„Mámu nezajímám. Naučila mě se ozvat.“ Známé osobnosti odpovídají, jak je ovlivnil vztah s matkou

Moje máti mi nikdy nevolá, nepíše, nezve mě, abych přijela. Nezajímám ji. Když jsem chodila na základku, nenavštěvovala třídní schůzky. Když jsem byla nemocná, nevzala mě k doktorovi. Když jsem začala fetovat, nevšimla si toho, protože věčně byla v práci. 

Máma byla samoživitelka, jsem nejmladší ze čtyř dětí. Byli jsme chudí, v lednici často byl jen laciný margarín z diskontu a párky. Dodnes mám problém jíst ovoce a zeleninu, protože tohle u nás doma prostě nebylo. Měla jsem těžké dětství. A dospívání jsem málem nepřežila. 

Dnes sedím za stolem v našem novém domě a zamýšlím se nad svátkem matek. Necítím hořkost ani nenávist. Ale je mi to líto, že mě nikdo nepohladil, že mě nikdo nevzal do náruče a že nepomohlo ani to, když jsem na svou bolest upozorňovala hrozbou pasťáku. Vím, že takhle to být nemá, vím, že moje zkušenost není běžná, a dávám si sakra pozor, abych to nepřenesla na naši čtyřletou dceru. „Mám tě ráda, Marjánko. A budu tě mít ráda navždy. A mám tě ráda i tehdy, když se na tebe zlobím. Jedu teď na pár dní pryč, točíme televizní seriál o sebeobraně, pak mám rozhovor pro ty noviny, co čte babička, a představ si, Marjánko, že moderní sebeobrana bude oficiální předmět na vysoké škole. Mám toho teď hodně, ale až se vrátím, půjdeme na procházku a na hřiště.“ „Jóó, mami, měj se a zavolej mi večer přes kamerku!“ Pohladit, obejmout, zajímat se o to, co ji baví, co ji štve, co by si přála. A taky myslet na sebe, na svůj klid, na to, co potřebuju já. Protože dlouho to bylo všem včetně mě jedno.