Holky do kuchyňky, kluci do dílny. České školy formují naše představy o tom, čím bychom měli být, vysvětluje psycholožka
Chlapci a dívky nemají v českém školním systému stejnou pozici. Formálně sice mají ke vzdělání rovný přístup – to ale ještě neznamená, že se s nimi stejně zachází. Stačí si vzpomenout na kuchyňky a dílny nebo hodiny tělocviku na základní škole. Jak instituce školy posiluje genderové stereotypy a pomáhá udržovat genderový řád, vysvětluje psycholožka a autorka příručky Gender ve škole Irena Smetáčková.
Na tom, jak se žena stává ženou a muž mužem, se v průběhu života podílí široká škála vlivů a faktorů od biologických daností, společenských očekávání, sociálních struktur až po osobní dispozice. Kromě toho mají podíl na formování ženské a mužské identity také instituce, ve kterých se pohybujeme a skrze něž posilujeme naši genderovou identitu. Ani škola není výjimkou. To, že se s chlapci a dívkami nezachází rovně, vyplývá z celé řady faktorů, z nichž nejzásadnějším jsou v české společnosti stále žijící genderové stereotypy. „V naší společnosti je poměrně silná představa, že primárním pečujícím má být žena a že ona k tomu má lepší vybavení a více k tomu inklinuje,“ líčí psycholožka Smetáčková, která vede katedru psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a specializuje se na genderové otázky.
K čemu jsou holky na světě
Takové představy a také fakt, že si pedagogové a pedagožky tyto stereotypy často vůbec neuvědomují, pak ovlivňují způsob, jakým se chovají k žákům a žákyním. „S nejlepším vědomím a svědomím vedou chlapce a dívky k tomu, že jsou rozdílní – že mají jiné schopnosti a měli by se věnovat jiným oblastem,“ doplňuje psycholožka. To má reálný dopad na to, jak děti a mladí lidé přemýšlejí o své budoucnosti, jaké povolání si vybírají nebo jak si představují slaďování rodiny a kariéry.
Příkladem mohou být slabikáře a čítanky se stereotypně zobrazovanými maminkami, které vaří, a tatínky, kteří typicky pracují, nebo zařazení básničky Jiřího Žáčka s textem „K čemu jsou holky na světě? Aby z nich byly maminky…“, na kterou upozornil dokumentarista Vít Klusák.
Podle Smetáčkové nejsou jedinci dostatečně podporováni v oblastech, ke kterým mají dispozice. V případě, že se jedná třeba o oblasti genderově neobvyklé, český školní systém je v nich nerozvíjí. Když pak přijde na rozhodování, jak sladit rodinu a zaměstnání, ženy spíše zvolí obor, který jim to lépe umožní, a do oblasti, kde by bylo náročné práci a péči sladit, se rozhodnou vůbec nevstupovat. V důsledku se tak udržuje společnost, ve které se muži spíše soustředí na život pracovní, zatímco ženy na ten soukromý.
To se podle psycholožky výrazně odráží i na podílu žen v nižších vzdělávacích stupních na vysokých školách. Tam je v současné době žen více, ale čím výše ve vysokoškolském vzdělání jdeme, tím žen ubývá. „I když ženy dominují na bakalářském stupni, tak v případě dokončeného doktorského studia se ten poměr obrací,“ doplňuje psycholožka.
Až vyrostu, budu učitel
Genderové zatížení souvisí i se silně feminizovaným složením pedagogických týmů. Převaha žen ve vzdělávání, která se ještě umocnila po pádu minulého režimu, dnes prostupuje všemi stupni systému. Výrazně k tomu přispívá laická představa, že učitelství není povolání pro muže, protože v něm není vidina kariérního postupu a dlouhodobě je spojováno s nižší mzdou. K tomu se přidává genderově stereotypní vidění, podle kterého mají ženy sklony lépe pečovat o děti. „V učitelství, zvlášť u těch nižších stupňů, se má za to, že jde hlavně o výchovu. O to, že učitelka bude mít ty děti ráda, bude s nimi hezky komunikovat a nemusí u toho mít příliš velké znalosti,“ vykresluje Smetáčková. Tahle představa je ale podle ní mylná: „I vyučující na prvním stupni se musejí rozvíjet. Dobré učitelky mají velké penzum znalostí a na své profesionalitě musejí stále pracovat.“
Důležitou proměnnou je také podíl mužů a žen ve školní hierarchii; v celém resortu je na vedoucích postech větší počet mužů, než by odpovídalo jejich podílu v učitelské populaci. To podle Smetáčkové vysílá signál, že muži primárně do pečovatelských pozic nepatří. A když už v nich figurují, tak v souvislosti s určitými doménami nebo proto, aby tu instituci řídili. Jak tedy muže na učitelské posty dostat? Podle Smetáčkové tkví řešení v plošném zvyšování platů ve školství a zároveň v patřičné osvětě, která by ukázala, že učitelství je plnohodnotná profese vyžadující celoživotní vzdělávání a širokou škálu teoretických znalostí. „Je to zodpovědnost nás všech, abychom konečně začali s genderem pracovat trochu jinak. Pak by to měla být odpovědnost ministerstva školství, které by mělo přemýšlet nad tím, co chce vlastně lidem o té učitelské práci sdělit.“ Podle psycholožky potřebujeme vést debatu o tom, zda je učitelské povolání vhodné skutečně hlavně pro ženy.
Jak se mají chovat správné dívky
Významným nositelem genderových stereotypů je veškerá a komplexní zkušenost studujícího. Tu tvoří nejen ta formální část, tedy učivo, které je součástí pedagogických a učebních plánů a které učitelé a učitelky vědomě předávají. Ale je tu i část neformální, tedy neplánované a nezáměrné obsahy, které vyplývají z různých situací, které studenty a studentky mohou ve škole potkat. Je to například způsob, jakým pedagogové a pedagožky řeší používání vulgarismů.
Zažili jste při svém studiu rozdíl v přístupu vyučujících podle pohlaví?
„Ze studií víme, že vyučující mají často tendenci chovat se odlišně v závislosti na tom, jestli se jedná o chlapce, nebo o dívku. Disciplinace u chlapců jde často přes ‚takhle se ve škole nemluví‘, zatímco u dívek se objevují disciplinační techniky, které souvisejí s jejich femininitou – ‚takhle by holka mluvit neměla‘,“ popisuje psycholožka. To samozřejmě vychází z vlastních představ pedagožek a pedagogů o tom, jací by muži a ženy měli být. Upevňují tím podobné vidění světa i u svých žáků a žákyň a tyto představy pomáhá posilovat i symbolické rozdělení předmětů, které koresponduje s následnou segregací oborů.
Začíná už na úrovni základní školy při výběru volitelných předmětů a zesiluje na středních školách, kde se některé zvlášť specializované obory začínají silně genderově rozdělovat. „Jde o začarovaný kruh, kdy absolventi a absolventky segregovaných oborů plynule přecházejí na segregovaný trh a zároveň již při volbě svého studijního oboru vědí, že pracovní trh je segregovaný, a jejich volba zahrnuje anticipaci tohoto stavu,“ uvádějí autoři a autorky příručky Gender ve škole, která vznikla pod vedením Ireny Smetáčkové už v roce 2006.
Přijďte na naši konferenci
V důsledku stereotypních genderových představ o tom, jaké jsou typicky mužské a ženské předměty, dívky spíše sklouznou k pasivitě v těch předmětech, které vnímají jako mužské – což je typicky fyzika nebo matematika. A spíše budou odrazeny od volby počítačového semináře. Určitý typ segregace se odehrává i v rámci tělesné výchovy. Zatímco dívky jsou vedeny k formování postavy a zdravému životního stylu, chlapci naopak k soutěživosti a podávání maximálních výkonů. Škola jako instituce má tendenci udržovat společenský status quo a tím je v tuto chvíli stále nepochopení koncepce genderu.
Záchody pro všechny
Problém také nastává, když se dítě či studující v tradičních představách o mužích a ženách necítí pohodlně nebo do této dichotomie vůbec nezapadá – ať už z hlediska genderu, nebo sexuality. Škola totiž s genderovým rozdělením na dva tábory pracuje téměř na všech úrovních – od předmětů až po fyzický prostor školy. Se zvyšujícím se počtem studujících, kteří jsou součástí LGBT+ komunity nebo mají jiné genderové identity, se tak vůbec nepočítá a učitelé tápou, jak jim vyjít vstříc, aby nedošlo k narušení chodu školy. Příkladem může být narůstající počet transgender a nebinárních osob a s tím přicházející problém ohledně rozdělení toalet na muže a ženy. „Je to přitom úsměvné, protože kam budou ti lidé chodit na záchod, je to poslední, co je zajímá. Mnohem důležitější je, jak se k nim lidé ve škole budou stavět a jakou jim dají emocionální podporu,“ říká psycholožka.
Snaha o zlepšení situace a eliminování škodlivých dopadů genderových stereotypů je podle Smetáčkové nejen úkolem škol, ale nás všech. Naplnění potenciálu každého jednotlivce je dobré pro nás všechny a dlouhodobě z něj těží celá společnost. „Ze školy by měli vyjít lidi, kteří rozumějí tomu, že společnost se vyvíjí a oni mohou s ní.“ Možnou změnu nese na bedrech celá škála institucí i jednotlivců. Cílem je ale uvědomit si, že i přestože striktní biologicky podmíněné rozdělení na muže a ženy může být v jistých ohledech jednodušší, přicházíme tím o kvality jednotlivce. Vnímání genderových stereotypů a rozmanitosti je v zájmu celé společnosti. Zavírat před tím oči je zcela kontraproduktivní. A ve vzdělávání obzvlášť.
