Během 20. století proběhla v tom, jak se u nás staráme o své děti, obrovská změna, tvrdí Adéla Klingohrová a Šárka Loukotová, dvě třetiny režisérského a scenáristického tria, jež stojí za televizní dokumentární sérií Kronika šťastného dětství. V ní spolu s režisérkou Kateřinou Kořínkovou mapují proměny v rodičovství a výchově dětí, dospívání mladých lidí, školu a volný čas dětí v průběhu 20. století v Československu. V pěti dílech odvysílaných Českou televizí se věnují rodičovským přístupům i společenským postojům a oficiálním státním poučkám, jak rodit, vychovávat a pečovat o děti v jednotlivých etapách dějin Československa. Série volně navazuje na Kroniku orgasmu režisérky Kateřiny Kořínkové.
V dokusérii Kronika šťastného dětství jste mapovaly přístup k výchově dětí během 20. století v Československu. Přišly jste během práce na dokumentu na to, proč si dnes ve výchově dětí tak málo mezigeneračně rozumíme?
Šárka Loukotová: Já si myslím, že si nerozumíme proto, že naše výchova je diametrálně odlišná od výchovy našich rodičů a tahle poměrně zásadní změna proběhla ve velmi krátkém čase. Řekla bych, že naší generaci by neuškodilo mít větší pochopení pro výchovu, kterou zvolili naši rodiče. Byli vychováváni v jiné době, měli přístup k jiným informacím než my. Byli například zvyklí běžně používat facky a pohlavky, nikdo jim neřekl, co to s dítětem udělá. Psycholožka Vlaďka Bartáková, se kterou jsme spolupracovaly, vyzývala své sledující na sítích, aby si dokument pustili společně se svými rodiči nebo prarodiči, říkala: „Pojďme se podívat na to, jak se to dřív dělalo, a zkusme se vzájemně pochopit.“ A to se mi moc líbilo, byla bych ráda, kdyby tohle náš dokument přinesl – vzájemné pochopení i cestu, jak výchovu dělat líp.
Adéla Klingohrová: Pro starší generaci může to nepochopení z naší strany znamenat popření toho, v čem celý život žili. Jako kdyby jim někdo říkal, že žili celý život v omylu a všechno dělali jenom špatně. V našem dokumentu ukazujeme prostřednictvím archivů, jakým způsobem se v posledních sto letech v české společnosti měnily výchovné přístupy, ale i přístupy k porodům, k volnému času dětí nebo k výuce ve školách, aniž bychom hodnotily, co bylo správně a co špatně. A doufáme, že tím k vzájemnému pochopení přispějeme.
Naši rodiče a jejich rodiče vycházeli z nějakých společenských kontextů a zvyklostí a osobně si myslím, že si předchozí generace rozuměly o dost lépe. My teď máme větší přístup k informacím, více se nad rodičovstvím zamýšlíme.
Jak si vysvětlujete, že jsou i dnes v Česku fyzické tresty tak populární? Může za to dědictví totality?
AK: Nemyslím si, že za to může totalita, fyzické tresty se používaly odedávna. A to nejen v rodinách, kde se jich někteří rodiče bohužel dopouštějí i dnes, ale ještě v padesátých a na začátku šedesátých let i ve škole.
ŠL: Jsou populární, protože fungují. Nebo to tak alespoň na první pohled vypadá. Okamžitě vidíte výsledek. Chcete, aby dítě přestalo něco dělat, tak ho plácnete a ono přestane. Ale to, že tím narušujeme vztah a důvěru, si rodiče bohužel často neuvědomují. Dítě poslechne ze strachu, ale zažívá přitom velkou vnitřní úzkost.
Podpořte naši redakci a získejte přístup ke všem prémiovým článkům a řadu dalších výhod!