Dnešní matky si se svými matkami nerozumějí. Jak prolomit bludný kruh ve výchově dcer?
Jak vychovat dceru, aby jednou žila svobodně a rovnoprávně? Jak jí dodat odvahu? Jak s ní mluvit o kyberšikaně nebo o sexu? Návod nabízí německá pedagožka a rodinná poradkyně Susanne Mierau. Její úspěšná kniha New Moms for Rebel Girls, která se v Německu probojovala na vrchní příčky žebříčku bestsellerů časopisu Spiegel, teď vychází i v češtině – pod názvem Manuál pro moderní mámy. Jak vychovat dcery, které změní svět ji vydává Heroine. V rozhovoru, který autorka Heroine poskytla, mimo jiné vysvětluje, proč Manuál pro moderní mámy napsala, jak se stala feministkou a co všechno chce své dceři předat.
Co pro vás osobně znamená feminismus?
Feminismus pro sebe definuji jako snahu o rovnoprávnost. Měli bychom se společně zasazovat o to, aby lidé po celém světě mohli žít rovnoprávně bez ohledu na to, k jakému pohlaví nebo náboženství se hlásí a kolik jim je let. Nejde „jen“ o ženy. Feminismus vnímám jako hnutí, které umožňuje prolomit hierarchie, odstranit mocenské boje a přinést nám rovnoprávnost.
Jak jste se k feminismu dostala? Kdo nebo co vás nejvíc ovlivnilo?
Moje cesta byla poměrně dlouhá. Narodila jsem se do privilegované rodiny. U nás jsem byla první vysokoškolačka. Otevírala se mi akademická dráha, ale pak jsem otěhotněla a začala narážet na různé překážky. Šlo například o paternalistické názory, jak chci skloubit mateřství a akademickou kariéru, ale i zcela obecně, jak se mám a nemám chovat v těhotenství, jak mám vypadat, kolik „smím“ přibrat a podobně. Začala jsem si uvědomovat, jaký vliv mají tyto stereotypní názory na dívky. Všímala jsem si různých genderových vzorců a podivovala se, proč se pro holčičky prodávají úzké růžové kalhoty, zatímco chlapečci mohou nosit pohodlné volné tepláky, ve kterých mohou dovádět. Postupně se mi ta mozaika začala skládat.
A jak vás tohle zjištění formovalo dál?
Hodně mi pomohly sociální sítě, kdy například přes Instagram nebo Twitter můžete nahlédnout do života v jiných zemích a vidět, jak je to odlišně uspořádané v jiných rodinách. Poznala jsem, s jakými problémy se potýkají další ženy a matky. Díky tomu jsem mohla vyhlédnout ze své sociální bubliny a naplno si uvědomit, že skutečně nežijeme rovnoprávně. Právě proto, že mám tak výhodnou pozici, cítím povinnost bojovat i za jiné, například matky samoživitelky. Zkrátka mi došlo, že feminismus je obrovsky důležité téma právě pro děti. Od samého začátku se musíme snažit prolamovat klišé o genderových vzorcích nejen u dívek, ale i u chlapců. Neexistují například emoce, které jsou vyhrazené pouze pro dívky nebo jen pro hochy.
Foto: Beltz
Zabýváte se hlavně předškolní pedagogikou, napsala jste o ní několik knih. Česky už dříve vyšla publikace Ne! Já nechci!, která učí rodiče porozumět období vzdoru u dětí. V Manuálu pro moderní mámy. Jak vychovat dcery, které změní svět (v originále New Moms for Rebel Girls) teď píšete o feministické výchově dívek a chlapců a obecně o uspořádání partnerských vztahů. Cítila jste, že tu taková kniha chybí?
Napsala jsem předtím knihu o právech dětí a proč je tak důležité je respektovat. Pak přišla pandemie a mně došlo, jak je podstatné se uvnitř této znevýhodněné skupiny – znevýhodněné na základě věku – zabývat právě výchovou dívek, které jsou mimořádně zranitelné a zejména na internetu ohrožené například sexuálním násilím. Navíc stále velmi často později přebírají různé pečovatelské role. Přála jsem si obrátit v rámci feministického diskurzu pozornost právě na ně. O výchově chlapců už vznikla řada knih, ale jen velmi málo jich existuje o feministické výchově dívek, kde by se zdůrazňovalo, že my matky musíme své dcery opravdu výrazně podporovat, aby si uvědomily vlastní hodnotu.
Právě tohle je jedna z oblastí, kde se nesmíme nechat ukolébat mylným dojmem, že jsme toho jakožto ženy už hodně dosáhly. Vezměme si například instagramové filtry, které dívkám zúží pas nebo zvětší prsa. Tohle dospívající mládež obrovsky ovlivňuje. A přitom je to tak antifeministické! Proto tomu musíme věnovat pozornost a jasně se vůči tomu vymezit. Musíme sledovat, jak se vyvíjí móda a jaké hodnoty se předávají ve filmech, seriálech a knihách pro dospívající. Není možné ukazovat dívkám, že pro lásku se musejí obětovat a popírat své potřeby. Naopak, musíme je podporovat v tom, aby si své potřeby uvědomovaly a naplňovaly je.
Přísnost nemusí být
Jak na Manuál pro moderní mámy reagují čtenářky a čtenáři? Celou jednu kapitolu jste věnovala otcům…
Mám mnoho ohlasů, zejména od matek. Před časem mě na ulici zastavila jedna žena, že prý četla všechny mé knihy, moc jí pomohly a hodně by si přála, aby si Manuál pro moderní mámy bývala přečetla její matka a více ji podpořila. Takových osobních reakcí si velmi vážím. Na druhou stranu dostávám i mnoho negativních ohlasů. Když knížka v Německu vyšla, napsala jsem pro jeden celoněmecký deník článek věnovaný právě „novým“ otcům, kde jsem se je snažila podpořit, aby vyjadřovali všechny své emoce, že je to tak v pořádku. A na to se snesla celá vlna kritiky. Obecně muži byli vůči takovým názorům kritičtější než ženy. I přesto, že jsem se to snažila svými texty změnit a vysvětlovat, že muži nemusejí být vždy přísní, ale naopak mohou být láskyplní, odcházet na otcovskou dovolenou a podobně, dostávala jsem na tyto pozitivní výzvy negativní zpětnou vazbu.
Důležitým tématem vaší knihy je také vztah matky a dcery. Snad není tahle otázka moc osobní, ale jak to bylo ve vašem případě?
Musím říct, že jsem rozhodně nevyrůstala ve feministické domácnosti. Otec mi ale vždycky říkával, že nemám být závislá na mužích, mám se umět postarat sama o sebe a jít si svou cestou, což mě hodně posílilo. Když jsem si před patnácti lety brala svého muže, podepsali jsme poměrně obsáhlou a podrobnou předmanželskou smlouvu, kde se například jasně píše, kolik a jak dlouho mi bude posílat výživného na děti, kdybychom se rozvedli. Mnohé kamarádky mi tehdy vyčítaly, jak je to neromantické. Tenhle názor přežívá dodnes.
Já si ale si myslím, že takové smlouvy jsou důležité – to jsem si možná přinesla právě z domova. Obecně ale moji rodiče žili v klasických mužských a ženských rolích. Táta živil rodinu, máma nepracovala a starala se o domácnost. Byla jsem socializovaná v bývalém západním Německu, můj manžel naopak ve východním a bylo zajímavé pozorovat, že tam tyto genderové stereotypy neplatily a pracující žena se brala jako samozřejmost.
Dáváte velký prostor odhalování různých traumat, která vztahy matek a dcer zatěžují, a jejich napravování. Co je nejdůležitější, když se v dospělosti rozhodneme matce odpustit, že nás třeba během výchovy silně zranila?
S tímhle obrovským tématem se už léta setkávám i ve své poradenské praxi: dnešní matky mají velmi špatný vztah se svými matkami. Snažíme se pak jít po stopách až ke kořenům problému a prolomit bludný kruh, aby se tyto zkušenosti a vzorce chování nepřenášely dál. Podle mě je důležité snažit se chování našich matek zasadit do kontextu doby, ve které žily, a uvědomit si, jak vypadal tehdejší patriarchát. Přijde mi podivné, když slýchám, jak to naše matky všechno zvládaly a dnešní ženy jsou přecitlivělé. Ale tak to přece vůbec nebylo. Na ženy tehdy dopadal obrovský tlak a stres, jak zvládnout výchovu dětí a péči o domácnost.
Susanne Mierau
Německá pedagožka, terapeutka a autorka. Vystudovala učitelský obor vzdělávání v raném dětství, kterému se později také věnovala badatelsky. Dlouhá léta působí v oblasti rodinného poradenství. Přes deset let publikuje na svém blogu geborgen-wachsen.de texty o bondingu, vývoji dětí a respektujícím rodičovství. Těmto tématům věnovala také řadu čtenářsky velmi úspěšných knih.
V padesátých a šedesátých letech existoval například v Německu jistý druh bylinného alkoholu jménem Frauengold (Ženské zlato), který se v televizních reklamách propagoval jako lék na uklidnění vystresovaných žen. Z toho si můžeme udělat obrázek, jak se tehdy asi cítily a že se jim vůbec nežilo lehce. V německém právním řádu nebylo například dlouhou dobu trestné ani násilí v manželství. Proto si myslím, že není nutné odpouštět, ale spíš se snažit porozumět tomu, čím si musely naše matky projít, a najít v sobě pro ně pochopení. A také si to nebrat tak osobně.
Ve výchově jde obecně o to, že děti na sebe berou pocit viny. Když jsou rodiče ve stresu, děti mají tendenci si domýšlet, že je to kvůli nim, protože nejsou hodné. Ale tak to není. Matky, které se dnes cítí špatně, nebyly špatnými dětmi, nebyly špatnými lidmi. To jen jejich rodiče procházeli složitým obdobím.
Jak na emoce
V Manuálu pro moderní mámy řešíte také potlačování emocí. Co ve své praxi radíte lidem, kteří s tím zápolí? Jak se nejlépe učit poznávat své emoce a vyrovnávat se s nimi?
Základem je dovolit si všechny emoce, například zlost. Můžeme se cítit naštvaní na svého partnera nebo dítě, ale klíčové je, jak s tím naložíme. Zlost sama o sobě není vůbec špatná, naopak. Ukazuje nám, že někdo překročil naše hranice. To je nesmírně důležité, protože ty nás chrání. Musíme si uvědomit, že neexistují „špatné“ pocity. Zlost je dobrá, protože nás chrání před neustálým fyzickým nebo psychickým přetížením. Pokud ženy potírají svoji zlost a snaží se neustále své vnitřní hranice posunovat a ukazovat, že všechno snesou, zvládnou, že se o všechny kolem postarají a s jejich tělem může kdokoliv jakkoliv nakládat, není to vůbec dobré.
Musíme se naučit říkat ne a stát si za tím, protože se tím chráníme. Zlost jako negativní emoce je jen společenský konstrukt. My bychom se měli učit poznávat, co ji způsobuje, ať už v partnerských, nebo rodičovských situacích. Často je za tím stres a přetížení. Pak se můžeme posunout k tomu, co se má změnit, abychom se nakonec cítili jinak a lépe.
Jak se coby žena cítíte v německém veřejném prostoru?
Hodně se to odvíjí od toho, že – jak už jsem zmínila – patřím k privilegované vrstvě německé společnosti, třeba už jen tím, že mám bílou pleť nebo že odpovídám standardům krásy. Přesto si kladu otázku, jak se bude dál vyvíjet politická situace. Pandemie koronaviru dolehla velmi silně právě na ženy a odkryla nejrůznější strukturální problémy: nejistotu ohledně důchodů u profesí na volné noze, nerovnost v odměňování mužů a žen, skrývané pocity vyhoření a obecně psychickou zátěž. To všechno mě v mé profesi coby autorku a terapeutku postihlo jen minimálně, ale jak v okruhu známých a přátel, tak u matek klientek, s nimiž ve své praxi pracuji, pozoruji opravdu velké obavy a starost o to, jak se ženy v Německu mají a co je v budoucnu čeká.
Nacházejí tyto hlasy žen a jejich obavy v německé politice dostatečně silné zastoupení? Vnímáte, že se to proměnilo s odchodem Angely Merkel z postu kancléřky?
Obecně tu podporu cítím. Máme kupříkladu silnou ministryni zahraničí Annalenu Baerbock, která se nebojí ozvat. Problém vidím v tom, že konzervativní protistrana nabrala na síle a začíná zasahovat právě do oblasti sociální politiky. To má velký negativní dopad třeba na chudobu žen ve stáří, pay gap, rovnoprávnost žen a mužů nebo obecně diskusi o genderových otázkách. A právě v takových chvílích je podle mě důležité neusnout na vavřínech a nepodlehnout dojmu, že my ženy už jsme si všechno podstatné vydobyly.
Ano, naše společenské postavení se zlepšilo, ale nenechme se tím zmást. Prošli jsme pandemií, ale před námi jsou další krize. A proto nesmíme polevit, nesmíme se nechat umlčet, a naopak dále za svá práva bojovat. Stále jsme svědky toho, že například samoživitelky jsou systémově znevýhodňované.
Manuál pro moderní mámy. Jak vychovat dcery, které změní svět je první kniha z edice Heroine.
