Chcete mít psychicky odolné děti? Smiřte se s rizikem a zapomeňte na výkonnost
Hra není jen pokojná zábava v pokojíčku s hračkami. Moderní rodiče se děsí vypustit děti ven, ať si hrají samy, rizik je přece tolik. Svobodná hra však dítě rozvíjí způsobem, který podle psychologů není nahraditelný žádnou jinou činností. Psycholožka Pavla Koucká píše o tom, proč ji dětem co nejčastěji dopřát a čím užitečným je pak vybavíme do života.
Děti zabrané do hry neslyší, že je voláme k večeři. Nevnímají čas a nevšimnou si, že se setmělo. Tak moc je hra baví. A jen tak mimochodem při ní rozvíjejí své motorické, rozumové, emoční i sociální schopnosti a sebepoznání. Chcete mít odolné dítě, které bude umět čelit světu? Nechte ho hrát si.
Jít po chodníku? Nuda. Ještě tak poskakovat pouze po bílých kostkách, a pak zas jen po černých. O poznání zábavnější je balancovat po obrubníku. A co takhle svézt se po zábradlí? Z dospělého hlediska mají děti divné nápady. Chůze je baví, jen když si ji ztíží. Když je malých chodců víc, všelijak se pošťuchují, honí, navzájem se nosí. A samozřejmě padají. Podobnější než s dospělými jsou si v těch chvílích s jinými mláďaty. S koťaty, která ač ještě neovládají své tělo dost jistě, šplhají na stromy a balancují na plotě, se štěňaty hravě zápasícími o starou tenisku.
Hra jako trénink na průšvihy
Hraní si je energeticky náročné, vystavuje mláďata nebezpečí úrazu, upozorňuje predátory, a přitom nepřináší žádný bezprostřední užitek. Jak je možné, že se vyvinulo a nevymizelo? Etologové a evoluční biologové vymysleli řadu teorií tohoto na první pohled nesmyslného chování: například hra jako výdej přebytečné energie, hra jako sebepoznávání či trénink motorických a sociálních dovedností.
