Vysvědčení si zaslouží pozornost, nemusíme však chválit ani trestat, radí psycholožka
Už na konci ledna přinesou děti ze školy hodnocení své půlroční školní práce. Pro někoho jde o den radostný, jiný prožívá stres či zklamání. Jak se k vysvědčení dětí postavit, když výchovní poradci rodičům radí ani nechválit, ani nekritizovat? Své zkušenosti z praxe popisuje psycholožka.
Rodiče školáků někdy nevědí, jak reagovat na situace související s vysvědčením jejich dětí. Nechtějí opakovat to, co jim dělali jejich rodiče (přehnaný důraz, ponižování, sarkasmus, ignorace…), a teď jsou zase zahlceni spoustou dobrých, leč zúzkostňujících rad typu: dítěti nevyhrožujte a netrestejte ho, protože je to ponižující, a navíc ničíte jeho vztah k vám, ale ani ho nechvalte, protože byste zničili jeho vnitřní motivaci…
Takoví rodiče se ptají občas až se zoufalstvím v hlase:
– „Čím máme dítě bez trestů a odměn motivovat? Jemu samotnému je nějaký prospěch u zadele!“
– „Jak můžu svoje dítě ocenit, když ho nemám chválit?“
Většina rodičů rozumí tomu, že tresty a výhružky nejsou ideální motivací. Zatracování pochval a odměn je však obtížně pochopitelné.
– „Není to tak dávno, co se doporučovalo děti chválit, a to dokonce co nejčastěji, aby měly sebevědomí. A teď je chválení zase špatně!?“
– „Naši mě nechválili a já si pamatuju, jak moc jsem jako dítě po pochvale prahla. Proč svoje děti nemám chválit? Aby se trápily stejně jako já?“
Foto: Shutterstock
Neodměňovat a nechválit?
Dnešní odborníci na výchovu často rodičům radí, aby své děti neodměňovali a nechválili. Argumentují nejčastěji tím, že se děti stávají na pochvale (odměně) závislými a nedokážou se pak ocenit samy. V klasickém případu, kdy za námi přiběhne dítě s namalovaným obrázkem v ruce a otázkou, zda je hezký, prý nemáme jásat, že je hezký. Místo toho se máme uchýlit k popisu, co na obrázku vidíme, nebo přesměrovat otázku na dítě: „Jak jsi s ním sám/sama spokojený/á?“
Je pravda, že děti, které jsou chválené za všechno, si časem začnou klást otázky: „Proč mě máma chválí za takovou čmáranici? Za to, že jsem všechno snědl? Vždyť jsem měl hlad. Proč mě doma oceňují za úplný samozřejmosti? Nejspíš si myslej, že jsem neschopnej.“ Takto chválené dítě si paradoxně přestává věřit. Navíc je pak obtížné ho pochválit, protože pochvaly pro něj mají mizivou cenu. Některé děti se dokonce začínají za slova chvály svých rodičů stydět.
Domnívám se však, že zatracovat pochvaly jako takové je škoda. Jde spíše o to, abychom to s nimi nepřeháněli a hlavně děti nechválili za samozřejmosti. A jak je to s tím obrázkem, s nímž za vámi dítě přiběhlo? Nejspíš mu nejde o pochvalu, ale spíš o to, abychom jeho dílu věnovali pozornost. A určitě přitom můžeme projevit své spontánní emoce. Například: „Jé! Co to je?“ Nechme si povyprávět, co je na obrázku ztvárněno a jak dítě napadlo namalovat zrovna tohle. Můžeme se doptat na detaily. Nicméně pokud se nám obrázek líbí a dítě se táže, myslím, že se nemusíme bát své zalíbení vyslovit.
Vnější a vnitřní motivace
Dalším důvodem, jenž vede výchovné poradce k zavrhování pochval a odměn, je, že jde o vnější motivaci, která nefunguje tak dobře jako motivace vnitřní, a dokonce někdy vnitřní motivaci kazí. „Když mi rodiče slibují tablet za to, že pojedu na tábor, tak to tam asi bude hrozný. Jinak by mi za to nic nedali.“ Protentokrát už je nejspíš rozhodnuto. Co jsme slíbili, to jsme slíbili a je třeba to dodržet. Spíše zapřemýšlejme do budoucna, zda je odměna namístě a jestli není zbytečné, či dokonce kontraproduktivní ji slibovat.
Foto: Shutterstock
Dítěti, které vnitřně motivováno není, však může vnější odměna pomoct. A to nejen k lepším známkám, ale i k motivaci vnitřní. Často je to totiž tak, že dítě učivo nebaví, protože se někde ztratilo, unikla mu nějaká základní informace, a pak to pro něj postrádá logiku. Následně se začne bát písemek, celý předmět nesnáší a vyhýbá se mu. A vy mu teď slíbíte něco, po čem touží (dejme tomu lístek do kina pro něj i jeho kamarády), za to, že se v daném předmětu zlepší. A ono se na základě toho opravdu zlepší (třeba mu pomohli ti rovněž zvnějšku motivovaní kamarádi). Dítě přitom navíc pochopí základní principy, jež mu předtím unikly, třeba způsob řešení kvadratických rovnic, smysl vzorečků ve fyzice či gramatická pravidla. Předmětu se přestane bát, a někdy ho začne dokonce vnímat i jako zajímavý a užitečný. „Já jsem v určitý době nesnášela matiku, ale bylo to tím, že jsem chyběla, když nám pan učitel vysvětloval zlomky, a nechápala jsem to. Ale už to chápu a matiku mám ráda.“
Když se vysvědčení nepovede
Dosud jsme se zabývali situací, kdy je vysvědčení dobré, chvályhodné, či dokonce výborné. Co však v těch horších případech? To, co je dobré a co špatné vysvědčení, je samozřejmě velmi relativní. Někdo je zklamaný, že nebyly samé jedničky, pro jiného je úspěch, když má jen jednu čtyřku. Někdy to přitom my rodiče můžeme vidět jinak než samotné dítě. A někdy také prožíváme špatné vysvědčení hůř než náš potomek. Občas se setkávám s rodiči, které špatný prospěch jejich dítěte skutečně velmi trápí. Jaké jsou nejčastější důvody?
– Obavy o budoucnost: „Co z něho bude? S těmahle známkama ho nikam nevezmou.“
– Sebehodnocení: „Jeho čtyřka je moje čtyřka. Vždyť já jsem stoprocentně zodpovědná za jeho geny – půl je mých a půl od táty, kterýho jsem ovšem já vybrala. Stejně tak jsem vybrala školu a nakonec jsem to já, kdo se s ním doma učí… Asi jsem úplně neschopná.“
– Srovnávání a názory okolí: „Prostě nesnesu, že moje dítě nosí domů trojky, zatímco děti mojí sestry samé jedničky.“ „Jestli propadne, co si o nás budou lidi myslet?“
Své děti pokud možno nesrovnávejme, obvykle to nepřináší nic dobrého. Srovnávání sourozenců navzájem plodí sourozenecké záště a podobné, byť většinou méně intenzivní to je, když svou ratolest srovnáváme se spolužáky, dětmi přátel, či dokonce se sebou samými. K čemu je dítěti informace, že vy jste měli vždycky samé jedničky? Školy je těžké srovnávat, zejména desítky let zpětně. Víc než o svých schopnostech a píli bychom hovořili o své potřebě se na potomka vytahovat.
A podobně se netrapme tím, jak nás a naše děti hodnotí a srovnávají lidé v okolí. Vím, že se to snadno řekne a hůř provádí. Ale jde to, s klienty na tom často pracujeme. Snažíme se také o to, aby dokázali předávat dětem zodpovědnost za jejich školní práci a výsledky. A také o to, aby se tolik nebáli o budoucnost svých dětí. Však stejně nikdo neví, jak bude svět vypadat za pár desítek let a jaké vlastnosti, znalosti, schopnosti a dovednosti se budou skutečně hodit. Je dost možné, že to nebudou ty, jež nyní na školách známkují. Zároveň s klienty probíráme i to, co může rodič dělat, aby se jeho potomek ve škole zlepšil.
Jak dítěti pomoci k lepšímu prospěchu
– Vysvědčení je vhodnou příležitostí k bilancování. Cennější je, když přivedeme k zamyšlení samotné dítě. Co bylo nejtěžší a jak je samo spokojené s vysvědčením? Má touhu si v druhém pololetí některé známky vylepšit? Ví, co pro to udělat? Pamatujme, že na co si dítě přijde samo, to má větší váhu. Nicméně pokud tápe, můžeme je zkusit navést: učit se průběžně, využít doučování nebo přijít za námi s tím, čemu nerozumí…
– Lépe se děti učí, když je učivo baví. Zde pomáhá rozvíjet přirozenou zvídavost, zajímat se, co ve škole probírají, dávat informace do souvislostí a propojovat je s praktickým životem.
Těšíte se, až děti přinesou domů vysvědčení?
– Skvělé je, když dítě chápe, že známky nejsou samoúčelné a že ten, kdo se lépe učí, je svobodnější ve výběru povolání. Nahlédnout souvislost školy a profese může být docela zásadní.
– Neobávejme se projevit své emoce a názory. Projevme radost i starost, když je prožíváme. Korigujme ovšem míru a způsob vyjádření, méně někdy bývá více. Nemusíme se bát ani kritiky: když ji vyjádříme vlídně, sebevědomí dítěte nemusí utrpět. Ba dokonce naopak. Například sdělení „Vím, že máš na víc“ je ve své podstatě povzbuzující.
Škola je pro dítě důležitá a vysvědčení je završením jeho půlroční práce. Měli bychom mu věnovat nějakou pozornost, hodí se popovídat si o tom, jak dítě končící pololetí prožívalo. Můžeme to spojit s nějakým příjemným rituálem: zajít si společně do cukrárny, do zoo či někam jinam, kde je to pro dítě i pro nás příjemné. Pozorná, radostná či jinak milá tečka za končícím pololetím navíc zpříjemní start pololetí dalšího.
