pak velmi těžká.

Pomalé procesy a nedostatek psychologů

Z mého pohledu není problém, že soudy a policie prověřují obvinění jednoho rodiče na druhého. Pokud by nedělaly svou práci a rezignovaly na prověřování s tím, že se určitě jedná o opatrovnickou bitvu, nefungovala by tu ochrana dětí a dospělých před násilím v rodině. Prověřování všech oznámení je v pořádku, bez ohledu na to, jestli byla učiněna samostatně, nebo v průběhu opatrovnického řízení.