A teď spát! Odpolední spánek ve školce nejde ordinovat plošně
Můj syn, který má ještě kapku omezené vyjadřovací schopnosti, přišel u večerního uspávání s pravidlem, že na bříšku se nespí. Že to by se paní učitelka zlobila. Vyrozuměla jsem, že toto pravidlo se v naší školce uplatňuje při odpoledním odpočívání, a vyrazila jsem zjistit, čemu přesně má tento požadavek prospívat.
„Je to proto, aby se nám děti po obědě nepoblinkaly,“ vysvětluje mi odpoledne při předávání syna trochu nejistě jeho třídní. Ze všech rodičů přítomných v tu chvíli v šatně nikdo nic neříká. Jakmile se za pedagožkou zavřou dveře, vypuká pobouřená diskuse nejen na téma poloh vhodných k dětskému spaní, ale vůbec o samotné podstatě odpoledního spaní malých dětí. Debata je to nekorektní a velmi vášnivá. Už samotný předpoklad je totiž problematický – sladit až dvacet dětí v něčem tak individuálním, jako je potřeba spánku a odpočinku, nebude lehké a dá se očekávat, že spousta dětí (a tedy i rodičů) nebude spokojená.
Zažili jsme to taky
Odpolední spaní ve školkách se může – stejně jako cokoli, na co mají jiný názor rodiče a jiný názor pedagogičtí pracovníci různého druhu, kteří se o ně přes den starají – stát celkem ožehavým tématem. V roce 2013 se jedna z nespokojených matek obrátila dokonce na kancelář ombudsmana. Nelíbilo se jí, že jejího potomka ve školce do spaní nutí.
Tehdejší zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček vydal doporučení, aby matka řešila svou nespokojenost s Českou školní inspekcí. Poměrně jasný návod s sebou nesl plamennou internetovou diskusi, které vévodila šablona „Zažili jsme to taky, tak proč by se to nemělo dělat dál / Našim dětem to nemůže ublížit, my jsme taky naprosto v pořádku“, která je v Česku tak oblíbená u výchovného pohlavkování a dá se obecně aplikovat na ledacos.
Jako dítě jsem odpolední spánek ve školce
Bez diskuse ale je, že to, jaký má naše školkové dítě denní režim, ovlivňuje jeho zdraví a vývoj a rozhodně je to věc, která rodiče zajímá. Psychologové, pediatři i pedagogové se vyhýbají tomu, aby odpolední spaní jednoznačně odsoudili, nebo naopak velebili. Celkem logicky říkají, že každé dítě je jiné, kdo potřebuje spát, ať spí, kdo je nespavec, ať není nucen. Zajímavější samozřejmě je, jak tato doporučení ta či ona školka aplikuje do praxe, do reality nesourodé skupiny cca dvou desítek dětí.
Z pozice moci
Hana Tomášová nastoupila do své první školky jako pedagog v roce 1980. V současné době řídí Mateřskou školu Viničná v Praze 2. Odpolední spaní nezatracuje, ale ani ho nijak neidealizuje. Konstatuje, že odpočinek na lůžku je předmětem obsahu každého školního vzdělávacího programu předškolního vzdělávání, který si školka vytváří na základě rámcového plánu, které jí předepisuje Ministerstvo školství. Konkrétní čas je také doporučen, a to po obědě, do půl třetí odpoledne.
Nutit děti k odpolednímu spánku nedává podle odborníků z teorie ani z praxe smysl a je vždycky potřeba akceptovat, že každé dítě je jiné. Že ale ve školkách zůstávají metody, které jsou mírně řečeno kontroverzní, je bohužel pravda taky.
„Já si to vykládám tak, že odpočívat je nutno, ale pokud to dítě nepotřebuje, nikdy ho nenutím. Malé děti usnou u pohádky, a pokud se vzbudí, oblečou se a jdou si ke stolečku buď dohánět s učitelkou to, co jim nejde, nebo si klidně hrají,“ vysvětluje ředitelka. Dodává ale, že nejmladší děti usínají skoro všechny, i když počet nespavců se ve skupině „maláčků“, tedy těch tříletých, zvyšuje rok co rok. Na to by školky měly být schopné reagovat a často se tak skutečně děje. „Vím ale, že jsou školky, kde to tak není. Děti spát musejí, nikdo se s nimi nebaví, jedná s nimi z pozice moci,“ dodává Hana Tomášová.
Pijou kafe a šustí
„Když ležíme na lehátku, slyšíme, jak paní učitelky šustí bonbonama,“ stěžovala si mi jednou moje tehdy čtyřletá dcera, nespavec, na poměry ve své školce. Nijak mě to nepobouřilo, je ale určitě namístě ptát se, co se ve školce v době spaní děje. Ptám se svých respondentek: Pijete kafe a jíte sladkosti, že jo?
„Kafe samozřejmě pijeme a převážně je studené, jako kafe všech rodičů malých dětí,“ směje se Alice Kavalcová, ředitelka dětské skupiny ZaHRÁTka. „Naši dětskou skupinu navštěvují děti mladšího školkového věku tj. 1,5–4 roky, a zcela přirozeně odpolední spánek vyžadují. Nevycházíme tedy z žádných metodických doporučení, ale z této základní potřeby, která jde ruku v ruce s naším každodenním programem. Kromě dozoru nad spícími dětmi se činnosti personálu během spánku dělí na administrativní a provozní. Spadá sem například úklid kuchyňky a sociálního zařízení, příprava programu a svačiny, vzdělávání se, komunikace s rodiči nebo dodavateli stravy, administrujeme smlouvy a podobně,“ popisuje Alice, co všechno se u vychladlého kafe během dětského odpočívání odehrává.
Moje dítě odpolední spánek
Hana Tomášová doplňuje, že od učitelek v mateřských školách se v době odpoledního klidu očekává hlavně administrativní práce: „Zaznamenáváme diagnostiku dítěte, píšeme týdenní a měsíční plány, vystřihujeme a připravujeme se na odpolední zájmovou činnost. A hlavně: věnujeme se nespavcům.“
Jak si děti hrají
Je dětská hra jen volnočasová aktivita, ke které se dítě uchyluje ve chvílích nudy? Kdepak. Hra je pro dítě skutečná potřeba a na její důležitost pamatuje dokonce i mezinárodní Úmluva o právech dítěte, ve které je možnost hrát si jasně definována. Jak si ale děti doopravdy hrají? V čem je odlišná hra dvouletých a čtyřletých? A liší se ta klučičí a holčičí?
Aby dětská hra rozvíjela, je třeba přestat u ní neustále asistovat
Co rodiče vlastně (ne)chtějí
To, jestli dítě ve školce nebo v dětské skupině odpoledne usne, se pochopitelně promítá do večerního rodinného rytmu. „Dcera od dvou let odpoledne nespí. Ve školce je spát nenutí, ale ležet musí. Ze začátku to bylo trochu složité – do školky se jí nechtělo, občas plakala. Vysvětlily jsme si, že nemusí spát, že stačí, když bude odpočívat. Teď chodí ráda. Má kamarádku, se kterou se na postýlce drží za ruku. Občas, když vstáváme brzo, ve školce usne a večerní usínání je pak samozřejmě složitější,“ popisuje Jitka, máma čtyřleté holčičky.
„Někteří rodiče trvají na spaní dítěte ve školce i přesto, že je to nespavec. Děti mají moc odpoledních kroužků a rodiče nabývají dojmu, že únava dítěte je způsobena školkou, že ne dost důsledně uspáváme jejich dítě,“ přidává svoji zkušenost Hana Tomášová. „Rodiče, kteří jsou se spaním nespokojeni v obráceném gardu, většinou přiznají, že když dítě spí ve školce, nechce pak jít spát večer brzy a prudí,“ dodává.
Malé zázraky? Jak pro koho
V dětské skupině Alice Kavalcové rodiče se spaním svých dětí problém nemají. „Pravidelně se ale opakuje, že nám rodiče oznamují, že jim dítě už odpoledne nespí. Přesto je vždy prosíme, ať dítěti sbalí pyžamko, aby si rituálem mohlo projít s námi. Paradoxem je, že tyto děti častokrát usínají právě jako první. Rodiče se pak nevěřícně ptají, jak je to možné. Z našeho pohledu je odpověď vždy stejná. Děti v tomto věku opakují to, co vidí kolem sebe. Pokud vidí všechny kolem ležet, tak i to dítě, které doma běžně nespí, bude v tu chvíli chtít také postýlku a peřinku a chlubit se tím svým pyžamkem, přesně tak, jak to dělají ostatní. Právě v těchto situacích se projevuje síla dětského kolektivu, ve kterém často dochází k malým zázrakům.“
Z hlediska rodičů se vyplatí dětem vysvětlit, že spánek se nedá vynutit, aby z dodržování režimu nebylo zbytečné trauma. Neméně důležité se ale jeví taky naslouchat, jestli pravidla, která odpolední klid doprovázejí a mohou personálu sloužit k zjednodušení práce, dávají pořád smysl.
Malé zázraky zná i Vendula, maminka tříleté Olivie. „Byla jsem zvědavá, jak bude Olivka ve školce spát, protože doma přestala spát už ve dvou letech. Ve školce když nechce, nikdo ji nenutí, má klidový režim ve vedlejší místnosti. Ale teď spí prakticky každý den – myslím, že je to proto, že spí i ostatní děti. Prý si našla ve třídě svoje místo pro postýlku, kde vždycky usne,“ popisuje Vendula a přiznává zároveň i staré známé dilema rodičů malých dětí: „Vím, že je pro ni dobře, když odpoledne spí, ale upřímně bych byla raději, kdyby nespala. Večer totiž dlouho uspáváme, někdy hodinu a půl, a nemáme na sebe čas. Kdežto bez odpoledního šlofíka holčička vytuhne do pěti minut.“
Alice ještě dodává, že děti v ZaHRÁTce většinou usnou všechny. Spávají minimálně hodinu a budí se odpočaté a s dobrou náladou. „To je pro nás zpětnou vazbou, že nastavený polední klid jejich potřebám vyhovuje,“ dodává. Ve školce Hany Tomášové tráví předškoláci, řečení velikáni, na lehátku jen čtení pohádky. „Pak jdou pracovat s účou – vytvářet, dohánět grafomotoriku, cizinci zlepšují jazyk, každý se věnuje tomu, co mu moc nejde. Hodně si povídáme, aby měli slovní zásobu, smysl pro humor a taky radost ze života.“
Ruce na peřině!
Nutit děti k odpolednímu spánku nedává podle odborníků z teorie ani z praxe smysl a je vždycky potřeba akceptovat, že každé dítě je jiné. Že ale ve školkách zůstávají metody, které jsou mírně řečeno kontroverzní, je bohužel pravda taky. Hana Tomášová nastiňuje, odkud se „stará dobrá“ praxe zhruba bere.
„Osobně si na svůj pobyt ve školce vzpomínám jen jako na nucení do ne vždy chutných jídel a nucení ke spaní, na zádech (ruce na peřině!!!). Nesmělo se mrkat, jedna úča nám dávala na oči ten tvrdý skládaný toaletní papír a ten šustil, když někdo mrkal. Ona úča se pak taky stala inspektorkou,“ vzpomíná ředitelka školky Viničná. Obrací svoje zážitky ve prospěch svých svěřenců. „Chci, aby se děti cítily bezpečně, spokojené a veselé. Aby to, že něco nesní, že neusnou, nebyl problém na život a na smrt. Chci, aby měly zážitky, legraci, stále se něčemu učily a stále si hrály,“ uzavírá Hana Tomášová.
Z hlediska rodičů se vyplatí dětem vysvětlit, že spánek se nedá vynutit, aby z dodržování režimu nebylo zbytečné trauma. Neméně důležité se ale jeví taky naslouchat, jestli pravidla, která odpolední klid doprovázejí a mohou personálu sloužit k zjednodušení práce, dávají pořád smysl. Školy i dětské skupiny už dnes běžně sdílejí akční i spací videa svých svěřenců do uzavřených rodičovských platforem a skupin. Z nich mnoho poznáte. Můžete takovou dokumentaci sami iniciovat. Ptát se dětí. Anebo nevinně nadhodit téma v pestře vymalované šatně.
