Minus deset stupňů, devět dětí k tomu. Reportáž ze zimní expedice jedné malé školy

Je tři čtvrtě na sedm večer, 19. ledna 2024, teplota v Českých Budějovicích minus tři stupně. Mířím směr Ktiš, což je obec o pěti stovkách obyvatel v podhůří Šumavy. Tamní škola nepatří mezi ty obyčejné. Ve výuce kombinuje střípky hned několika moderních alternativních přístupů, a nejvíc ze všeho mi připomíná takovou tu vesnickou malotřídku, jak ji známe ze starých filmů. Když napadne sníh, jde se na běžky. Když zamrzne rybník, jde se bruslit. Mezi výbavu školy patří boby, lyže a… nově i třísezonní spací pytle. Učitelé dostali letos do výbavy kvalitní péřovky. Dobrý základ pro to, aby se mohlo rozjet opravdové učení prožitkem.

Vidět východ slunce nad Hlubokou

Cestou se zvětšují vyhrnutné hromady sněhu, které po oblevě ještě zbyly. Na chráněných místech se postupně objevují velká a souvislá sněhová pole. Na jednom z nich bude tábořit devět dětí a s nimi dva učitelé. Místo noclehu se během dne hned několikrát změnilo. Děti putovaly zimní krajinou už od dopoledne, návrat je čeká druhý den navečer. Nakonec se rozhodly zůstat na jednom z nejvyšších kopců v blízkém okolí. „Zustavame u vysilace. Uz nechteji jit dolu. Pry vylezou na vychod slunce nad Hlubokou“, dostal jsem na messenger už v 16:10. Do háje… co tam tak dlouho s těmi dětmi v mraze budou dělat? Později se dozvídám, že největší starostí dětí prý bylo, aby nezapomněly tenisák a aby byl čas si s ním hrát.  Žádná zima. Žádné rozhodování, jestli peří, nebo syntetika, či jak silné merino asi bude třeba. Prostě tenisák.

Kousek před cílem dostávám další zprávu: „Tak navidenou rano… Ohen hori. Uvidite nas“. Tak jo, to bude fajn reportáž ze spícího tábora, pomyslím si. V 19:30 vystupuji z auta, beru batoh se zimním spacákem a stan. Po lesní cestě plné zamrzlých kaluží se kloužu směrem k domluvenému místu noclehu. Teplota postupně klesá až k minus šesti.

Ještě před pár měsíci chodil do školky, dnes spí v mraze venku

Těsně před osmou přicházím na místo. Oheň dohořívá. Tři stany a opodál z plachty postavené závětří, ve kterém spí Ilona a Tomáš. Manželé, oba učitelé v místní škole. S Ilonou se znám déle, absolvovali jsme už několik zimních expedic. Pro Tomáše je to první expediční nocování v mraze, stejně jako pro děti. Odhaduju, že devět dětí, z nichž některé mé křupání zmrzlým sněhem probudilo, by mohla být vlastně asi třetina celkového počtu dětí zdejší školy. Takže velká akce! Jenže dalšími nepřímými účastníky jsou rodiče, hlavně maminky, které tyhle dva dny prožívají plné napětí s telefonem v ruce. Vždyť nejmladší účastník ještě před pár měsíci chodil do školky. Pro maminky je to, byť doma v teple, asi mnohem náročnější než pro děti samotné. 

Krátce pozdravím oba učitele a jdu postavit stan opodál, abych nerušil… ale dostatečně blízko, abych mohl včas zachytit atmosféru ranního cvrkotu. Stan okamžitě namrzá jinovatkou. Měsíc osvětluje všechno kolem. Večer sleduju tematický film „Sněžné bratrstvo“. Nové zpracování příběhu uruguayského ragbyového týmu, který po zřícení letadla přežívá v nuzných podmínkách zasněžených ledových And. Z boku do stanu trochu pofukuje vítr. Říkám si, že by tedy nakonec nemusel být takový mráz… 

Ale byl. K ránu teplota skutečně klesla k minus deseti stupňům. Ovšem mně zima nebyla. Byla to pro mě noc krásná a zcela výjimečná. Vlastně nevím, kolik jsem toho naspal. Hodinky ukazují dohromady 8 hodin a 5 minut. Ale znáte ten pocit, kdy vám přijde, že jste oka nezamhouřili. 

K snídani čaj ze sněhu

Východ slunce jsem samozřejmě propásl. Těsně před osmou už vidím jen několik spacáků seřazených na patřičnou světovou stranu před průhledem mezi stromy. Takže asi jej pár lidí přeci jen sledovalo. Teď už všichni sedí kolem ohně, který se zase pomalu rozhořívá, a připomínají mi pohádkových dvanáct měsíčků. Vlády se právě ujal Leden. 

Líbí se mi sledovat ranní paprsky slunce skrz kouř z ohně i páru z úst nadšených táborníků. Vypadá to, že mají dobře rozdělenou práci. Někdo se stará o oheň, jiný se snaží nastartovat campingový vařič. Ostatní v rukavicích nosí sníh do kotlíku a do ešusu. Bude se vařit čaj ze sněhu. Další voda bude třeba na zalití instantní ovesné kaše. Vidím jen dvě holčičí tváře. „Šárka, to je dcera koňáka, tu ani nepočítám jako holku. Vždyť to celé s naším Tomíkem vlastně vymyslela,“ vysvětluje učitelka Ilona, aniž bych se zatím na cokoliv ptal. Nabídnu pomoc s odšroubováním termosky jednomu z dětí. Nakonec se to podaří… žel, obsah je na kost zmrzlý.

„Tak, co byl zatím největší zážitek?“ odhodlal jsem se k otázce na všechny kolem ohně. „To španí,“ odpovídá Kryštof, nejmladší účastník. Školu by prý ale za táboření na celou zimu nevyměnili. Až doteď jsme mysleli, že jeden z účastníků pořád spí. Jenže se ukazuje, že důvod, proč nechce vylézt ze spacáku, je jiný. No… taky mi to dalo dost přemlouvání, abych uprostřed noci vylezl z vyhřátého spacáku trochu si odlehčit. „Náhradní oblečení mám, počítala jsem s tím, že se to někomu přihodí,“ odpovídá fantasticky klidně Ilona. Jdu si pomalu sbalit svoje věci.

Po chvilce za mnou přibíhá jedna z holek, jestli prý si dám ovesnou kaši. Po několika vlastních zimních výpravách už se tomuhle vynálezu snažím vyhýbat. Zvláště když vychladne. „A udělalo by ti radost, kdybych si dal?“ – „Ano!“ Hmmm, je rozhodnuto. Nemám lžíci. Ale jedna leží pohozená ve sněhu. Vyčistím ji opakovaným odíráním o sníh, sterility docílím nahřátím nad ohněm. Ochutnávám vzorek od nového výrobce. Je to stejná tragédie jako všechny předcházející. Ale to už přichází nápad na společnou fotku.

Za rok musíme znovu

Pak už se rozhoduje o dalším postupu. „Půjdeme přes lom, tam to teď bude hezké.“ Ilona vytahuje diktafon. Jsou na něm zaznamenány momenty z předchozího dne. Včetně krátkých reflexí u ohně. Co se dětem líbilo, co oceňovaly. Krátké výpovědi dětí střídají poměrně dlouhé a nadšené pasáže učitelů: mají skvělé děti, podporují je. A děkují jim. Kdybych dostal do ruky diktafon já, asi bych naopak ocenil učitele za jejich odvahu: především dělat řadu věcí v jejich škole jinak. Tihle učitelé, na rozdíl od těch, kteří za katedrou jen přečtou, co je v učebnici, nemusí mít strach, že jim někdy jakákoliv forma umělé inteligence vezme práci. Opravdovost, kterou dětem zprostředkovávají, je nenahraditelná.

Loučím se a odjíždím na třeboňský rybník Svět bruslit. Do další oblevy zbývá už jen jeden den. Odpolední led na rybníce nádherně zpívá. Nože bruslí se zakusují do ledu a já přemýšlím o tom, co jsem viděl a zažil. Večer dostávám ze Ktiše záplavu fotek, prohlížím sociální sítě. Ta akce byla asi fakt úspěšná. Ještě ani neodezněly drobné bolístky a děti už se prý dušují, že příští rok musí vyrazit znovu. Sotva třicet hodin po tom, co jejich učitelé dospěli k definitivnímu rozhodnutí „dneska vyrážíme“. 

Zimní kurzy organizuju přes deset let hlavně pro vysokoškolské studenty pedagogických oborů. Naprostá většina z nich kurz absolvuje celý. Řekl bych, že všichni se vrací domů o něco „větší“. Některé to chytne a hledají vlastní příležitosti, jak putovat zimní krajinou. Ilona se takového kurzu zúčastnila v roce 2019. Necelých 5 let poté bere na zimní expedici 9 dětí a svého manžela. Naplňuje mě to nadějí, že měnit české školství je reálné. A dokáže to i jednotlivec.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.