Nejlepší hřiště pro děti: připomíná skládku a rodičům tam je vstup zakázán

Zvýšená kontrola rodičů, stavba unifikovaných hřišť a všudypřítomná snaha o odstranění jakýchkoliv rizik v životě dětí je vidět všude kolem nás. Čím dál více odborníků však varuje, že tento přístup může dětem spíše uškodit, a snaha o zajištění absolutní bezpečnosti dětí se stát paradoxně tím, čemu chtějí rodiče i úředníci nejvíce předejít: rizikem. 

Rizikem k většímu bezpečí?

Dětská psycholožka Cara Goodwin rizikovou hru na svém blogu popisuje jako jakýkoli typ vzrušující volné hry, která zahrnuje jednu nebo více následujících činností: vysokou rychlost (rychlé točení nebo houpání), výšky (lezení na stromy nebo skákání odněkud), práci s nebezpečnými nástroji (jako nože, pily, sekery nebo lana), pobyt v blízkosti nebezpečných živlů (oheň, voda), bojovou hru (bojování nebo pošťuchování mezi dětmi) nebo hru, při níž hrozí nebezpečí, že se ztratíte nebo že nebudete pod dohledem dospělých. Podle jedné studie až 74 % dětí preferuje hru, která jednu nebo více těchto činností zahrnuje.

Riziková hra je pro děti tedy zcela přirozená. Proč je pro ně ale i nezbytná, vysvětluje Ellen Beate Hansen Sandseter, norská vědkyně zabývající se výzkumem rozvoje dětí, pro článek v New York Times. „Šplhání do výšek, skákání, rychlé točení nebo houpání a jiná riziková hra jsou činnosti, které jsou pro děti způsobem, jak poznávat rizika a zvládat strach.” Její myšlenky potvrzuje i výzkum Marianny Burssoni, který ukazuje, že riskantní hra u dětí posiluje nejen fyzickou zdatnost, ale pomáhá rozvíjet schopnost řešit problémy a spolupracovat, snižuje problematické chování, zvyšuje kreativitu a tvořivost a posiluje celkovou odolnost. „Jakkoli se to může zdát neintuitivní, děti si vyvíjejí schopnosti zvládat riziko tím, že jim jako rodiče umožníme zapojit se do riskantní hry,” dodává v podcastu.

Pokud mají děti možnost si hrát jen na „bezpečných hřištích” nebo je rodiče v riskantní hře příliš omezují a usměrňují, může to paradoxně vést k mnohem nebezpečnějšímu chování. „Děti se pak nudí a jsou v pokušení provádět zbrklé a hazardní kousky, jako jsou kotrmelce na vrcholu prolézaček a stoupání na ramena ostatních na houpačkách,” dodává Ellen Sandseter.

Hřiště z haraburdí

Na opačné škále tlaku na bezpečí se nacházejí takzvaná „Dobrodružná hřiště”. Jde o koncept, kterému za druhé světové války položil základy dánský architekt Carl Theodor Sorensen. Všiml si, že děti si spíše než na vyasfaltovaných hřištích, které pro ně nachystali dospělí, hrály raději na staveništích nebo v hromadách suti. Přišel proto s nápadem místa pro děti, které nezasvěcenému kolemjdoucímu připomínaly spíše skládku. Prkna, cihly a jiný stavební materiál, vyřazený nábytek, kladiva, hřebíky, pily, provazy, možnost si rozdělat oheň. Myšlenkou za tímto konceptem bylo, že když děti dostanou skutečné nářadí a materiál, jehož užívání s sebou nese jisté riziko, budou se chovat opatrně. A vedlejším produktem bude, že si hřiště doslova postaví podle svého, nikoliv podle designu dospělého. 

A skutečně se tak dělo. Děti na dánských hřištích zkoumaly, tvořily, bořily, spolupracovaly a vše s minimem úrazů. Na Sorensena pak navázala anglická architektka Marjory Allen, která dobrodružná hřiště přenesla do Anglie, odkud se rozšířila do dalších zemí po celém světě.

Myšlenkou dobrodružných hřišť je podpořit děti v práci s rizikem a umožnit jim spolupracovat takovým způsobem, který na běžné hřišti a za přítomnosti hlídkujících rodičů zkrátka nejde. Je ale rozdíl mezi rizikem a hazardem. I na dobrodružných hřištích platí pravidla, jen jsou jiná, než bychom očekávali.

Žádné mobily ani rodiče

Dobrodružné hřiště The Yard v New Yorku je zdarma a má dvě části. Ta první je určena pro děti do pěti let a podmínkou vstupu je přítomnost dospělého, který za své dítě odpovídá. Druhá, dobrodružnější část je určena dětem od pěti do devatenácti let a dospělý doprovod zde zastávají speciálně vyškolení pracovníci hřiště. Rodičům je vstup zakázán. Dětem je doporučeno přijít v botách s pevnou špičkou, nechat doma mobily nebo tablety a u vstupu odevzdat podepsané prohlášení, v němž jejich rodiče přijímají rizika spojená s pobytem na hřišti.

Na hřišti se nenachází klouzačky a prolézačky, zato tu je spousta matrací a molitanů, starých pneumatik, sudů, vyřazeného nábytku a elektroniky, palet, rour, prken, cihel, nářadí... a spoustu nadšených dětí. Reportáž New York Times zachytila desetiletého chlapce, jak s kamarádem rozbíjeli kladivem staré klávesy a odstraňovali z nich reproduktor a čipy. Jiné děti kopaly díry v blátě, lezly po patnáctimetrové ocelové plošině, pilou odřezávaly prkna a páčidlem sekaly do vývěsního štítu. „Někdy rodiče postávají u plotu a pozorují své děti jako zvířata v zoo," řekla americkému deníku Rebecca Faulkner, výkonná ředitelka neziskové organizace play:groundNYC, která hřiště The Yard od roku 2016 provozuje. „Říkám jim: ‚Nemusíte se bát, nemusíte jim říkat, co mají dělat. Jen se posaďte a uvolněte se.‘“

V dobrodružných hřištích na děti dohlížejí speciálně vyškolení dospělí pracovníci, kteří je učí zacházet s poskytnutými nástroji, ale jinak zasahují pouze v případě, že dětem hrozí nebezpečí. „Například když se válka mezi soupeřícími ‚pevnostmi‘ zvrtne nebo když hrozí nebezpečí v podobě rezavých hřebíků či ostrých předmětů,” upozorňuje Rebecca Faulkner.

Dobrodružná hřiště nabízejí velký prostor pro vyžití, ale mají i nevýhody. Zabírají dost prostoru, jsou na pohled nevábná, potřebují prostředky na údržbu a personál a jejich zřízení s sebou nese intenzivní komunikaci s rodiči a místní komunitou. Tyto faktory však mohou být vyváženy přínosy, které dobrodružná hřiště dětem různého věku nabízí.

Kde si mají hrát starší děti?

Jsou to právě děti vyššího věku, kteří na dobrodružných hřištích nachází největší vyžití. Podle čerstvé analýzy Seznam Zpráv, která se zabývá proměnami dětství v ČR, tráví venku alespoň dvě hodiny denně méně než pětina dětí ve věku 8 až 10 let. Pro srovnání: v devadesátých letech trávila venku více než dvě hodiny polovina dětí. V generaci našich prarodičů to byla dokonce většina. Tato čísla nejsou radostná, nicméně nejsou příliš překvapivá. Kopírují trend, který je v západních zemích na vzestupu několik posledních desetiletí.

Často se mluví o tom, že dnešní děti jsou příliš zatížené studijními povinnostmi a kroužky a že na pobyt venku jen tak „na lítačku” nezbývá čas. Jako příčina nižšího pobytu dětí venku se zmiňuje i rostoucí užívání technologií, dále pak strach rodičů ze zvýšené dopravy a z dalších rizik, které žití v dnešní době obnáší. Mnohem méně se ale mluví o tom, že se ve veřejném prostoru na starší děti tak trochu zapomnělo. V momentě, kdy odrostou pískovišti, nemají moc kam jít. Trefně to komentuje Susan Solomon, historička architektury a autorka knihy Americká hřiště: „Nevěřím argumentu, že obrazovky brání dětem v přístupu na hřiště. Kdyby byla hřiště lepší, děti by tam chodily."

O tom, že dobrodružná hřiště přitahují i starší děti, svědčí zkušenosti z Londýna. Jim Cleancy, správce jednoho z tamních dobrodružných hřišť upozorňuje, že k nim přichází čím dál více i starší teenageři, kteří by se jinak potloukali po ulicích nebo seděli doma na mobilu. „Jsme tak trochu policisté, učitelé i sociální pracovníci. Ve městě mizí příležitosti vyžití pro starší děti a my se tak stáváme jedním z mála míst, kde si děti můžou venku hrát nebo jen tak být," popisuje pro deník The Guardian.

A co úrazy?

Pobyt na jakémkoliv, i na tom nejbezpečnějším hřišti, s sebou nese možnost úrazu a nejinak je tomu i na dobrodružných hřištích. Jedna studie v okrese, kde bylo hřiště dobrodružné i obyčejné „bezpečné”, ukázala, že statisticky více a vážnějších úrazů se dělo na bezpečném hřišti. A v podobném duchu se nese i žitá zkušenost dobrodružného hřiště The Yard v New Yorku.

„Za sedm let naší existence jsme měli spoustu modřin a odřenin, ale nikdy jsme neměli žádné vážné zranění,“ upřesňuje jeho správkyně Rebecca Faulkner pro New York Times. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.