Chlapečka uvidíte, až mu bude osmnáct. Jak komunistický režim vydíral rodiče malých dětí
V loňském roce úřady odebraly z rodin v Česku 2903 dětí. V době komunistické totality to ale bylo mnohem více. „Sociálka“ a „děcáky“ sloužily ještě jednomu účelu: jako páka na zastrašování neposlušných rodičů.
Česká republika je jednou z posledních zemí v Evropské unii, kde dosud existují kojenecké ústavy a dětské domovy nejsou transformovány na menší a přátelštější zařízení. Tenhle smutný fakt má své historické pozadí: zatímco před rokem 1948 u nás bylo v ústavech místo jen pro 1400 dětí a většina opuštěných dětí vyrůstala v pěstounských rodinách, komunistický stát pěstounům nedůvěřoval. Chtěl řídit životy svých občanů nejlépe už od kolébky, pod heslem „nejlepší zájem dítěte je totožný s nejlepším zájmem společnosti“. Za dva roky se počet chovanců dětských domovů zvýšil šestinásobně: v roce 1950 bylo v dětských domovech 8227 dětí!
Smutný život na zámku
Často šlo o děti politických vězňů. Jedním z nich byl také Josef Sorban, jehož otec byl odsouzený za převádění lidí na Západ, a ve vězení skončila i maminka. Josef byl umístěn v dětském domově pro předškolní děti v Chotěboři a později v domově pro děti školou povinné v Holicích. „Jako nejmladší jsme byli šikanováni těmi staršími. Moc se o nás nestarali, co se týká oblečení, dostávali jsme jen starší, opotřebované. O přestávkách ve škole mívaly děti svačinu, ale nás šest, co jsme byli z dětského domova, jsme neměli nic,“ uvedl ve svých vzpomínkách pro archiv Paměť národa. Nikdo z rodiny netušil, kde se chlapec nachází. Matka si tuto informaci ve vězení vynutila až s pomocí hladovky. Babičce, která vstoupila do KSČ, se po roce a půl konečně podařilo získat Josefa do péče.
To Marie Ronešová strávila po dětských domovech sedm let, aniž se kdy rodina dozvěděla, proč ji vlastně odebrali. Snad na udání uličního výboru, nepřátelsky naladěného vůči otci, bývalému živnostníkovi. „Máma na mě čekala před školou a už se mě nedočkala, vůbec nic rodičům neřekli,“ vzpomíná na onen den v roce 1954, kdy ji jako prvňáčka odvezli do dětského domova v Krnsku u Mladé Boleslavi. Soud rozhodl, že rodiče se o ni nejsou schopni postarat, přičemž rodiče se proti rozhodnutí celých sedm let odvolávali a jezdili za ní do dětských domovů po celých Čechách.
„Modlila jsem se, aby mě Bůh vysvobodil z děcáku, ale nic se nedělo, tak jsem postupně poznávala, že musím spoléhat jenom sama na sebe,“ popisuje Marie Ronešová, jak „děcák“ zanechal na její psychice nesmazatelné stopy. Její návrat domů se rodičům podařilo prosadit až když Marie skončila se zápalem plic v nemocnici a vyšlo najevo, že prodělala také neléčenou spálu.
Odebírání dětí byl standardní a v podstatě jediný způsob, jak stát „řešil“ problémy v rodinách. A mělo to své výsledky. V roce 1960 už žilo v ústavní péči 20 tisíc dětí, z toho 5 tisíc dětí do tří let. Velkokapacitní dětské domovy vznikaly v zabavených zámcích a chátrajících klášterech.
Malej brečel a volal mě
Totalitní režim nemusel odebrání dětí rodičům a jejich umístění v dětském domově nijak zvlášť zdůvodňovat. Pod hlavičku „porušení rodičovských povinností“ se dalo schovat téměř cokoli, co se mu nelíbilo. A tak se strach o děti stal mocnou pákou na všechny rodiče, kteří se komunistům znelíbili, od padesátých až do osmdesátých let minulého století. Státní bezpečnost ho používala při výsleších stejně jako při nátlaku na podpis tajné spolupráce.
Jedním z těch, kteří mu dokázali odolat, byla Miluška Havlůjová. V roce 1953 ji zatkli za to, že se pokusila poslat na Západ sepsané vzpomínky svého otce na roční pobyt v jáchymovském uranovém lágru. Sebrali ji i s jejím čtrnáctiměsíčním synem. „Před budouvou Textilní tvorby stál tatraplán. Z něj vyšel člověk, vzal mě za ramena, ukázal mi odznak a řekl: ‚Pojďte s námi.‘ Pak mě s Tomášem v náručí elegantně šoupnul na zadní sedadlo tatraplánu,“ popsala okolnosti svého zatčení pro Paměť národa.
Odvezli ji na výslech do Bartolomějské. Zpočátku mohla malého Tomáše držet na klíně. Ale když na ni vyšetřovatelé křičeli, chlapec se rozplakal a jeden z policistů řekl: „Dejte toho spratka pryč.“ Odnesli ho do vedlejší místnosti, kde ho Miluška během čtyřhodinového výslechu chvílemi slyšela plakat: „Malej brečel a volal. Nic jsem nemohla dělat. Pak bylo ticho. Malej usnul. Pak se probudil a zase volal. Hrůza…“ Tentokrát ji ještě propustili. Při druhém výslechu se ji snažili přimět k podpisu spolupráce se Státní bezpečností. Nařídili ji obléci si vězeňské hadry a měla se podívat z okna na dvůr, kde policistka jezdila s kočárkem. Přesto spolupráci odmítla. Z vězení se dostala v roce 1955, když prezident Zápotocký udělil milost matkám s malými dětmi. Ale doma ji čekal ještě jeden bolestný moment. Malý Tomáš ji po dvou letech totiž nepoznal…
Kdyby mi sáhli na děcka, tak všechno podepíšu a klidně zradím všechny.
V době normalizace se režim ke svým nepřátelům již nechoval s brutalitou padesátých let. Ale strach o děti stále zůstával nástrojem k vydírání neposlušných občanů.
„Tak chlapečka uvidíte, až mu bude osmnáct. A to jen, když budete mít velký štěstí,“ řekli estébáci na jaře 1988 Janě Soukupové, když ji zatkli před školkou, kam právě odvedla malého syna. Provinila se jen tím, že pro samizdatový časopis Host udělala rozhovor s disidentem Petrem Cibulkou. Státní bezpečnost mimo jiné posílala dopisy na sociální odbor, kde Janu očerňovala, že se o děti nestará. „Kdyby mi vzali děti, tak jim podepíšu všechno,“ konstatuje Jana Soukupová. „Kdyby mi sáhli na děcka, tak všechno podepíšu a klidně zradím všechny. Ty svoje děti jsem vždycky šíleně milovala. Naštěstí se to nikdy nestalo.“
Podobná dilemata řešila také chartistka Eva Joachimová, která ve druhé polovině osmdesátých let byla matkou už čtyř dětí. „Každého půl roku si mě volali na radnici, na sociální odbor. Každého půl roku se mě ptali, kolik mám dětí, jak se jmenují, kdy se narodily, jako by se to za ten půlrok změnilo. Trvalo to několik hodin,“ popisuje Eva Joachimová.
„Na jaře 1989 to už bylo docela drsné. Tehdy mi sdělili, že mi děti odeberou. Muselo jim být jasné, že přes ty děti jsem zranitelná. Tehdy jsem opravdu nevěděla, co dál.“ Naštěstí než „sociálka“ přikročila k akci, přišel listopad 1989 a poměry se změnily.
Eva Joachimová při pohledu do minulosti konstatuje, že ani podruhé by nejednala jinak. „Neuměla jsem si představit, že jednou řeknu své dceři: ‚Víš, Anko, já jsem mohla podepsat Chartu, ale já jsem to neudělala, protože jsem se o tebe bála.‘ To tomu dítěti nemůžu udělat. Jsem sice zodpovědná za její život, ale právě proto! Jde přece o princip, o cestu, o směřování, jde o život.“
Naše holky to odnesly jenom tím, že nemohly na školy. A s tím jsem nemohl nic dělat.
Většina dětí disidentů v době normalizace byla postižena hlavně tím, že nemohly oficiálně studovat. „Naše holky to odnesly jenom tím, že nemohly na školy. A s tím jsem nemohl nic dělat. Já bych musel dělat strašné skopičiny, abych je na školách udržel. Takže bohužel. To je jediné, z čeho mám těžko na duši,“ uvedl pro Paměť národa filozof Ladislav Hejdánek a dodal: „Pro děti bylo rozhodující, jak se chová má žena. A má žena se chovala, že se nic neděje. Takže dcery se chovaly taky tak. Ony si dělaly z těch policajtů srandu.“
Běháte? Běžte pro Paměť národa
Obzvlášť teď nás vytrvalost hrdinů 20. století může inspirovat. Připomeňte si ji na Běhu pro Paměť národa v patnácti českých a moravských městech. Během podpoříte natáčení vzpomínek dalších pamětníků. Více informací na behpropametnaroda.cz. A nezapomeňte na rozestupy...
Pocit, že rodiče mohou být skrze své děti vydíráni, zasahoval v sedmdesátých a osmdesátých letech naprostou většinu lidí v Československu. Klíčové bylo ono „mohou“ – mašinérie se totiž chovala natolik nevyzpytatelně a nepředvídatelně, že nikdo nevěděl, zda za něco bude postižen, nebo ne.
Každopádně, stopy tehdejší představy, že stát může nakládat se svými nejmenšími občany, jak se mu zlíbí, zůstaly v genetické paměti našich institucí až dosud. I proto jsme poslední zemí v Evropské unii, kde ještě existují kojenecké ústavy pro děti do tří let, i proto nemají přechodní pěstouni, kteří by tyto ústavy mohli nahradit, dostatečnou podporu. V těchto institucích samozřejmě často pracují lidé, kteří se snaží jednat skutečně v zájmu dětí – ale mnohdy to musejí dělat navzdory systému.
