Vypnout prsa, břicho zastrčit! Proč je tělocvik pro mnohé trauma a proč by nám na tělesné výchově mělo záležet

Ten sen se architektce Jindře občas vrací, i když se vztahuje k zážitkům starým pětadvacet let. Je jí zase třináct, je ve škole a právě začíná hodina tělocviku. „Vleču se do šatny s igelitkou. Místnost je plná mých spolužaček, všechny se co nejrychleji převlékají. Někdo už nosí podprsenku, někomu, mně například, ještě nerostou prsa vůbec. Navzájem se pokoutně sledujeme, hodnotíme, uhýbáme očima a při tom do sebe neustále vrážíme lokty. Nikdo na mě nemluví. Brzy začne hodina a já budu ta, která to všem zkazí.“ 

Jindřin sen a vzpomínky na dvě školní hodiny týdně, které nenáviděla, zobrazují hned několik důležitých momentů, které se holčičího tělocviku týkají. Zaostávala za spolužačkami vývojově i fyzicky. Tělocvik pro ni začínal nepříjemným společným svlékáním ve vydýchané šatně. Pak následoval začátek hodiny a nástup podle velikosti, při kterém se osm let strávených na gymnáziu řadila na konec jako nejmenší.

Nejhorší pro ni ale byl samotný sport. „Byli jsme pohybově hodně nadaná třída, jádro dívčího kolektivu bylo volejbalové družstvo, které spolu hrálo a jezdilo na závody i mimo školu. Volejbal se hrál často, účastnili se všichni bez výjimky. Já o něm nic nevěděla, nešel mi, většinou jsem nezvládla ani podání. Spolužačky se na mě za to velmi zlobily, křičely, nadávaly mi. Byla jsem z toho hrozně nešťastná, kontinuálně několik let,“ popisuje Jindra. 

„Docela hrůza“

Čtyřicetiletá architektka dodává, že se svoji situaci nepokusila nikdy řešit. Nenapadlo ji mluvit o svých pocitech s učitelem tělocviku, který ostatně u všech konfliktních situací byl a podle všeho jim nečinně přihlížel. Nikdy se nesvěřila ani nikomu dalšímu. „Po pětačtyřiceti minutách se nad tímhle problémem zavřela voda a já ho až do dalšího pátku úplně vytěsnila. Do školy jsem jinak chodila ráda a říkala jsem si, že to prostě musím nějak přežít,“ dodává.

I Martinu do týmu při volejbalu nebo basketu nikdo nechtěl. „Zůstávala jsem na lavičce sedět vždycky jako poslední, když si kapitánky vybíraly spoluhráčky do svých týmů. Cítila jsem se jako pako. Doháněla jsem to při ostatních hodinách. Byla jsem premiantka a všichni věděli, že si ke mně můžou přijít pro radu nebo nápovědu. Proto se i tělocvik odehrával celkem ve smíru a nikdo na mě nebyl vyloženě zlý,“ vzpomíná. 

Na šatnu s nepříjemnými pocity vzpomíná i Eva, sportovkyně tělem i duší. Už na střední škole výborně běhala a hrála badminton, ve kterém na poloprofesionální úrovni pokračuje i v pětatřiceti letech. „Soukala jsem se pokaždé do dvou podprsenek, bylo to otřesný. Měla jsem už tehdy velká prsa a moje máma mi nechtěla drahé sportovní spodní prádlo koupit, tak jsem to řešila takhle. Úplně jsem se z těch pohledů holek okolo rosila,“ vzpomíná. „A pak mi přišla příšerná ta hygiena. Byla jsem ze sportování zvyklá se po výkonu sprchovat a ve škole, kdy je tělocvik ohraničen dvěma desetiminutovými přestávkami, se s tímhle vůbec nepočítalo. Nesprchoval se nikdo a byla to docela hrůza.“

„Když mi bylo šestnáct, dostala jsem těžkou angínu, nemohla jsem se z ní vyléčit několik měsíců, brala jsem šestery antibiotika, měla jsem na ně různé alergické reakce a cítila jsem se hrozně. Celé pololetí jsem tělocvik trávila s omluvenkou na lavičce. Učitele to štvalo, vždycky moji omluvenku nějak jízlivě komentoval a jednou mi řekl, že když jsem teda pořád tak nemocná, měli by mě odstřelit,“ říká Jana. 

„Nedokázala jsem vyšplhat po laně ke stropu,“ vzpomíná Iva. „Neměla jsem dost síly, nerozuměla jsem technice, nevím. Byla jsem dobrá studentka a to, co jsem v tělocviku postrádala, byla možnost svůj výkon nějak opravit. Mohla jsem se doučit řeky v Austrálii, elektrolýzu i Stoletou válku. Moje podprůměrné výkony v tělocviku jsem ale opravit nedokázala. Na konci základky mi tělocvikářka řekla jen „Co s tebou budou na gymplu dělat?“,“ říká Iva. 

Atlet i psycholog v šusťákách

Ze vzpomínek zmíněných žen vychází, že klíč k (ne)příjemné hodině tělocviku i ke zkrocení rozvášněného kolektivu drží v ruce pedagog. Lenka Vojtíková, vedoucí Katedry tělesné výchovy, která na práci tělocvikáře připravuje studenty Karlovy univerzity, říká, že tohle povolání není vůbec jednoduchá volba. „Na tělocvikáře jsou kladeny velké nároky. Musí to být dobrý pedagog, mít zájem o svůj obor. Taky by měl sám být sportovec s opravdu láskyplným vztahem ke sportu a k pohybu obecně. Vše, co vyučuje, musí sám na poměrně slušné úrovni ovládat – gymnastika, atletika, plavání, sportovní hry, zdravotní tělesná výchova, lyžování, cyklistika, voda,“ vypočítává. 

Kromě praktické stránky věci musí učitel tělocviku znát i metodiku – jak dané dovednosti správně naučit. Musí dokonale zvládat dopomoc a záchranu a taky si umět zorganizovat skupinu, aby se všechno zvládalo z hlediska bezpečnosti i efektivity. Musí mít podle Vojtíkové i znalosti z fyziologie, anatomie, sportovního tréninku, aby věděl nejen co, ale i proč daný cvik nějak dělat nebo nedělat, s jakou intenzitou, opakováním, zatížením. „K tomu dofukuje míče, na lyžáku opravuje vázání, váže kolena, organizuje kurzy, závody, přebory mezi školami, sportovní dny. K tomu většinou učí ještě další předmět, takže se několikrát denně převléká,“ naráží s úsměvem Vojtíková na oblíbenou zažitou představu učitele, který celý svůj pracovní i soukromý život absolvuje v šusťákové soupravě s píšťalkou na krku.

Po tomhle vyčerpávajícím výčtu mě napadá otázka, jestli budoucí učitelé tělocviku probírají ve škole taky duši. Nemyslím tu na kole. Učí se o psychologii, o čemkoli, co by jim připomnělo, že můžou být důležitým směrovatelem mladých lidí ve vztahu k jejich tělu? „Ano, o tomto všem se učí a poměrně dost. Jen bych řekla, že by tyto informace lépe vnímali až po určitých zkušenostech z praxe. I když těžko říct, jak toto přenést k dětem. Když jsem učila na základní škole, často dětem vysvětlovala, proč to či ono děláme, že je to pro ně, pro jejich tělo, že se o něj musí starat, protože jiné už mít nebudou. Nejlepší je asi jít příkladem. Děti dost sledují, zda se slova a činy potkávají,“ přemýšlí Lenka Vojtíková.

Rozvíjím tě, nebo škodím?

Proč si tedy některé z nás pamatují scény a výroky z hodin tělocviku na základní nebo střední škole následujících dvacet třicet let? Podle psycholožky a psychoterapeutky Zuzany Čepelíkové pár ošklivě míněných poznámek úplně stačí, zvlášť když se odehrají v kolektivu vrstevníků. „Brání rozvíjet hodnotu sama sebe, své sebevědomí a otevřené vztahy s druhými. Základem je prožívané ohrožení, které mozek vyhodnocuje a tím se přepíná z módu učení do módu přežití. Následky mohou být jak v rovině emoční, psychologické tak fyzické. Některé studenty toto jednání negativně ovlivní ve vztahu ke svému tělu a ke své sebejistotě. Narušuje vztahy mezi spolužáky, protože se nelze cítit přijímaný a v bezpečí. Na druhou stranu – jiní mohou mít více vybudované odolnosti a naučí se v takové situaci zpevnit své hranice. Jako učitelé, rodiče i další blízcí lidé se můžeme vždycky ptát, co svojí reakcí učíme druhé. Jestli je vedeme k seberozvoji, nebo mu bráníme,“ dodává Čepelíková. 

Podobnou otázku si klade i Lenka Vojtíková: „Je opravdu nutné a z hlediska vývoje žádoucí, aby se stále všichni cítili skvěle a nedostávali se do diskomfortu? Já osobně jsem na gymnáziu potkala PANA tělocvikáře a vlastně tenhle člověk může za mé další směřování, že jsem šla studovat tělesnou výchovu a že dělám, co dělám. No a stejného pana profesora měla i moje vlastní sestra a nesnášela ho, tělocvik tehdy dost sabotovala. Jsou různé pohledy na stejnou věc, jako ve všem,“ dodává. 

Je to určitě tak. Mnoho žen, kterých jsem se na jejich zážitky při školním tělocviku ptala, nad nimi s úsměvem mávnou rukou. Nemají pocit, že by je hodiny sportu někam významně posunuly, nebo je ke sportu mimo školu motivovaly. Zážitkům, kdy nedokázaly udělat výmyk, přeskočit kozu nebo oběhnout 1500 metrů na čas, se ale usmívají, nebo je považují za užitečné. „Hrály jsme míčové hry. Kdo nechtěl, nemusel, pan učitel byl velmi mírný a vstřícný,“ vzpomíná Vanda. „To právě na jeho hodině jsem si dovolila jít poprvé za školu a nechala si udělat svoje první tetování,“ usmívá se.

Vybiku ne, prosím

„Nenáviděla jsem jako dítě vybíjenou, ‚vybiku‘. Ještě větší problém s ní mám ale teď jako matka. Hra, kterou se děti učí jako jednu z prvních. Uznávám, že určitě rozvíjí různé tělesné i duševní dovednosti, člověk musí umět reagovat, chytat, házet, myslet. Ale ta podstata je někoho trefit. Něco, co děti od malička učíme, že se nedělá, protože když někoho trefíme míčem, bolí ho to. A pak přijdete do první třídy a máte těch spolužáků pokosit co nejvíc,“ krčí rameny Iva. S tělocvikem jako malá bojovala a i když teď sportuje, povinné školní docházce to nepřičítá. O hodinách tělesné výchovy ale znovu přemýšlí. Nedovedlo ji k tomu nezpracované trauma, ale fakt, že do školy nastoupila její dcera Sára. 

„Sára dělá od čtyř let balet a tanec. Školního tělocviku se bojí, hlavně hodin s názvem sportík, které jsou věnované kolektivním dynamickým sportům jako je rugby, florbal, fotbal. Jednou musela být v bráně, a to prý bylo nejhorší. Vůbec nevěděla, co má dělat. To jsme jí s manželem nikdy neukázali. Taky jí vadí, když na ni spolužačky pokřikují a reagují negativně, když se jí nedaří. Tohle se ti prostě v matematice nestane. Dostaneš trojku, ale nezkazíš to celému družstvu,“ říká Iva a svým vyprávěním vlastně znovu zhmotňuje Jindřiny zážitky, které jsou přitom staré víc než čtvrt století.

Co je podle Lenky Vojtíkové v dnešním tělocviku jinak? „Hodně se mluví o obézních dětech, častých omluvenkách, tlaku rodičů. To všechno se objevuje. Mně osobně přijde jako velký problém, že se dost otevírají nůžky. V jedné třídě jsou děti s tragickými pohybovými projevy a mizernou zdatností, což se obvykle moc neřeší, protože je to ‚jen tělák‘, a na druhé straně jsou tam děti, které někde trénují čtyřikrát týdně a jsou neskutečně šikovné. Průměr se ztrácí. Pro učitele je to výzva. Jsou tam soutěživé děti, které jakékoliv soupeření opravdu motivuje a baví, a zároveň jiná skupina, které je jakékoliv závodění vysloveně nepříjemné. A které skupině dát přednost? Jak uspokojit všechny?“ ptá se pedagožka.

Dělej, nešiko!

Tělocvik je zároveň školní předmět jako každý jiný. Má svá pravidla, patří do soustavy známkovaných hodin a počítá se s tím, že ho děti zvládnou, hůř nebo líp. A jak připomíná Lenka Vojtíková, i tady je třeba některé chyby opravovat. „Když má dítě zcela špatné pohybové stereotypy, řešit by to chtělo. Bohužel narážíme na hyperkorektnost – neříkat nikomu, že je nešikovný. Občas je ale potřeba problém pojmenovat, aby se mohl řešit. Pokud dítě nevyslovuje písmenka, špatně drží tužku, má různé dysgrafie, dyskalkulie, tak se hledají specifické cesty, jak mu pomoci. Ale pokud neumí správně chodit a u dřepu upadne, mávnou rodiče často rukou,“ říká pedagožka. 

Psycholožka Zuzana Čepelíková dodává, že o pohybových nebo váhových problémech se mluvit má a dá. „Jde o to, jestli používáme jazyk popisný nebo hodnotící, jestli pomáháme rozvíjet nedostatky nebo uzavíráme děti v předsudcích o sobě. Jestli motivujeme, nebo odrazujeme,“ říká. „Samotné slovo „neohrabaný“ je přece víc interpretací než popisem. Můžeme nabídnout orientaci: Zvládnul jsi začít kotoul, pomohu ti naučit, jak jej dorotovat. A samozřejmě základem je tón řeči,“ dodává Čepelíková.

Sářina matka Iva by se přimlouvala za to, aby se výchova, tělesná i výtvarná, neznámkovala, aby ve škole sloužily k odreagování. A za to, aby děti, kterým kolektivní sporty nejdou, mohly cvičit jen tak pro radost, třeba jógu. „Hlavně doufám, že si dcera nezafixuje, že „není na sporty“, to je totiž velká škoda a člověk to s sebou táhne až do dospělosti a pak ani nezjišťuje, co by mu šlo a naplňovalo ho. Sáře se teď, když neměla kvůli covidu tělocvik, viditelně ulevilo. Doma dál pracovala na svém baletu, protahovala se a cvičila, dokonce dostala od profesorky nabídku natrénovat sólo. Pak jí v září stejně sebevědomí sestřelí vybika a to, jak na ni spolužačky budou pískat,“ usmívá se trpce.

Tohle tělák nespasí

Všechny ženy, které v textu popisují svoje negativní zážitky z hodin tělocviku, svoji cestu k pohybu našly. Shrnují, že to bylo až v dospělosti a že ta cesta byla zbytečně složitá. Jindra začala po třicítce dělat balet. Chodí na lekce, tančí pro radost, letos se posunula mezi pokročilé. Eva u pohybu zůstala a jak říká, za svoje dvě podprsenky už se dávno nestydí. Jana, která byla kvůli půlroční angíně „na odstřel“, jezdí na kole a běhá dálkové běhy. K obojímu ji přivedl manžel. „Byl laskavý, trpělivý a neustále mě podporoval. Ať udělám první krok, ať zkusím toto nebo ono, ať se nevzdávám. Byla jsem v šoku z toho, jak může být sport příjemný. A hlavně, jak to může být celé v klidu,“ říká Jana. 

Iva nevyšplhala ani na střední. Na střední s ní dělali to, co na základní škole. Doplňovali na vysvědčení samé jedničky dvojkami z tělocviku a Ivě její cestu ke sportu a pohybu dál neusnadňovali. Přesto se Iva o svoje tělo dnes poctivě stará, mimo jiné i cvičením jógy a posilováním. A Martina, která na tělocviku „kazila“ svým spolužákům zábavu při míčových hrách, je uznávanou lektorkou jógy.

„Tělesná výchova ve škole není zdaleka jen o tělesnu,“ říká Lenka Vojtíková. „Ve sportu se objevují i jiné dovednosti – komunikace, sociální vztahy, překonávání překážek i sebe sama, konflikty, emoce, dobrodružství, dodržování či tvorba pravidel a mnohé další. Bylo by ideální, kdyby se snaha o podporu pohybu neomezovala jen na ty samotné hodiny tělocviku, to je strašně málo. Aby pohyb prostupoval celým životem, celým vzděláváním. Ale hlavně – vztah ke sportu buduje především rodina. První vztah ke sportu se formuje už opravdu velmi brzy, od prvního roku života. Příklad rodičů i širší rodiny dělá nejvíc během celého života. To dvě cvičební jednotky v délce 45 minut týdně nespasí.“

Jak bylo ve škole?

I psychoterapeutka Zuzana Čepelíková vrací pomyslný míček na stranu rodiny. „Stejně jako máme více či méně zrale jednající, zkušené nebo citlivě komunikující rodiče, můžeme potkat učitele ve všech jejich profesních podobách, od těch zázračných rozvíjejících osobnosti žáků až po ty se zraňujícími aspekty. Cílem je mít dobré vztahy, aby tyto negativní zkušenosti mohly děti včas řešit s podporou dalších dospělých, hlavně rodičů,“ dodává.

Až tedy v září zase vypukne vzdělávací kolotoč, naše děti se budou vracet domů se sklopenou hlavou, můžeme k otázce „Co bylo ve škole?“ přidat ještě jednu. Jaký byl dneska tělocvik?