„Chlapeček tě bije, protože tě má rád.“ Jak se zbavit stereotypů z dětství a vychovat nové dcery?

Vychovali mě v takovém malém panelákovém osmdesátkovém patriar­chátu. V tom, kde „hlava rodiny“ vždycky dostane polévku jako první, kde se sedá k večeři vždycky v sedm, protože takhle je na to tatínek zvyklý (vzpomínám si, jak máma dávala hrnce na sporák ještě v kabátě, aby neztratila ani minutu), kde maminka s dětmi řeší ty „měkké“ věci jako doktory, kroužky, úkoly, projekty do školy, jazykovky, přijímačky, zatímco táta s námi jezdil na kole, stavěl lego, chodil na výlety, poslouchal Meteor a učil nás poznávat hlasy ptáků.

První knihu o mateřství jsem dostala před jedenácti lety, když jsem čekala svoji dceru. Pro mě coby vyděšenou nastávající matku bez zkušeností s péčí o děti znamenala nezanedbatelnou pomoc. Psalo se v ní hlavně o prvním roce s miminkem a učila mě, jak obstarávat základní potřeby stvoření, které je (v nezjištěném poměru) nesmírně křehké a nesmírně odolné zároveň. I proto vím, že kniha o rodičovství může zachraňovat životy (rodičů i dětí).

V devadesátých letech se postnormalizační společnost nově promíchaná s ozvěnami západního feminismu rozhodla propagovat, že žena může mít vše – když se bude opravdu hodně snažit. A tak si moje máma k domácnosti a teplým večeřím přibrala ještě prestižní práci v bance. Rodina jí to tzv. tolerovala. Může být úspěšná, když si na tom tak trvá, ale nesmí slevit z domácího zápřahu. Neslevila. Byla úžasná. A taky vyčerpaná a asi i hodně osamělá. Měla všechno, ale cena byla příliš vysoká.

Jestli jsem už tehdy došla k tomu, že to chci dělat jinak? Nejspíš ne. Kráčela jsem po cestičce vysypané drobečky nároků a návyků předchozích generací a nevědomě brala za své to, co moje nebylo. Ohledně feminismu jsem měla předsudky a mnoho věcí mi přišlo normální: že moje tělo tu není, aby fungovalo, ale aby nějak vypadalo, že u pohovoru přijmu první (nízkou) nabídku a budu vděčná, že „domácnost je moje vizitka“, ne mého dlouholetého partnera, který v ní žije se mnou… Ale štvalo mě to, ne že ne. Polívka ženského sebeuvědomění se pomalu začala vařit. A nalévala jsem ji konečně jako první sobě.

Novorozená dcera do mé pomalé cesty k emancipaci vletěla jako dělová koule. Nespala, nejedla, plakala, vztekala se, neposlouchala, její první a na dlouhou dobu jediné slovo bylo „ne“. Chtěla jsem být chápavá, harmonická máma, která bude láskyplně dávat dítěti jasné hranice a dítě je bude radostně přijímat. Místo toho jsem byla psychicky labilní saň. Proč zrovna já mám takovou „rebel girl“?

Jednoho dne jsem se přistihla, že jí říkám stejná slova, jaká mě zraňovala v dětství. Taková, kde se kaž­dá malá rebelka musí upozadit a zmenšit, pohřbít svou individualitu a jedinečnost, aby se vešla do krabičky generické „hodné holky“. Co to po ní vlastně chci? A proč? Co to způsobuju, když její opravdovost, intuici, svébytnost takhle omezuju? A co mě vůbec nutí, abych tyhle nenáviděné vzorce předávala dál?

A tak jsem výchovu konečně vzala za správný konec. Začala jsem vychovávat sebe. Vedle mě kráčela malá rebelka a občas prohodila něco o tom, že je ráda, že spolu můžeme mluvit. Že je bezva, že mi může říct všechno, i to, za co se stydí. Že občas světu vůbec nerozumí, že ji bolí a že někdy neví, co si s těmi myšlenkami a pocity počít. Ptala se mě, co má dělat, když se mezi spolužačkami cítí nedobře ve svém těle. Proč na billboardu vidí reklamu na plastiku prsou. Jaké to je, když kluci mají rádi kluky, a co znamená asexuální. Proč jsme nikdy neměli prezidentku. A samozřejmě jaký bych byla druh pokémona a proč zrovna „travní“. Zodpovědně a pravdivě jsem odpovídala na všechno. A ještě jí toho mám tolik co říct.

Je zázrak, že tu vznikají knížky, jako je Manuál pro moderní matky. Podpoří nás, když dcerám budeme předávat rady jako „Věř sama sobě“ nebo „Miluj svoje tělo“, ale pomůže nám předat jim i praktičtější life hacky „jak být ženou“. Kdo ví, možná že svět, ve kterém budou dospělé, bude méně vstřícný k ženské autenticitě. O to víc nás potřebují. K tomu, aby vše bylo jinak, může stačit jedna válka nebo jedna pandemie.

Naše holky tenhle svět ustojí. Budou svoje a budou statečné a my je to budeme učit a zároveň se to budeme učit od nich. Příběh o rodičovství totiž píšeme všechny, ne do knihy, ale v každodenních malých činech. Věřím, že bude mít dobrý konec.