Vulgárně jim nadávají a ponižují je. Máme jako společnost zasahovat do výchovy cizích dětí?
Za malé provinění, kterého jsme na veřejnosti svědky, dostane malé dítě od svého rodiče pohlavek. Za nechtěně umazané šatičky si vyslechne štědrou dávku ponížení a vulgarit. Měli bychom zasáhnout, abychom snížili dopady na duševní zdraví dětí? Co by naší společnosti pomohlo, aby svou vnitřní frustraci rodiče nevybíjeli skrze své potomky? A kdy je lepší naopak všemu mlčky přihlížet?
V Africe mají přísloví, že ke zplození dítěte jsou třeba dva lidé, k výchově celá vesnice. U domorodých kmenů je tomu tak, že jakýkoli dospělý ochrání a opečuje jakékoli dítě, které je v jeho přítomnosti a potřebuje to. V naší současné společnosti není péče o jiné než vlastní děti zdaleka tak obvyklá. Máme sice instituce, ale kočár s miminkem dnes už holčičkám ze sousedství nesvěříme, a dokonce ani pečující babičky nejsou tak běžné jako dřív. Sousedé či příbuzní se angažují méně. Ženy, které se v Česku nejčastěji starají o malé děti, si tak velmi často stěžují, že jsou na péči samy, že jim nikdo nepomůže. Na co si však rozhodně nestěžují, je nedostatek rad či dozorujících očí. Ne, že by to bylo z principu špatně. Někdy je fajn si všimnout a jednat.
Co když jsme svědky ponižování dítěte? Nehezkých poznámek? Ignorování? Kdy a jak máme reagovat? Občas s takovými otázkami přicházejí klienti, občas je nadhodí přátelé. Někdy si je kladu sama.
