Vezmou, nebo nevezmou? Narodit se na podzim znamená problém se školkou

Modrooký blonďáček Vojta bydlí s rodiči v malé obci mezi Prahou a Neratovicemi. Oslava třetích narozenin mu připadla přesně na 1. září, čímž patří oficiálně mezi „podzimní děti”, které školka přijmout nemusí. A vzhledem k tomu, že v obci neustále narůstá počet rodin s malými dětmi, neměl loni ve státní školce prakticky ani šanci. „Kdybych bývala porodila o pár hodin dřív, ušetřila bych spoustu peněz,“ říká s pobavením jeho máma Alena, která nakonec rok platila školku soukromou. Vojta nakonec do státní školky začne chodit až letos, v den svých čtvrtých narozenin. 

Místo ve školce? Ne, pokud má narozeniny na podzim

Podobnou zkušenost jako Alena mají tisíce českých rodin, zejména tedy těch, které žijí ve středních Čechách nebo v Jihomoravském kraji okolo Brna. Ačkoliv už opadl ten největší tlak na mateřské školky, jenž vrcholil zhruba kolem roku 2015, přesto školky podle údajů České školní inspekce nemohou přijmout zhruba čtvrtinu dětí, které podají přihlášku. To ale neznamená, že by čtvrtina dětí musela nuceně zůstat ještě rok doma a jejich matky bez nároku na místo u svého původního zaměstnavatele (vyplácení rodičovského příspěvku je možné protáhnout na čtyři roky, nicméně zaměstnavatel je povinen zachovat pracovní pozici pouze do tří let dítěte). Jak říká mluvčí ministerstva školství Alena Lednová, mnozí rodiče podávají přihlášku do několika mateřských škol, a když je přijmou v jedné, ty ostatní eviduje systém jako zamítnuté. 

Podle zákona mají právní nárok na místo ve státní školce děti, které oslaví třetí narozeniny do konce srpna daného kalendářního roku. Pokud se nevejdou do spádové školky, je jim městská část nebo obec povinna sehnat místo jinde. Proti nepřijetí se rodiče mohou do 15 dnů odvolat. Mladší děti školka přijmout může, ovšem pokud má místo. Stejně tak může přijmout i během školního roku dítě, kterému jsou právě tři roky; a tady opět platí, pouze pokud je volno. Jaké možnosti má tedy rodina, kde se dítě narodilo na podzim, případně ta, která má dítě „zimní“, ale nechce nebo jednoduše nemůže čekat půl roku do dalšího září?

Soukromé školky – individuální péče, individuální cena

Počet soukromých školek v Česku neustále narůstá – momentálně jich je zhruba 800, z toho asi čtvrtina v Praze. Některé jsou zařazeny v síti ministerstva školství, tudíž pobírají státní příspěvek na žáka, jiné si zvolily cestu kompletního financování rodiči. Jejich velkou výhodou je nižší počet dětí na jednu učitelku, takže je možné snadněji integrovat jak děti mladší tří let, tak děti s nejrůznějšími poruchami, nebo třeba jen malé introverty, kterým déle trvá, než si zvyknou na pobyt v kolektivu.

Mnohé soukromé školky se hlásí k různým alternativním vzdělávacím směrům, jiné nabízejí dvojjazyčný personál, sportovní aktivity, výlety... Poměrně logicky ale platí, že čím bohatší program, tím hlouběji musejí rodiče sáhnout do kapsy. Zatímco v Šumperku pořídíte měsíční docházku dítěte do soukromé mateřinky za pět tisíc, v Praze – pokud zvolíte například anglickou montessori školku sídlící ve vile se zahradou v širším centru – můžete zaplatit i více než čtyřikrát tolik. 

Dětské skupiny – vezmou i batole, ale jejich budoucnost je nejistá

Zhruba od roku 2014 se v Česku nabízí i varianta takzvaných dětských skupin. Momentálně jich je asi 1 100 a navštěvuje je kolem 16 000 dětí – některé celotýdenně, mnohé jen na dva či tři dny v týdnu. Dětské skupiny má „pod sebou“ Ministerstvo práce a sociálních věcí, které jejich vznik a provoz podporuje skrze příspěvky z EU. Jde totiž, jak zdůrazňuje ministerstvo, o „nástroj k lepšímu slaďování rodinného a pracovního života s důrazem na kvalitu poskytované služby.” I dětská skupina musí mít ze zákona formulovaný vzdělávací program, musí zajistit pobyt na čerstvém vzduchu a s ohledem na věk dětí i rozvoj různých návyků, jako je třeba samoobsluha na toaletě. V dětských skupinách nemusí pracovat kvalifikované učitelky, stačí rekvalifikační kurz dětské chůvy. Ceny za celotýdenní docházku se obvykle pohybují kolem tří tisíc korun za měsíc, přičemž dětí bývá ve skupině maximálně sedmnáct na dvě chůvy.

Dětské skupiny mohou přijímat i opravdu malé děti – polovina dětí, které je navštěvují, je ve věku 2–3 roky, 16 procent je dokonce mladší než dva roky; necelá třetina docházejících dětí je pak ve věku 3–5 let. Možná i proto se v Poslanecké sněmovně řeší návrh, který by místo dětských skupin znovu zaváděl jesle, v nichž by místo současných chův mohly pracovat pouze osoby se zdravotnickým vzděláním, tedy například dětské sestry nebo porodní asistentky. Těch je ale v Česku chronický nedostatek. Jak to dopadne, se ale teprve uvidí.

Centra předškolních dětí – pravděpodobně pražská specialita

Protože právě v Praze a okolí byla ještě nedávno situace se školkami nejhorší, přišel magistrát v roce 2010 s řešením, které pravděpodobně jinde v republice nemá obdobu: podpořil vznik center předškolních dětí při pražských DDM. „Je to celkem logické, dopoledne byly domy zbytečně prázdné, a přitom v okolí žily děti bez školky. Někde je zájem menší, jinde větší, ale nám se kapacita jedné třídy naplnila hned, a tak jsme brzy přidali další třídu inspirovanou lesními kluby,“ říká ředitelka DDM Ulita v Praze 3 Kateřina Jarošová.

Centra předškolních dětí fungují po Praze víceméně stejně: poskytují dětem program od osmi hodin do jedné. Svačinu si školkáčci nosí vlastní, obědvá se až doma. Den probíhá podobně jako v klasické mateřské škole: děti mají řízenou činnost, malují, kreslí, vystřihují, zpívají, sportují, zbývá ale čas i na volnou hru. Například v Ulitě mají velkou výhodu prostorné zahrady a přilehlého parku. Někteří rodiče sem dávají děti, když jsou na rodičovské s mladším sourozencem a chtějí mít dopoledne klid, jinde pracuje jeden z rodičů na poloviční úvazek, takže se střídají v přivádění a vyzvedávání. Za polodenní docházku bez jídla se platí měsíčně 1 200 korun.

Výhodou center předškolních dětí je to, že jsou v nich menší kolektivy než v klasické školce; maximální počet je patnáct dětí na skupinu a dvě učitelky, kterým jako pracovní kvalifikace stačí kurz pedagogického minima. Proto se tu dobře daří dětem, pro něž jsou velké kolektivy náročné, a také dětem „podzimním“, na které nezbylo místo v běžné mateřince. „U nás podzimní děti bereme, pokud máme místo. Řešíme ale i problém rodičů s dětmi narozenými v zimě a na jaře, protože si děti předem zapíšeme a nastoupí až po třetích narozeninách, což ve školkách ve velkých městech běžně nebývá možné,“ dodává Kateřina Jarošová.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.