„Hlavně moc nevyčuhuj.“ Jak své děti (ne)vychovat k úspěchu
„Nespočítám, kolikrát jsem v dětství slyšel větu: ‚Hlavně se chovej slušně, poslouchej na slovo a moc nevyčuhuj.‘ Nechci, aby moje děti slýchaly podobné věty. Doba, ve které jsem vyrůstal, mě a mé rodiče rozdělila. Já svým dětem chci být blíž,“ píše pro Heroine Michal Vydržel neboli Šéf se závazky. Jak se jeho výchova liší od té, kterou vyznával jeho otec a kterou tehdejší systém podporoval?
Jsem v parku a vedle mě na lavičce sedí „kolega“ otec. Jsme tu se svými dětmi a hlavním tématem našeho hovoru je výchova. Celou dobu, co tu sedíme, si spolu povídáme o dětech. Tohle je příklad situace, v jaké se můj otec nikdy v životě neocitl. A já si uvědomuji, jak moc se otcovství proměnilo. Nejde jen o míru zapojení do péče o děti, změnily se i základní principy, na kterých výchova stojí.
Problémový spratek
Vracím se do minulosti. V Československu vládne totalitní režim. Školu vede „kovaná“ ředitelka. A moje ambice vydávat časopis s názvem „Vítejte v blázinci“ se nepotkává s pochopením. Pro tehdejší systém jsem akorát problémový a nezvladatelný spratek.
Střet s jinou kulturou je fatální. Mě učili, že platí ‚kdo nic nedělá, nic nezkazí‘. A já se najednou ocitám ve světě, kde lidé opravdu věří tomu, že mohou dokázat cokoliv.
Rodiče jsou ze mě zoufalí. Máma mě bere do „polepšovny“ mezi malé vrahy a násilníky. Abych se podíval, co mě čeká, když budu neustále dělat problémy. Bylo mi skoro sedmnáct, a stejně to byl hodně silný zážitek.
Držet hubu a krok, hlavně zapadnout, splynout s davem – to není nic pro mě. Já chci od života víc. Měl jsem to tak už jako malej a mám to tak i dnes. Chci v životě něco dokázat. Nechci a nebudu ohýbat hřbet před samozvanými autoritami. A dnes vím, že to nechci a nebudu učit ani své vlastní děti.
Tehdy jsem se ani na druhý pokus nedostal na vysokou školu. Věděl jsem, že pokud zůstanu v Česku, skončím, jak mi říkali, že skončit mám. Zapadnu. Budu průměrnej. Nezajímavej. Neúspěšnej.
Táta manažer
Žil americký sen, ale život ho srazil na kolena. „Díky dětem jsem zjistil, že o time managementu, stresu a skutečném řízení věcí a lidí jsem věděl kulový. Že přijít o peníze není nic ve srovnání s tím, když zmeškám divadlo s dcerou,“ píše pro Heroine.cz Michal Vydržel, manažer a otec tří dětí, který své rodičovské zážitky sdílí jako Šéf se závazky.
Skutečného lídra ze mě udělaly až moje děti, říká manažer, který pracoval pro Billa Gatese
A tak sbalím kufry a vyrážím za velkou louži. Ameriku buď miluješ, nebo nesnášíš. Ten střet s jinou kulturou a nastavením je fatální. Mě učili, že platí „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. A já se najednou ocitám ve světě, kde lidé opravdu věří tomu, že mohou dokázat cokoliv. Na malou chvíli mě zasáhla rozhodovací paralýza. Nikdo mě totiž dosud nevedl k tomu, abych hledal příležitosti, abych je pro sebe vytvářel, abych je využíval ve svůj prospěch. Adaptoval jsem se rychle.
Přesně tohle jsem celý život hledal. Získal jsem prestižní stipendia na školách v USA. Pracoval jsem na Wall Street. Dostal jsem se do nejvyššího vedení Microsoftu. Nebylo to zadarmo. Tvrdě jsem dřel. S disciplínou a houževnatostí jsem zdolával jednu překážku za druhou.
Všechno se mi to za ty roky v hlavě poskládalo. Poslední kousky do sebe zapadly až díky životu s mými vlastními dětmi. Své děti vychovávám jako Američany. Jsem táta. A často myslím na toho svého. V roli tátů jsme každý jiný. Kdyby tak táta už tehdy poznal, jak se žije v USA, možná bychom pro sebe měli víc pochopení. Nemám mu to za zlé. On sám byl vychovaný na výchovných principech, které nejen já považuji za nezdravé.
My Češi v sobě tohle budeme mít asi ještě dlouho. Nechci, aby moje děti někdy slyšely větu, kterou si pamatuju z dětství: „Tohle není prostor pro diskuzi a tvůj názor nikoho nezajímá.“ I po těch letech z ní cítím tu pachuť nerespektu, ponížení a demonstraci moci z pozice síly. Takové komunikaci a takovému smýšlení své děti učit nebudu.
Moje děti mají srovnání dvou přístupů. Jejich maminka je spíš opatrná, rezervovaná. Já jsem pravý opak. Maminka velí „drž se při zemi“ a „nevybočuj“. Já říkám „život je krátký, radši něco udělej, a pak se třeba omlouvej“. Oba se ale shodneme na tom, že základem je zodpovědnost.
Hodnota peněz, hodnota učení
Učím to děti třeba na přístupu k penězům. Aby se naučily vnímat hodnotu věcí. Aby pochopily, že za vším stojí práce a učení se. Mia už ve věku Olivera měla telefon. Liam zatím telefon nemá, protože věci ztrácí a zapomíná. V tomto jsme nekompromisní. Dostávají kapesné. Ti starší už mají platební kartu a přístup k účtu s naspořenými penězi. Když si chtějí něco koupit, řeknu jim o třech dalších věcech, které by si mohli koupit. Nutím je dělat volby a vyhodnocovat následky svých rozhodnutí. Mě moji rodiče takhle nikdy přemýšlet neučili.
Podobné to je i s prací kolem domu a v domácnosti. Věřím, že děti se o sebe musejí umět postarat. Vylepšujeme dům a zahradu a děláme to společně. Nechci, aby z nich vyrostli nešikové, kteří si ani nezatlučou hřebík.
Chci, aby děti říkaly, co si myslí. Já jako rodič musím být připraven čelit tomu, že někdy uslyším věci, které se mi nemusejí líbit. Na druhou stranu oni musejí chápat rozdíl mezi konstruktivní zpětnou vazbou a obyčejnou zpupností.
Důležitým rituálem je pro nás práce se zpětnou vazbou. Co se povedlo, zaslouží pochvalu. U nezdarů analyzujeme příčiny. Učím děti hledat řešení. Pokud si nevědí rady, vědí, že ve mně mají oporu. Nejdřív si to ale vždycky musejí zkusit samy.
Chci, aby děti říkaly, co si myslí. Já jako rodič musím být připraven čelit tomu, že někdy uslyším věci, které se mi nemusejí líbit. Na druhou stranu oni musejí chápat rozdíl mezi konstruktivní zpětnou vazbou a obyčejnou zpupností. Nechci, aby vyrůstaly v systému pouhých zákazů a příkazů. Zároveň se musejí naučit respektu, což není to samé co poslušnost.
Děti bez otce
Nemít v rodném listu zapsaného otce je často jedno z nejtěžších rozhodnutí, které musejí rodící ženy udělat. Vedou k němu nejrůznější důvody – tedy kromě toho, že někdy je jméno druhého rodiče skutečně neznámé –, má právní, finanční i sociální důsledky pro celou rodinu a může se hluboce zapsat i do psychiky dětí.
Kolonka „otec neznámý“ může představovat řešení pro matku a celoživotní trauma pro dítě
Doba, ve které jsem vyrůstal, rozdělila mě a rodiče. S tátou jsme si k sobě nikdy nemohli najít cestu tak, jak bych si přál. Tehdy jsme prostě byli spíš na opačné straně barikády. Svým dětem chci být blíž.
Úspěch není ostuda
Spousta mých známých si ze mě občas utahuje, že ta moje americká výchova je moc liberální a že z mých dětí vyrostou rozmazlení spratci. Vidí ale jen půlku našeho světa. Dávám sice dětem velkou svobodu, učím je, že pokud opravdu chtějí, mohou cokoliv. Ruku v ruce s tím jde ale informace, že se musejí učit. Musejí na sobě pracovat. Musejí být zodpovědní. A také musejí být tolerantní k druhým.
Nechci a nebudu z nich vychovávat uměle poslušné nesebevědomé bytosti, které se zaseknou při prvním neúspěchu. A úspěch si nebudou umět užít, protože se za něj vlastně budou trochu stydět. Budou se bát, že se jim kvůli jejich úspěchu bude někdo smát. Přesně tak byla vychovávána moje generace.
Mám rád úspěch. Nadřel jsem se na něj. A nechci žít s pocitem, že si ho nezasloužím. Zasloužím. A to samé chci pro své děti. Chci být táta, který motivuje, podporuje a je pozitivním příkladem. Moje úspěchy vidí. A také chápou, že to nepřišlo ze dne na den.
