Kdo buduje zahradu, věří v budoucnost, říká Johana Passerin. A naději děti potřebují

Proč jste se rozhodla umístit zahradu do prostoru školky? 

Celá věc se má trochu jinak: Zahrada není ve školce, nýbrž školka je v zahradě. Když jsem se rozhodla založit školku, tak bylo důležité, že bude v zahradě. A tohle rozhodnutí tady nějak podvědomě bylo už dávno: když jsem seděla v lavici gymnázia Jana Keplera a celý den si tam namáhala hlavu, tak jsem toužila po stromech. Ve školním dvoře byl jasan. Dívala jsem se na něj. Potom jsem šla pěšky domů přes Petřín a Kinského zahradu, a snila jsem o škole, kde se děti učí pod stromy a od těch stromů. V té době nic jako lesní školky nebo školy neexistovalo, ale když se o dvacet pět let později objevily, tak mě to zavolalo. Mně osobně to dává smysl.

Kde jste se při zapojení zahrady do vzdělávacího procesu inspirovala?

Myšlenka vzdělávání v přírodě není nic nového a po celá staletí, až tak do konce 19. století ta příroda byly zahrady, protože symbolicky i prakticky obsahovaly cíle vzdělávání nejen předškolního, ale i školního. Pedagogičtí inovátoři jako Komenský, Pestalozzi a Froebel zahradu považovali za ideální vzdělávací prostředí: Froebel je autorem názvu Kindergarten – dětská zahrádka, který se ujal v evropském kontextu. Zahradu vnímá jako posvátný prostor a protiváhu k nemocné uspěchané společnosti. To byla první polovina 19. století, začátek průmyslové revoluce. Až s jejím rozmachem a prudkou industrializací přišlo obdivování divoké přírody, a také sentimentální, idealizované a romantické pojetí divoké přírody jako metafory svobodného ducha. Tohle pak žilo dál v odkazu skautingu a trampingu, prohloubilo se to oběma válkami a envirinmentální a klimatickou krizí. Na druhou stranu zažíváme renesanci přírodních a komunitních zahrad, komunitou podporovaného zemědělství, regenerativního hospodaření, biodynamického zemědělství a návrat ke školním zahradám. Mnoho školních a školkových zahrad a pozemků bylo ztraceno a rozprodáno v 90. letech a teď se to pracně znova hledá.

Jaký přínos vidíte ve vzdělávání dětí v prostředí zahrady?

Je toho velká spousta. První, co mě napadne, je opravdová práce. Děti vidí dospělé opravdu pracovat rukama, dělat něco užitečného, z čeho možná bude jídlo. Pro děti je to velký zázrak, doslova zázrak. Vidět dospělé pracovat, něco vyrábět, opravovat, opečovávat, je hodně důležité, protože klíčovým principem učení v předškolním věku je nápodoba. Není nutné dětem nic vysvětlovat nebo je motivovat nějakými aktivitami. Stačí, že vás jen vidí, jak se se zaujetím o něco staráte. Na zahradě je pořád co dělat. Ne náhodou má podle průzkumu Asociace lesních mateřských škol 85 procent lesních školek zahradu, kde s dětmi zahradničí.

Jaká je v tomto procesu role dospělého?

Když se dospělí věnují nějaké zjevně smysluplné činnosti, vytvářejí tím podmínky pro nápodobu (dítě přijde a chce pomáhat, je zvědavé), nebo pro hluboce zaujatou sebeřízenou činnost dítěte (volnou hru). Když má dítě po svém boku pečovatele, který se zaujetím a láskou něco dělá, dítě napodobuje nejen vlastní činnost dospělého (třeba nějaké okopávání), ale hlavně toto zaujetí a zájem! Proto je zahrada ideálním připraveným prostředím pro vzdělávání. Učitel v předškolním věku je hlavně předobrazem. Tím, že je dobrým předobrazem, rozvíjí znalosti, dovednosti, schopnosti, ale hlavně hodnoty a postoje.

Jaké hodnoty a postoje prostředí zahrady rozvíjí?

Jednou z těchto hodnot a postojů je láskyplná péče. Bez toho se v zahradě neobejdete. Rostliny a stromy potřebují laskavost a péči, aby daly dobré plody. Je dobré, když děti a rostliny mohou růst pomalu. Dobře víme, že zelenina ze skleníku nechutná vůbec dobře. Urychlování a průmyslová hnojiva nedělají dobře ani dětem. Navíc existují výzkumy, které říkají, že děti si velmi dobře všímají, jak se pečovatelé a učitelé starají o prostředí, a jsou přesvědčené, že se stejným zájmem přistupují k nim samotným.

Jaké další přínosy jste vypozorovala? Může být zahrada součástí environmentální výchovy? 

Další přínos je naděje. V naší školce Hvězdy v lese máme motto: Kdo buduje zahradu, věří v budoucnost. My máme v našem školním vzdělávacím plánu jako jeden z integrovaných bloků vzdělávání pro udržitelný rozvoj, neboli klimatickou adaptabilitu. Když zahradničíte, tak vás to naučí dívat se na počasí úplně jinak. Už to není prostě jenom je hezky, nebo je ošklivo. Díváte se jinak na hospodaření s vodou. My nemáme přípojku vody – schraňujeme dešťovou vodu a tou konvemi zaléváme. Podotýkám, že zahrada má asi dva tisíce metrů čtverečních. Po skoro letních teplotách přišly nečekané mrazy. Zmrzly meruňky a třešně, jasany a ořešáky mají úplně spálené listy. Je sucho, přibližně čtrnáct dní nespadla ani kapka. Přesto je potřeba uchovat si naději, umět přijímat změny a budovat resilienci. Resilience – odolnost tváří v tvář osudovým zkouškám a zátěžovým situacím se buduje na základě několika faktorů: pevné vztahové vazby, možnosti zapojit se a participovat, a možnosti zažívat smysluplné a láskyplné životní situace.

Jaké dovednosti péče o zahradu rozvíjí? A proč jsou tyto dovednosti důležité?

V první řadě vytváříme podmínky pro rozvoj měkkých dovedností, které jsou už označovány nikoliv jako soft skills, ale lépe essential skills, klíčové kompetence: laskavě komunikovat, řešit problémy nenásilně, spolupracovat, pečovat o sebe navzájem a o místo, kde žiju, tvořit a být přesvědčen, že mohu nevyhovující věci měnit –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ať už přímo, nebo pomocí vyjednávání s „autoritami”, schopnost sebeuvědomění, umění vyjadřovat své emoce. Jsem přesvědčená, že tam jsou obsaženy všechny klíčové kompetence –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kompetence k učení –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zahradničení je učení všemi smysly, učení se děláním, učení se nápodobou vyžadující odvahu experimentovat, kompetence k řešení problémů, kompetence komunikativní, sociální, činnostní a občanské. Je tam všechno.

Jakým způsobem k rozvoji těchto dovedností prostředí zahrady přispívá?

Velice důležitá je kontinuita. Kontinuita a koloběh jsou pro děti časomíra. To, že se věci opakují, přináší bezpečí a srozumitelnost. Děti chodí jen k nám do školky, neumožňujeme nějaké částečné modely docházky, čili vytváříme podmínky pro vybudování silné vztahové vazby nejen k nám, ale i mezi dětmi navzájem a k té zahradě jako k domovu. Zahrada je v našem pojetí nejvíce ze všeho milovaný domov a živá bytost. Sama se proměňuje a my ji také proměňujeme. Spolupracujeme.

Jakým způsobem děti do zahradničení zapojit? Které aktivity patří mezi jejich nejoblíbenější? 

Asi čekáte, že řeknu sázení semínek. Ale já řeknu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hra. Nejoblíbenější a nejdůležitější činností dítěte je jeho hluboce zaujatá, autonomní, sebeřízená hra. Je to paradox, ale my jsme nejspokojenější, když naše hluboce zaujaté zahradničení způsobí, že si děti vedle nás rozjedou nějakou fantazijní a kooperativní hru. Není u nás výjimkou, že si hraje osm nebo deset dětí spolu, všechny aktivně zapojené, od tříletých až po šestileté.

Taky máme radost, když za námi přijdou a řeknou, že chtějí dělat to, co děláme my, sázet, hrabat, plít, sklízet. Různé děti baví různé věci. Skoro všechny děti bez výjimky jsou fascinovány opravováním a budováním, úklidem, stříháním stromů, čištěním kurníku, přerýváním kompostu. Všechny nejmenší děti naprosto uchvacuje práce s půdou, protože se tam nalézají žížaly. Ty jsou důležitější než brambory. Vyrývání brambor na podzim je nejlepší didaktická pomůcka pro adaptaci nových dětí. A jak děti nejlépe zapojit? Tak, že se se skutečnou láskou a zaujetím do něčeho sama pustím.

Co by na zahradě mělo být? Klouzačka? Prolézačka? Domeček? Pískoviště? Nebo klacíky a bláto stačí? 

Zahradu definuji jako bezpečné, ohraničené místo, kde člověk láskyplnou péčí přírodu přetváří tak, aby mu poskytla svoje plody, radost, odpočinek, bezpečí. Aby přispěla k tomu, aby byl spokojený a měl naplněné potřeby. Proto na zahradě potřebujeme dospělé, kteří budou umět být předobrazem, rádi zahradničí, poznají rýč od lopaty, nebojí se umazat. Učitele, kteří jsou šťastní venku. Pokud má školka nebo škola údržbáře nebo zahradníka, poprosme ho, aby dělal svou práci, když jsou děti poblíž, aby jim dovolil pomáhat. Ale motorové nářadí pak musí nechat schované, protože děti nemají rády hluk. Hodně se teď mluví o digitální gramotnosti. Právě pro tuto novou důležitou kompetenci je důležité, aby děti zažily a skrze vlastní zkušenost pochopily analogový svět. Jak se řeže pilou, jak funguje vodováha, jak se seká tráva srpem nebo kosou, kolik síly je třeba vynaložit na donesení konve s vodou k záhonu, že dlouho trvá, než ze semínka vyroste ředkvička. Jenom tak si děti osvojí polytechnické dovednosti. Těch nelze nebýt pouze hlavou a intelektem, to se člověk naučí jen tím, že to zkusí a udělá, třeba s mnoha chybami. Proto potřebujeme nářadí a nástroje. Lopaty, rýče, hrábě, motyčky. Pískoviště, dost velké, aby se tam vešlo patnáct dětí, ale zároveň chráněné a útulné, ne jen takový čtverec ohrazený trámy. Hodně hrnců a pokliček, konviček a lavůrků, aby mohly děti vařit, a také místo, kam se tyhle věci uloží. Nyní se tomu říká blátivá kuchyňka. Také je dobré vyčlenit v zahradě místo, kde děti mohou kopat, kutit, budovat z cihel a prken, vybudovat si doupě trochu skryté pohledům dospělých, například v nějakém houštíčku. Dát dětem palety, prkna, odřezky dřeva, provázky, cihly, trubky na stavbu jejich vlastních věcí. Zahrada má mít svoje tajemná místa, skrýše a schovky, místa, kam si dítě může zakopat poklad. Taky nesmíme zapomenout na ohniště a na nějaké místo pro setkávání. Stromy ovocné i divoké, keře s jedlými bobulemi, květiny pro krásu i bylinky na čaj.

Co tam naopak raději nemít?

Je důležité říci, že zahrada není hřiště. Proto bych doporučila na zahradě nemít věci, u kterých musíte stát a dohlížet na bezpečnost dětí, na to, aby se dětem něco nestalo. Hračky typu vozítka, odrážedla a auta. Trampolíny, houpačky pro jednotlivce (výjimku tvoří různé jednoduché věci, jako například lano na stromě, protože houpání je velice důležité).

Potřebujeme na vybudování zahrady architekta, nebo si poradíme sami?

To velice záleží na zkušenosti a dovednosti těch, kteří zahradu budují. Architekti mohou pomoci nastínit nebo uvědomit si prvotní vizi, ale problémem může být, že výsledkem jejich práce má být nějaký produkt. Ale zahrada ve vzdělávání, zahrada jako místo pro děti je proces. Málokdy se začíná na zelené louce, a pokud ano, pak může být pomoc architekta zcela zásadní. Určitě doporučuji vyjít z toho, co už na pozemku je, nepřebít to vlastní představou a myšlenkami. Úplně první věc, kterou můžete začít i bez architekta, je kompost. Pro vzdělávání je přínosem, když věci necháte uležet, když vás děti vidí, jak se s tím moříte a vymýšlíte to za pochodu, když vás nouze nutí recyklovat a přemýšlet, jak využít toho, co najdete. Pokud si můžete dovolit luxus pomalosti a nedokončenosti, malých radostí a neustálých proměn, bude vaše zahrada pro děti místem štěstí. Protože uvidí, že se zahradou máte vztah. Ten vztah chcete mít na celý život a navíc víte, že když se to povede, tak ta zahrada vás přežije.

Johana Passerin stála u založení Asociace lesních MŠ, kde působí dodnes jako členka Rady a koordinátorka Skupiny pro kvalitu. V lesní školce působí od roku 2010. Je ředitelkou lesní MŠ Hvězdy v lese, kterou v roce 2014 založila. Absolvovala čtyřleté studium waldorfské předškolní pedagogiky (2014) a mnoho stáží v předškolních zařízeních (Německo, Izrael, Dánsko, Švédsko, Rakousko, Skotsko a Island). Na Univerzitě Palackého v Olomouci vystudovala speciální pedagogiku předškolního věku (2020) a navazující magisterský obor Muzikoterapie (2023).

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.