Malotřídky nejsou na vymření. Ve Slapech na Táborsku ukazují, jak můžou úspěšně fungovat

Žlutá patrová budova ve Slapech na Táborsku vypadá jako škola už na první pohled. Velká okna i vstupní dveře a cedule vás ve vašem dojmu ujistí. Prvostupňová základní škola ve Slapech funguje v budově společně s mateřskou školou. Děti ze školky často plynule přecházejí do školy, kde projdou celým prvním stupněm.

Slapská škola má povinnost zapisovat především spádové děti. V obci ale není dětí tolik, nebo si jejich rodiče z různých důvodů vyberou jinou školu, takže se v ní scházejí žáčci z obcí v blízkém okolí. „Děti k nám jezdí z Tábora, ze Sezimova Ústí, ale i z menších okolních vesniček. Spádové bereme všechny, o těch ostatních rozhodujeme losem, protože poptávka je větší než naše možnosti. Dřív jsme brali přednostně i sourozence dětí, které k nám už chodí. Ale po konzultaci s právničkou jsme tohle opatření zrušili. Je diskriminační vůči jedináčkům,“ vysvětluje ředitelka školy Lenka Pecková Šonková.

Letos otevírají ve Slapech samostatnou první třídu s dvanácti dětmi, v další třídě je pak spojená druhá a třetí třída, dohromady se učí také čtvrtá a pátá třída. Celkem školu navštěvuje 50 dětí, dalších 40 je ve školce, která sídlí v podkroví budovy a na zahradě okolo.

Malotřídka je speciální podoba výuky, která řeší menší počet dětí v ročníku tak, že se vzdělává víc ročníků v jedné třídě a s jedním učitelem. Pro malé obce to bývá možnost, jak školu v místě udržet. Kromě odlišného uspořádání tříd fungují stejně jako školy takzvaně plně organizované, tedy ty, které vzdělávají žáky od prvňáků po deváťáky. Respektují rámcové vzdělávací programy, mají vlastní školní vzdělávací program, žáci mají stejný rozsah učiva i výstupy jako v nemalotřídní škole. Rozdíl je pouze v organizaci výuky, která je pro pedagogy trochu náročnější. A počet dětí ve třídě bývá také menší než v ostatních školách. 

Protože strukturu hodiny učitel připravuje pro víc ročníků naráz, musí ji víc promýšlet. Připravuje jak jednotlivou linku pro každý ročník, tak přechody a propojení mezi nimi. Kdy bude kdo pracovat samostatně nebo ve skupině a kdy se bude učitel věnovat přímo jedné ze skupin. Musí taky dokázat udržet myšlenku a naopak přepínat mezi tématy, protože dětské dotazy ne vždy respektují, že se právě věnuje druhé skupině dětí.

„Samozřejmě je to náročnější, časově i výdejem energie. Když připravujete program pro dva ročníky, musíte mít všechno docela detailně promyšlené. Vědět, kdy chcete jedné části třídy zadat samostatnou práci a věnovat se druhé půlce dětí. A počítat s tím, že občas vaše příprava přijde vniveč, protože se někdo na něco zeptá, zastavíte se u toho a připravené věci ani nevyužijete,“ směje se Lenka Pecková Šonková. Ale zájem dětí je podle ní to nejdůležitější, co ve škole potřebujeme, takže ho rozhodně nezastavuje. 

Občas jsou slyšet pochybnosti, jestli takový způsob výuky děti neochuzuje o znalosti. Že při dělení pozornosti i času učitele zkrátka nedostanou to, co v plně organizované škole. 

Ředitelka slapské školy to vidí právě naopak. Je přesvědčená, že společná výuka různě starých dětí je pro ně velký benefit: „I odborné studie ukazují, že vrstevnické učení je pro děti snazší a přirozenější. Učí se vždycky i od sebe navzájem. Když si něco vysvětlují kamarádi, mluví tak, aby si navzájem rozuměli. Učitel se na tohle musí vědomě soustředit, ale děti ve věkově různorodé skupině to prostě tak mají. Někdy necháváme starší děti, aby učivo těm mladším vysvětlily a vyložily. A funguje to skvěle. Nechceme, aby byl v hlavní roli učitel,“ pochvaluje si ředitelka malotřídní školy, která staví na základech montessori pedagogiky a využívá i další alternativní vzdělávací postupy.

Někdy se dokonce učí a pracují dohromady žáci celé školy. Každý měsíc mají ve slapské škole týden vyhrazený pro takzvaná centra aktivit. Děti se rozdělí do malých skupin a každá skupina dostane ke zpracování konkrétní téma. Skupinka má instrukce také k tomu, jak se zorganizovat, jakou roli kdo ve skupince hraje. Někdo hlídá čas, další je hlavní organizátor, jiný zapisuje nápady i finální výstup – podle toho, co komu vyhovuje nebo co si chce vyzkoušet. „To všechno si děti řeší ve skupince samy. My jsme jen podpora. Naučí se tak spolupracovat a pochopí, že týmový výsledek je víc než výhra jednotlivce. Umí třeba spolupracovat i s tím, koho by si za kamaráda nevybraly. Rivalitu vůbec nepodporujeme, učíme se radovat z úspěchu všech,“ popisuje přístup k dětem Lenka Pecková Šonková.

Nad otázkou, jestli podle ní existuje typ dítěte, kterému by takový způsob výuky nemusel vyhovovat, se chvíli zamyslí. „Někdy se stane, že to nevyhovuje rodičům. Tradičnější škola se známkováním, striktně oddělenými ročníky a frontální výukou je pro ně přijatelnější a srozumitelnější, protože ji sami zažili. Ale děti žádný problém nemají. Za těch pět let, co tu jsem, si na na nic takového nevzpomínám. Respektujeme, že každý je jiný. Chodí k nám děti se speciálními vzdělávacími potřebami i výjimečně nadané děti a všechny jsou podle mě dostatečně opečované. Klíčový je pro ně pocit bezpečí a ten jim u nás blízkostí a propojeností všech ve škole dopřáváme maximálně,“ říká Lenka Pecková Šonková.

Součástí výuky jsou ve Slapech i asistenti pedagoga, v každé třídě mají jednoho. Na výuce se podílejí jako podpůrné síly, znají plán hodiny a ve spolupráci s učitelem a dětmi se ho snaží naplnit. Asistenti jsou sice poradnou přidělení ke konkrétnímu dítěti, ale pomáhají tam, kde je potřeba. Ve skupině tak nejsou vyčleňováni a označováni žáci, kteří pomoc potřebují, a to přispívá k hladkému průběhu výuky. Pro děti i učitele jsou asistenti velmi důležití, ředitelka školy má proto obavy z připravovaných změn, které by je mohly citelně zasáhnout: „Pokud by prošel návrh tak, jak je teď, přišli bychom o celý jeden úvazek asistenta. Zbylo by nám jen 0,8 úvazku a z toho bychom všechny tři třídy nepokryli. A život by nám to docela dost zkomplikovalo.“

Kromě asistentů pedagoga pracuje ve škole také speciální pedagožka, která pracuje s dětmi individuálně nebo i během výuky. Ale právě propojenost všech dětí a méně striktní rozdělení do jednotlivých tříd je podle Lenky Peckové Šonkové dobrou prevencí konfliktů nebo třeba šikany. I se školkou je v budově 90 dětí, ale všichni se znají. „Já i kolegové je známe všechny jménem, potkáváme se tu, některé aktivity máme společné. V takovém komunitním prostředí těžko bují šikana a podobné věci,“ říká ředitelka. 

Na otázku, jestli to není až moc růžový pohled, říká, že děti si samozřejmě svůj prostor potřebují vymezit. Září je období, kdy se kolíkuje hřiště. A připravují se na to i ve třídách, kde si během prvního školního týdne nastavují základní pravidla spolupráce a komunikace. Násilí netolerují za žádných okolností, ale jinak pravidla vymýšlejí děti, diskutují o nich a zvažují, co je nejdůležitější. Z hromady návrhů se pak vybere pár nejpodstatnějších zásad, aby bylo možné si je zapamatovat. Pravidla jsou potom závazná pro všechny.

Jak náročné je sehnat učitele do malotřídky? Lenka Pecková Šonková neví, protože má už několik let stabilní tým. Ale zájem o práci ve slapské malotřídce asi bude, protože každý rok přichází zhruba desítka životopisů a dotazů na práci učitele. Taky stážisti a praktikanti se často ptají, jestli by nemohli ve škole zůstat pracovat. „Teď můžu jen s radostí říct, že všichni moji kolegové jsou nejen odborníci na své téma, ale i lidi, které to téma navíc baví i mimo práci. Děti to skutečné nadšení pro věc prostě poznají a učitel se skutečným zájmem o to, co učí, je skvělá motivace,“ uzavírá ředitelka malotřídky ve Slapech na Táborsku.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.