Skutečného lídra ze mě udělaly až moje děti, říká manažer, který pracoval pro Billa Gatese
Žil americký sen, ale život ho srazil na kolena. „Díky dětem jsem zjistil, že o time managementu, stresu a skutečném řízení věcí a lidí jsem věděl kulový. Že přijít o peníze není nic ve srovnání s tím, když zmeškám divadlo s dcerou,“ píše pro Heroine.cz Michal Vydržel, manažer a otec tří dětí, který své rodičovské zážitky sdílí jako Šéf se závazky.
Michal Vydržel, manažer a otec, který se na péči o své tři děti aktivně podílí, v reakci na článek o mentální zátěži sepsal svůj příběh, aby ukázal, že péče o děti klade vysoké nároky i na muže. I on jako otec musí řešit skloubení práce a péče. Pro Heroine.cz se zamýšlí nad tím, jak velkou výzvou je rodinný management i pro zkušeného vrcholového manažera. A naopak – i člověk, který řídil velké projekty a týmy, dostává od svých dětí cenné lekce. Nejen z leadershipu a time managementu.
Je rok 1999. Courám se ulicemi New Yorku. Bez školy, bez práce, v kapse sotva 500 dolarů. V hlavě mám spoustu snů a postupně je měním v realitu. Jdu si za svým a daří se mi. Cítím se jako mistr světa. Mám krásnou ženu, milovanou dceru (2010) a syna (2011) a snovou kariéru. Žiju svůj americký sen.
Potýkám se s úplně novými věcmi. Střídavá péče. Starost o domácnost. Vedení firmy. I pro člověka, který si myslel, že nic není nemožné, se to ukazuje jako velká výzva.
Je rok 2012. Osud mě sledem událostí sráží dolů. Táta umírá. Od jeho smrti je všechno v háji. Manželství v háji. Start-upy v háji. Vracím se do Čech. Dál pracuji pro Microsoft ve vedení týmu zodpovědného za střední a východní Evropu.
Střídavá péče a vedení firmy
V roce 2015 přichází rozvod. S maminkou dětí hledáme mechanismus pro střídavou péči. Nejtěžší není domluva. Nejtěžší je sebereflexe. Potýkám se s úplně novými věcmi. Střídavá péče. Starost o domácnost. Vedení firmy. I pro člověka, který si myslel, že nic není nemožné, se to ukazuje jako velká výzva. V roce 2018 k mým dvěma dětem přibude nejmladší synek s novou partnerkou. A později další krach partnerství.
Na koho víc dopadá mentální zátěž?
Mentální zátěž označuje nerovnost v rozložení činností v domácnosti, které zpravidla organizuje žena. Zatímco muži ve velké míře vládnou světu a řídí firmy, ženy jsou ve velkém ředitelky domácností. Jsou to velmi schopné manažerky. Má to jeden háček. Jejich management domácnosti je neviditelný a neplacený. Eve Rodsky se ve své knize Fair play zamýšlí, čím to je.
Nejde o to, kdo vynese koš, ale kdo na to myslí. Mentální zátěž je neviditelná domácí práce
Zjišťuju spoustu věcí. Třeba, že o time-managementu, stresu a skutečném řízení věcí a lidí vím kulový. Že přijít o peníze není nic. Nic ve srovnání s tím, když zmeškám divadlo s dcerou. Nebo když kvůli práci nestíhám vyprat její oblíbený svetr. Pro ni je to důležité. Cítí se v něm dobře a závisí na tom pohoda jejího dalšího dne.
Rozchody jsou plné emocí. A já si uvědomuju, jak důležité je spolknout vlastní ego a snažit se o dohodu. Dohodu, díky které děti pochopí, že vztah rodičů k nim se nemění. I když se mění hodně věcí okolo a hlavně vztah mezi jejich rodiči. Už nejste jenom vy, vy dospělí. Záleží na vašich rozhodnutích, na vašich vítězstvích i fuckupech. Vaše další kroky ovlivňují životy těch malých lidí kolem vás, vašich dětí, vaší rodiny. Vzhlíží k Vám a vy je nesmíte zklamat.
V tu chvíli jsem se konečně a doopravdy postavil na vlastní nohy. Z kluka s americkým snem jsem se konečně stal mužem. A tátou. Šéfem se závazky. Můj pracovní den má spoustu do té doby nepoznaných činností. Uvědomil jsem si, že práci a rodinu od sebe neoddělím. Končím poradu s kolegy a přemýšlím nad programem pro odpoledne s dětmi. Řeším rozdělení úkolů v domácnosti i v pracovním týmu. Dřív to tak nebylo.
Přijdu domů z práce. Myčka je plná. Koupelna vypadá jako po nájezdu barbarů z mokřin. Zcela jasně vymezuji dětem pole hry. Příkazy. Zákazy. A prohrávám. Manažerské poučky, deadliny a KPI jsou mi k ničemu. Dětem dám jen těžko výpověď za neplnění povinností. Po celém dni v práci neumím být kreativní. Moje organizace v domácím prostředí dost pokulhává. Musím na to jít jinak. Musím změnit hodně věcí. Musím změnit sám sebe.
Manažerské poučky na děti nefungují
Dnes je to jinak. Přijdu domů a v předsíni zakopnu o rozbalený paddleboard. Nevidím jen ten binec. Vidím děti, které touží po nových dovednostech a zážitcích. Paddleboard testují před dovolenou. Sami si proaktivně zjišťují informace. Učí se nové věci. To je dobré – pro ně, pro jejich budoucnost.
Ukazujeme světu, že s respektem a díky spolupráci zvládneme všechno. Někdy je to těžké – pro mě, pro děti i pro obě maminky mých tří dětí. Někdy máte den blbec.
Každý musí nejdřív vyrůst. Stromu neporučíte, aby rostl rychleji. Strom potřebuje péči. Potřebuje zalévat, potebuje oporu, aby rostl rovně. Potřebuje prostor, aby nabral sílu. Když ho budete příliš ohýbat, hrozí, že se zlomí. S dětmi i dospěláky je to podobné. Spousta manažerů jen nařizuje, ohýbá a láme. Vždycky mi to bylo proti srsti. S dětmi jsem definitivně pochopil, že je jiná a lepší cesta. Cesta podpory, péče a trpělivosti.
Po domluvě s dětmi otevírám světu naše soukromí. Mia, Liam a Oliver se mnou nadšeně spolupracují jako tým. Máme společný projekt. Ukazujeme světu, že s respektem a díky spolupráci zvládneme všechno. Někdy je to těžké – pro mě, pro ně i pro obě maminky mých tří dětí. Někdy máte den blbec, hodně práce, úkolů, povinností. Učíme se dělat si to lehčí. Pomáháme si navzájem. Jako tým. Chci lidem kolem sebe ukázat, že jde skloubit náročnou práci, a přitom být dobrým rodičem.
Nepřestávám se učit
Klíčem je učení se a vlastní růst. Pokud chci, aby se dařilo lidem kolem mě, musím na to mít schopnosti. Musím se naučit být dobrým zahradníkem. Musím neustále rozvíjet svůj potenciál. Když chci změnit svět kolem sebe, musím měnit sebe. Nepřestávám se učit. Musím pracovat na svém lepším já. Obklopuji se lidmi, kteří jsou ve spoustě věcech lepší než já. Čerpám od nich nové znalosti, zkušenosti. A velkými učiteli jsou moje vlastní děti. Učí mě naslouchat.
Opravdový muž
Co vlastně definuje pravého muže? Už sama taková otázka vede mnohé k přesvědčení, že toto „mužství“ se ocitá v krizi. Mluví-li se dnes tedy o „krizi mužství“, vstupujeme tím do historické epochy, která upírá svůj pohled na mužský gender. A reakce nás mužů, na které je pohlíženo, se různí.
Petr Bittner o krizi mužství: Muži hledají, jak všechno změnit tak, aby se nezměnilo nic
Vidím na nich, že každá chyba je obrovskou zkušeností. Příležitostí, aby se posunuly, aby to příště udělaly lépe, aby vyrostly. Teď novým situacím čelíme společně. A když v nich třeba chybuji, vím, že tím se učím – já i ony, moje děti, moje rodina, moje okolí. Začal jsem u sebe. A tímto příkladem učím i ty okolo sebe. Ukazuju jim, že je normální bát se. Stejně jako je důležité svému strachu čelit.
Nebylo to tak vždy. Chyby jsem považoval za svoje osobní selhání. Chyba pro mě znamenala, že jsem udělal něco špatně. Myslela jsem si, že po chybě následuje trest. S dětmi jsem definitivně pochopil, jak moc jsem se mýlil. Nikdo nepříchází na svět dokonalý. A jenom díky chybám se dokážete posunout a vytvoříte lepší verzi vlastního já.
Děti ze mě dělají lepšího člověka. To díky nim teď více rozumím rozdílným a často protichůdným potřebám každého člena v týmu. Doma i v práci. Díky nim teď komunikuji jasněji a srozumitelněji. Soustředím se na to, aby byla všem byly jasné hranice a pravidla hry. A důsledně se snažím jít příkladem. Třeba i v tom, že každou vlastní chybu přiznám a omluvím se. To jsem v minulosti nedělal. Tehdy jsem byl jenom šéf a měl jsem závazky. Teď jsem šéf se závazky.
